Bazinka

Estetika lidského těla je hlavní esencí Jancsóva Boccaccia v Uhrách. Film hrající si na divadlo, nebo naopak? Každopádně ale mistrným způsobem předváděné dlouhé kamerové jízdy zachycující zneklidňující proměny postav, jejich tanečně přesné pohyby prostorem a spousta mystifikace. Herci hrající divadlo pro další postavy, postavy přiznávající svou roli herce a mystifikátora. Hledání pravdy na rozpohybované divadelní točně. Důkaz toho, jak divadelní prostředky dokážou krásně posloužit i pro filmové účely. Nejsilnější zážitek z celého snímku je pro mě bezesporu samotné finále. Přiznání fikce, kompliment divákovi s peřím a záhy zhatěná nabytá svoboda celého hereckého ansámblu.

Toto byl první Jancsóův film, který jsem viděla. Ještě dlouho po jeho zhlédnutí jsem se v mysli vracela k několika scénám. Především k finální choreograficky zajímavé masové scéně: tančící dělníky obstoupí vojáci, chvíli se přidávají k tanci, ale pak je náhle znovu obstoupí a postřílí. Dále scéna, ve které je zpěvák zastřelen, ale nepadne dřív k zemi, než dozpívá svou píseň. Nahé dívky svírající ve svých dlaních holubice, rudé skvrny měnící se v rudé kokardy a další – to jsou symboly a prvky, které skládají výjevy jednotlivých scén. Vše má své místo, stejně jako hudební motivy – trubky, sborové zpěvy. Stejně tak nápěvy nejsou voleny čistě náhodně – marseillaisa nebo skotská revoluční píseň Charlie is my darling. Velmi se mi líbila také práce s krajinou a přírodním světlem. Film balancuje na hranici mezi muzikálem a historickým dramatem.

Film zachycuje události 60. let 19. století, kdy vojáci pátrali po příslušnících Sándorova pluku, respektive odbojníků z revolucí roku 1848. Stíhají je, aby je podrobili trestu. Jancsó ve své klasické podobě. Ovšem, na rozdíl od jeho snímku z roku 1972 Lid ještě prosí, se skromnější výpravou. Černobílý snímek, který vystihuje pocit beznaděje a odevzdanosti lidu, který je po dlouhém boji vyčerpaný a původní ideály vyměnil za snahu přežít. Nejpůsobivější scény pro mě byly bičování Julie s následnými skoky rebelantů z vysoké zdi a závěrečný přednes carského výnosu o omilostnění Sándora s hořkým koncem.

Tento film jsem zhlédla na doporučení mé maďarské známé. Po počátečních rozpacích jsem byla příjemně překvapena jeho nadhledem a vtipem. V podstatě je to takový skoro pohádkový příběh, kterak mladík ten největší poklad nalezl v opětované lásce. Zajímal mě hlavně proto, že se jedná o projekt v rámci maďarsko-československé koprodukce 50. let. Objevují se v něm narážky na lidské vlastnosti jako je přízemnost nebo hamižnost. Film také karikuje omezenost rozhledu obyvatel maloměsta a vesnice a jak snadné je jimi manipulovat. A co se též může všechno stát, když se nikterak velké gesto potulného pocestného stane pro věřící vesničany zásahem z nebes. I přes rok svého vzniku nepůsobí pouze jako agitační prostředek oslavy venkova jako zdroje práce a obživy pro zbytek země, ale jako svěží satira lidských vlastností.

Manifest za důležitost mužské složky v lidském pokolení vedený Jerzym Stuhrem a Olgierdem Lukaszewiczem. Jejich mise se pak zakončí v moderním domku s francouzskými okny, zahradou a plnou ledničkou a samozřejmě koupelnou a ložnicí. Alegorie na mocenskou demagogii v hávu plném nahých žen a jemně erotických scén. Pro mě nejlepší momenty filmu patří Olgierdovi Lukaszewiczovi, a to hlavně během jeho obhajoby mužství před „téměř zcela“ ženským soudním tribunálem.