Barghest

Smrtihlav je dost zvláštní, depresivní a paranoidní podívaná. Oplývá mnohovrstevnatým příběhem, znepokojuje, vyvolává otázky a vplouvá do filozofických vod, pročež si přímo říká o to, aby byl analyzován, vykládán a rozpitváván. Naprosto zaslouženě se stal kultem a vyvolal vlnu inspirace. Nad symboly a skrytými významy, kterými je přímo nacpán, by se dalo přemítat hodiny. A já jsem tak okouzlená a vyhozená z konceptu, že si to v brzké době budu muset dát ještě minimálně jednou.

Mr. Mindfuck dovedl svou zálibu ve vícesekčním vyprávění do extrému, když nám naservíroval hned pět dějových rovin. Ale ono mu to zase vyšlo s až neskutečnou přesností, neboť je dokázal nejen ukočírovat, ale i dovést k dokonalosti. Režisér neotřele kombinuje motivy špionáže, velkých loupeží, lidského podvědomí a snů a vytváří náročnější podívanou, než je u holywoodských blockbusterů zvykem. Polapí diváka hned na začátku a vyplivne ho až na konci. Sice trochu pomačkaného, ale nadšeného. Příběh je symbolická cesta jednotlivými nevědomými rovinami lidské osobnosti až do míst, z nichž není návratu. Nebo ano? A závěr celý zážitek ještě povyšuje. Já jsem si u něho docela zanadávala a musela jsem ho jít vydýchat, ale přesto, respektive právě proto je zvolené zakončení to nejlepší možné a u mě zapříčinilo nekritické adorování. Kapitolou samou pro sebe je parádní Zimmerova hudba, která je tak dobrá, až si začala žít vlastním životem. Estetická stránka filmu je naprosto odzbrojující, při zalamování města nebo rvačce v rotující chodbě jsem musela sbírat čelist z podlahy. Rozdíl mezi hlavními a vedlejšími postavami se téměř stírá, tým působí dokonale harmonicky, a to jak herecký, tak charakterový. Božský Chris nás už po x-té přesvědčil o vlastní genialitě a já proto doufám, že nepřijde den, kdy nás zklame. Ukázal nám, jak obrovský potenciál snový svět má a já doufám, že diskutované pokračování nikdy nevznikne, leč vlnu inspirace by to vyvolat mohlo. Stačila mi jedna projekce, abych plně pochopila ten obrovský, ale zasloužený humbuk, který Inception vyvolal. Sigmund Freud by měl určitě radost.

Moc ráda bych se připojila k ostatním, kteří skáčou nadšením, když přijde řeč na Blade Runnera, jenže na mě prostě nefunguje. A to jsem to s ním zkoušela dokonce dvakrát. Mrzí mě to o to víc, že mám ráda chytré sci-fi filmy a mnohovrstevnaté příběhy. Jenže Ridley Scott ho nevypráví úplně nejšťastněji. Ani onu genialitu jsem ve Vangelisově hudbě jaksi nezaznamenala. Zub času je na Blade Runnerovi bohužel velice znát a ačkoliv se pokouší zbořit zažitá klišé, mě to celé stejně nechává chladnou. Ale Rutger Hauer mě dostal.

Autorům snímku se podařilo nevídané: zachytit realisticky problematiku pedofilie, sexuálního zneužívání a začlenění propuštěného vězně do společnosti, aniž by podsouvali vlastní názor nebo vynášeli nějaké soudy. Místo toho hodí na diváka deku a nechají červotoče, ať mu vyvrtá díru do hlavy. A to byl Walter ještě docela lehký kalibr. Vše korunuje výborný Kevin Bacon, který vyvolává emoce oscilující mezi soucitem, odporem a odsuzováním.

Nechala jsem se ukecat a přerušila jsem svůj osobní bojkot moderní české kinematografie, kterou by bylo trefnější nazývat žumpou. Přes počáteční skřípání zubů musím přiznat, že zas taková katastrofa to nebyla a že i v novém miléniu Češi občas vyplodí snesitelný snímek, který nevypadá jako dílo režiséra po lobotomii. Já vím, taky mě to překvapuje. Ve stínu má sice několik much, které se v mém zorném úhlu proporcemi blíží prehistorickým vážkám, ale dá se to vydržet až do titulků.

Historický seriál, který kombinuje dějiny vikingů a jejich mytologii, zachovávajíce při tom drsnost a autentičnost? Tak tohle je pro mě splněný sen! Jelikož nejsem ani historička, ani rádoby historička (zdravím třetinu uživatelů ČSFD), omílané historické nepřesnosti mě nechávají chladnou. Tahle podívaná má totiž takové koule, že si plně užívám tu jízdu, nebo spíše plavbu na drakkaru, a zbytek mě nijak netankuje. Navzdory pomalejšímu rozjezdu si seriál diváka zaháčkuje a nepozorovaně omotá kolem prstu. A to hlavně díky perfektním charakterům (a hercům), jimž vévodí arogantní floutek Ragnar. Travis Fimmel má dostatečné charisma na to, aby ztvárnil uvěřitelného hrdinu a rozjel seriál na svých bedrech. A to, že je Australan, mu prostě nežeru. Mě ale nejvíc dostává pološílený génius Floki, kterého si tradičně výborný Gustaf Skarsgård očividně užívá. Věrohodnou atmosféru, která patří k trademarkům série, dotváří překrásné irské a norské exteriéry a nádherná hudba. Namontovat do soundtracku atmosférickou Wardrunu byl geniální tah, ne náhodou hraje v těch vůbec nejlepších scénách. Poděkujme teď Odinovi, jakožto všem Ásům a Vanům, producentům History Channelu a autorům seriálu za parádní dílo a přestaňme ho srovnávat s GoT. Oblíbené postavy: Floki, Harald, Ivar

Tento snímek znechucuje hned na dvou frontách. Zaprvé tím, že docela nudí, a zadruhé amorálními poměry v divadelním zákulisí. Palec nahoru za Skarsgårdovic bratry a za pošuka zvukaře.

Chápu, že v záplavě jiných adaptací Anny Kareniny chtěl Joe Wright tu svojí nějak ozvláštnit a vtisknout jí rozpoznatelný trademark. Nápad divadelního ladění a honosného vizuálu taky není úplně od věci. Problém tkví v tom, že pod hromadou sukní a spodniček se utápí Tolstého realistické dílo. Tohle spojení prostě nejde dohromady, protože zabíjí myšlenky a hloubku předlohy. Z vrstevnatého příběhu s hlubším významem tak zbyla jen povrchní vyprávěnka, utopená pod přívalem cinkrlátek, drahých šatů a honosných interiérů. A navíc nefunguje ani ústřední hříšný poměr mez Annou a hrabětem. Toho, kdo vymyslel, že Vronského bude hrát zobák Aaron Taylor-Johnson, patří nabodnout na kůl. Ten kluk postrádá charisma a jako "homme fatale" jednoduše nefunguje. Ale to je můj jediný výstřel do hereckých řad. Tohle si Tolstoj fakt nezasloužil.

Kdybych měla hodnotit pouze vizuální stránku, šla bych na plný počet. Autoři použitých nápadů si zřejmě půl roku dávali houbičky k snídani. Tady se fantazii opravdu meze nekladly. Jenomže tomuto snímku chybí jedna podstatná věc a tou je příběh. Rádoby šarvátka o změně společenského statutu působí jako zteřelá natažená žvýkačka s uspávacími účinky, které na mě v půlce filmu dolehly.

Malý, ale velmi zajímavý švédský thriller, kterého sráží laciný televizní look. Neotřelá zápletka se stále ještě dá považovat za originální a charaktery jsou nazírány z více úhlů, černobílé vidění světa je tu redukováno na minimum. Největším kladem filmu je Gustaf Skarsgård, který je natolik sympatický, nakolik je talentovaný, a táhne výsledné dílo zpátky nahoru.