San Babilo 20 hodín

Naprosto hustej post-neoealistickej film, otevřenej, bez jakýchkoliv zábran a tabu, zároveň velmi sugestivní. Dobrá rekonstrukce atmosféry Milána oněch let, velmi dobrá práce s mládeží, drsné dialogy, skvěle ztvárněné psychologické charaktery nudících a zhýčkaných mladých lidí, z vyšších společenských kruhů a jejich pozvolný vzestup (i co se týče svého politického přesvědčení) na poli neo-fašismu (od vandalismu, různých drobných ataků a šarvátek, přes znásilnění impotentem obuškem, terorismus až po chladnokrevnou vraždu), a propadávání se stále hlouběji zločinu, je tu důvod, každý z mladých chlapců má nějaký svůj osobní problém (většinou v tom základu-rodina) a v nepolední řadě je film dobrý i v sociální oblasti. Ve filmu hráli především neherci (což ještě více zvýšilo celkovou autentičnost) a pokud bych měl někoho z herců vyzdvihnout tak to byla Brigitte Skay v roli otravné a střelené blbky, která nakonec nácky převezla, vynikající realistická role. Ze scén jednoznačně památný a nechvalně známý nacistický pochod ulicemi města, kde lidé okolo jen nevěřícně přihlížejí tomuto divadlu, nebo sekvence s umělými penisy na rušném náměstí. ps: V obsahu píšou, že vytipovaný pár neofašisti zmasakrují přímo před očima kolemjdoucích, ano bylo to ve měst v průchodu, ale žádní jiní lidé tam nebyli, toť jen taková malá drobnůstka na jinak orpavbdu výtečně natočeném filmu, ten polodokumentárná styl jakým se to celé od začátku až do konce neslo mě tady konkrétně sedl. Pěkná kamera, styl, image, oblečení (kožené bundy, zrcadlovky, koně atd). Další parádní eurocrimi (mimochodem poslední sedmé) od levicově smýšlejícího Linzaniho (mmj. Petri, Damiani nebo Squitieri). (26.09.2011)

Žánrově je San Babilo politickým panfletem, což ovšem není míněno pejorativně. Je to prostě jen víc politicky proklamativní snímek než žánrový kriminální film. Natočen je ale vysloveně profesionálně, s dobrými hereckými výkony i režií. Politická linie filmu nicméně zaznamenala určité zjednodušení. Film vychází z pozic intelektuální italské levice 70. let, která se stavěla jednak proti establishmentu, jednak byla poměrně výrazně radikální a měla tradiční třídní vidění. Do jisté míry to odpovídá kulturním poměrům v Československu 30. let. Fašisté v tomhle pojetí logicky museli pocházet zejména z kruhů rozmazlené zlaté mládeže, i když sociální realita neonacismu byla už tehdy výrazně jiná a hodně se tam angažovala právě dělnická mládež. Nebezpečná krajní pravice v Itálii, to byly ve skutečnosti radikálně konzervativní důstojníci italské armády a tajných služeb, případně starší pánové z finančních a průmyslových kruhů, kteří s nostalgií vzpomínali na Musoliniho a se sympatiemi koukali na Franka, Pinocheta a černé plukovníky v Řecku. Právě ti ostatně stáli v pozadí likvidace Alda Mora. Zajímavá hudební stránka filmu. Celkový dojem: 70 %. (14.04.2008)

Pohled na mladé neofašisty v Miláně 70. let. Je dobré si všimnout levicového ladění snímku, a to, jak jsou vykresleni neofašisté a v opozici proti nim mladí komunisté - neškodní intelektuálové, jejichž rebelie spočívá v letákách, pochodech a diskuzi. (Za 2 roky po uvedení snímku byl levicovými extremisty unesen a zavražděn italský premiér). Docela zajímavá je i móda tehdejších neofašistů - kozačky,kožené bundy a "cobretiovské" sluneční brýle, to by se mohlo vrátit :). Kvůli svému ladění byl snímek uveden i v komunistických zemích (i u nás, kde byl uveden pod zkomoleným názvem San Babilo : 20 hodin a s cenzurovanými dialogy). Legenda české elektronické hudby Vanessa odkazuje na film svoji písní San Babilo : 22 hodin z alba Vanessa Gun. (01.06.2006)

Na rozdíl od mnoha jiných italských filmů 70. let s politicko-mafiánským pozadím tenhle je k divákovi aspoň solidní v tom, že má jasnej konec. Za sebe říkám, že fašisti nebo komunisti, všechno stejná pakáž, takže tady celkem není komu fandit. Úplně na zabití je ta zrzavá Lalla, která si nejprve na požádání bez skrupulí zasouloží, aby pak už jenom dělala problémy. Její dějová linka mi do celkovýho vyznění filmu nezapadá a její úkol v samotným závěru mohl klidně převzít kdokoliv jinej. (22.09.2017)

Příznám se, že když byl tenhle film nový, utkvěla mi v paměti především ta holka. Něco takového se opravdu hned tak nevidí. --- Příběh jednoho dne života neonacistické mládežnické bojůvky je výrazně politické dílo. Kulturní revoluce šedesátých let se převalila z univerzitních aul do médií a skoro všude je ovládla. Podle toho film vypadá, je řádně „společensko-kritický“, tj. tendenční. Přesto je zajímavé sledovat, jak intenzivně tehdejší mládež a veřejnost v Itálii prožívala střet mezi socialismem nacionálním a marxistickým. Oba proudy vzápětí sublimovaly v jediný univerzální eurosocialismus a nastala všeobecná duchovní otupělost. Tak teď nevím, co z toho je lepší… (05.09.2011)