Mulosz

Vadim nebyl nic jineho, nez megakycar a neumetel. To, ze do svych filmu vzdycky obsadil nejakou koukatelnou zenskou, se kterou se zrovna v te dobe kulal v luzku, ho po umelecke strance nijak nevytrhlo.

Priznam se, ze jsem vcera po skonceni definitivne posledniho dilu skoro rval. Jedna se o bezkonkurencne nejlepsi cesky porevolucni serial, ktery si svou uroven drzel po celou dobu trvani, coz pro celkem 45 dilu neni az tak jednoduche. A zadny takovy serial uz nevznikne, jestlize CT bude sefovat vydedenec Novy a v natacecim planu budou figurovat veledila jako Ententyky, Vypravej nebo Zivot je ples.

Spravne impotentni erotak. Taky mam z tohoto filmu zazitek z Brakfestu a plati to, co pise JFL. Toporny dabing byl skvely, ale to dlouhe valeni se po sobe samozrejme pri veskere snaze posunout nemohl. Coz neni chyba kluku z Brakfestu. Pro pobaveni i behem techto nekonecnych parodii na sex se divak musi chytat detailu, jako treba jak se behem asi 15 min. "sukacky" praseckarova zena neustale a zcela neoduvodnene olizuje:-)

Napoprve pri pouhe domaci projekci jasny odpad a k nevydrzeni, ovsem na Brakfestu ve spravne atmosfere a s posilnenim par pivy ziskal ten film uplne jiny rozmer:-)

Luxusni zakonceni Kachlikovych plodnych 70.let, co vice si na zaver dekady prat, nez film plny soudruzskeho schuzovani, proklamativnich hesel a tun betonu. Urovne kultovniho Okresu na severu snimek vsak nedosahuje, schazi mu predevsim obsazeni, na rozdil od osvedcenych Moucku, Beku, Langmilleru, Hanicincu ad. (kteri kde hrali, tam zdobili) zde vystupuji predstavitele druhe kategorie (ano, nespletl jsem se, i Benes mezi ne vzdy patril), kteri jsou tak toporni, az to boli. O rok pozdeji prispechal Kachlik jeste s jednim "zajimavym" dilem, i kdyz ne tolik budovatelskym - Pozary a spaleniste, aby ho pak na zacatku 80. let soudruzi uklidili k poslednim trem ne uz tolik "vyraznym" filmum a on mohl prepustit vedeni katedry rezie na FAMU svemu zdatnemu nastupci - nemene angazovanemu Jaroslavu Balikovi.

Dílo, které je vždy stěžejním bodem jakékoliv festivalové přehlídky československé normalizační kinematografie. Ač má „Člověk není sám“ tendenci hrát si na neškodnou a řemeslně slušně zvládnutou kriminálku, jednak toto není pravda a jednak jde o film velmi nebezpečný. Zcela totiž ve smyslu dneška legalizuje práci StB a tuto činnost vědomě polidšťuje. V tomto případě totiž staví příslušníka StB do role spasitele údajně politicky nevyzrálého výzkumného pracovníka, vše se odehrává s nepřesvědčivým šarmem, vtipem a bodrostí. Klíčovou roli v tomto záchranném procesu sehrává až nelidský kladná předsedkyně ZO KSČ v podání nikoho jiného než Jiřky Švorcové. Zvláště úsměvná je z dnešního pohledu její filmová stížnost, že ostatní kolegy všichni oslovují titulem a vykáním, jen jí křestním jménem. Je se čemu divit, bere tuto ženu někdo ještě dneska vážně? Režisér Josef Mach byl jedním z těch, kteří byli v 60. letech uklizeni do pozadí mnohem schopnějšími autory, avšak v 70. letech navázali na svou tvorbu z let padesátých, kde mu lze toliko přiznat jako polehčující okolnost, že filmy „Vzbouření na vsi“ (1949), „Rodinné trampoty oficiála Tříšky“ (1949) nebo „Akce B“ (1951) nepatřily mezi ty alarmující zástupce prvního období temna v československé kinematografii.

Jde v podstatě o přímého pokračovatele filmů mapujících pozici dělnického hnutí v československé historii, které byly natáčeny v 50. letech. Tvůrčí postupy se de facto nezměnily a památné historické věty z úst čelních představitelů strany zaznívají i ve filmech natočených v éře normalizace. To ještě posiluje tento hrůzný zážitek, který lze přetrpět jen s notnou dávkou sebemrskačství. Monumentální sedmdesátkové dílo tehdejšího aktivního funkcionáře, mj. i šéfa katedry režie na FAMU (!!!) Tondy Kachlíka. Pro zajímavost, jde o jedinou filmovou hlavní roli Miroslava Zounara, herce který byl vděčným typem k obsazování ve filmech s agitační tématikou. Nutno však říci, že při sledování jeho hereckého projevu nebolí tolik oči jako v případě jiných jedinců, včetně Zounarova syna Martina.

Jiří Menzel byl jedním z těch, kteří se museli po své plodné dráze v 60. letech o desetiletí později ze svých úspěchů vykoupit, pokud chtěl vůbec pracovat, neboť jak známo, úspěch se neodpouští. Zvláště, pokud měl Menzel na svém kontě film „Skřivánci na niti“ z roku 1969, který již nestihl být uveden v kinech a byl okamžitě zabaven a uložen o trezoru. Důvod byl zřejmý – tak otevřená střelba do komunistického režimu je málokdy k vidění. Po pěti letech nedobrovolné pauzy byl Menzelovi nabídnut scénář Vojtěcha Měšťana a Rudolfa Ráže. Jiří Menzel na to vzpomíná: „Sešel jsem se s nimi a zeptal se jich, jestli by na takový film šli do biografu. A oni se přiznali, že ne. To se mi zalíbilo a navrhl jsem, že scénář přepíšeme.“ Ke spolupráci byl přizván Zdeněk Svěrák. Příběh se měl původně odehrávat na stavbě ropovodu, ale autoři jej přenesli na atraktivnější stavbu přehrady u Dalešic. I přes tuto dobrou snahu působí ústřední dějová zápletka filmu o mladém hodináři, který nalezl smysl svého života v těžké práci na stavbě vodního díla, značně schematicky a nevýrazně. Nutno však dodat dva velmi významné faktory. Jednak se v rámci normalizačních ideologicky zaměřených filmů jedná o relativně stravitelný snímek (na rozdíl od filmy soudruhů Steklého, Kachlíka, Balíka,Matuly, Tomana, Sequense a dalších) a jednak šlo o jediný umělecký prohřešek (či snad v tomto případě zvolme jemnější označení „ústupek“), neboť za dva roky již Jiří Menzel točí vynikající „Na samotě u lesa“ (1976) a další.

V anotacích k tomuto snímku se můžeme z několika zdrojů dočíst, že jde o nejostudnější film s Vlastou Burianem. I když se může toto označení na první pohled jevit jako relativní, neboť aniž bych někomu vnucoval svůj názor, vůbec nejsem obdivovatelem československé prvorepublikové kinematografie a filmů s Vlastou Burianem nevyjímaje, po absolvování tohoto snímku je skutečně zřejmé, že nic horšího už Burian natočit nemohl. Má jít o komediální a odlehčený pohled na vznik a rozvoj vesnického JZD a o sametové vypořádání se s těmi, kteří si užitečnost družstva uvědomili až pozdě. Výsledkem je však taškařice s neuvěřitelně se pitvořícími herci, v čele právě s Vlastou Burianem, kdy úsměv na tváři vyvolává leda úroveň a výsledný efekt tohoto díla, nikoliv už samotný obsah a záměr tvůrců vytvořit vtipnou komedii. Režisér Oldřich Lipský naštěstí svou reputaci napravil pozdějšími komediemi, které se u nás staly kultem, pokud však jde o pomocného režiséra Jana Strejčka, který bývá uváděn jako spoluautor, ten se posléze ještě prezentoval pouze režijním podílem na televizním filmu z roku 1971 „Svatba Krečinského“ a pak se zcela po zásluze ztratil neznámo kam. Ale u filmu jsem se bavil výtečně, né že né:-)

Jméno Jiřího Sequense, jakožto jednoho z nejservilnějších stoupenců komunistického režimu, není třeba dlouho představovat. Byť měl tento autor jako jeden z mála alespoň pár světlých chvilek v podobě Hříšných lidí města pražského, do povědomí diváků se zapsal především jako tvůrce ukázkových balastů oslavujících socialismus vždy a všude. Již svým debutem z roku 1951 s názvem „Cesta ke štěstí“ dal plně najevo, kudy se jeho tvorba bude ubírat. Film je zasazen do zemědělského prostředí a má nám ukázat, že rolníci, kteří svůj grunt odevzdali do správy JZD, jsou o mnoho kroků napřed než Ti, kteří (dnes již pochopitelně) hájili svůj majetek do posledních chvil. Zároveň nám snímek představuje budoucí komunistickou hereckou ikonu Jiřinu Švorcovou (jde o její druhou roli, první byla ve Steklého Temnu o rok dříve) v neodolatelné roli traktoristky. Je s podivem, že později v 70. letech některé režimní publikace tento Sequensův debut označují za nevyzrálý a málo propracovaný a dávají přednost v pořadí druhému Sequensově skvostu „Olověný chléb“ (1953). Po zhlédnutí filmu však je nad slunce jasné, že ona kvazipropracovanost je více než dostatečná, neboť dílo obsahuje veškerou debilitu, kterou do něj objektivně šlo zahrnout.