kaylin

Ten film není špatný, je to zákulisní pohled na první přímou volbu prezidenta v naší kotlině, ale přiznám se, z toho, jací ti kandidáti jsou, jaká je to hra, jak se mezi sebou perou "diplomaticky" se mi dělá blbě. Politika je prostě jen přenesení dětských bitev do dospělého světa s tím, že ani v tomhle českém případě tu nikdo neumírá, ale je to ubohé, smutné a trapné.

Popravdě jsem myslel, že to bude mnohem drsnější. To zajímavé se tu začíná dít v podstatě po hodině filmu, kdy poznáte postavy, které nejsou nějak extra zajímavé. Jen je zde skvěle funkční rodina, kde vůbec nevadí, že holka lže rodičům, protože ji moc milují a vždy se o ni postarají. Franco mě tu bavil, i když on mě baví skoro všude.

Snímek "Zde Harold" v sobě má pořádný potenciál. Tohle je snímek, který mohl být správně černohumorný s tím, že vás to bude bavit od začátku do konce, budou zde absurdní situace. Nakonec z toho ale vylezlo něco, co je jen hodně mdlou variací na "Fargo" s tím, že zde v podstatě není násilí a ani toho humoru moc není.

Studio Amicus sem tam přišlo s něčím zajímavým, ale čím víc filmů od něj uvidíte, tím víc budete mít pocit, že je to skutečně jen studio, které se snažilo svést s produkční společností Hammer a nedosáhlo přitom obecně takových kvalit jako jeho slavnější kolega. Snímek „Já, zrůda“ je toho důkazem. Christopher Lee se snaží, ale ten příběh prostě není dostatečně silný nebo nějak odlišný od klasického jekyllovského pojetí.

Co si budu namlouvat, Sověti/Rusové prostě uměli a možná ještě pořád umějí natočit válečný film. Není to ale jen v tom, že zvládají dobře bojové scény, kdy tady vás nezklamou, ale ještě lépe zvládají vztahová dramata a hlavně vykreslení postav, které je místy až krásně poetické, díky jemné kameře, která zde vyniká.

Neneh Cherry pro mě byla do té doby neznámou osobností a popravdě, kdyby tomu tak zůstalo, asi bych se nezlobil. Film je jejím dokumentárním monologem, který v sobě určitě má nějaké hluboké myšlenky, ale mě Neneh Cherry nebavilo poslouchat a její hlas mě spíše uspával. Ani z toho architektonického hlediska mi to nepřišlo zajímavé.

Japonci zase ukazují, že kromě bizarních filmů umí skvěle i ty niterné, konverzační, na první pohled s jednoduchým dějem, ale zásadní hloubkou. Takhle krásně ukázat nefunkčnost rodiny a přesto jasně potvrdit, že rodina je nezbytná, by nezvládl každý filmař. Ale Hirokazu Kore-eda si s tématem poradil skvěle.

Docela zábavný snímek s dobrým scénářem, který ale ztrácí na kvalitách s tím, jak stopáž postupuje. Začíná to trochu nudit. Aby to tvůrci zachránili, tak tomu dali konec, který je možná lehce neočekávaný, to v kontrastu s klasickým pojetím romantických filmů. Ale tohle není klasická romance. A ten konec je zasloužený.

Možná, kdybych snímek viděl poprvé jako dítě, tak mě zaujme více, ale asi už něco to dítě ve mně trochu zabilo, i když je pravda, že třeba "Knoflíkovou válku" mám pořád rád. Tady jsou některé scény, které mě dovedly velmi překvapit svou vizuální silou, ale samotná válka o plácek mě tolik neoslovila.

Silný snímek o tom, jak se zachovat ve chvíli, kdy se dozvíte, že se vaše dítě s největší pravděpodobností narodí postižené. A jak se zachovat ve chvíli, kdy se to začne kurvit ještě víc. Silné téma s velmi dobrými hereckými výkony, které nejsou zbytečně emotivní, pokud to skutečně není třeba. Němečtí filmaři umí se smrtí a postižením pracovat.