Mulosz

Takový ten film, po jehož zhlédnutí nevíte, proč byste ještě zítra měli mít důvod si na něj vzpomenout.

Po zhlédnutí remaku jsem zvýšil hodnocení originálu na 5*. To autor jistě nechtěl. Zbytečná a toporná záležitost, bez jediného smyslu, a ještě na ni skočí český distributor a jediný cíl tvůrce, proč vůbec udělal po krátkých 5 letech americký remake svého vlastního filmu, mu spolkne i s navijákem. Jistě si můžeme rozebrat určité jemné nuance, které remake drobně odlišuje od originálu, ale ty jsou divákovi, který zhlédl obě verze, zřejmé na první pohled. Důležitá je věc jiná - nedělní (24.3.2019) projekce filmu na Febiofestu byla nenahraditelnou sociologickou sondáží mezi diváky, jak takový počin (ne)funguje. Lidé se pousmávali u těch (v originále i remaku) nejvážněji míněných scén, při klíčové předposlední se publikum už doslova bavilo a nahlas situaci komentovalo. Závěrečné titulky byly ve znamení ironického potlesku. 99 % procent těchto diváků jistě nevidělo originál, nemělo kde. A u něj se něco takového během či po projekci na MFF KV nestalo. Myslím, že toto je naprosto vypovídající, jak se záměr minul účinkem a publikum nedokázalo na americké verzi snímku okouzlit vůbec nic, ani Julianne Moore v hlavní roli. Ta byla mimochodem navíc o dost méně odvážná než Paulina García v původní verzi.

Což o to, téma je silné, natočeno je to dobře, klasickým rumunským novovlným způsobem, ale jestliže mám 100 minut sledovat a ztotožňovat se s hrdinkou, které mám chuť od první minuty dát přes držku, tak se něco zřejmě nepovedlo.

To jsem se zase rozčílil... Nic neříkající, ploché, vykastrované, impotentní a rozpočtem okázalé. Po 104 minutách jsme se dověděli, že za první republiky to kvetlo, během války šli Němci po Židech, po válce zde byla StB. která vyslýchala a zabavovala dopisy, a že v roce 1968 nás napadla armáda. Fakta notoricky známá i téměř každému malému dítěti, ovšem na jejich sdělení byla vypotřebována většina stopáže filmu, peněz z rozpočtu, nefunkčního střihu a nepatřičné kolosální hudby (nic proti Lazarkiewiczovi, kterého jinak obdivuji). O vztahu dotyčných dvou žen a o tom, jak běh historických událostí a s tím související odloučení hlouběji proživaly, se naopak nedovíme téměř nic, což je to fundamentální, na čem měl být příběh původně založen. Z patetických recitací úryvků dopisů je zřejmé pouze to, že na sebe myslely a chyběly jedna druhé. To se však dočteme už před zhlédnutím filmu v těch několika větách distributorovy synopse. Vila Tugendhat, která měla hrát další klíčovou roli, je v tom filmu vlastně jen tak mimochodem. Odehrávat se to v jakémkoliv jiném baráku na druhém konci republiky, výsledek je stejný. Jednu hvězdičku dávám pouze ze slušnosti a z důvodu paralelní existence posledních filmů Filipa Renče.

Živý dabing do sluchátek v podání Samanthy Bifidus a Josefa Vokurky na FOD 2019 jako vždy geniální, včetně písniček, ale jinak se jedná o takový sranec, že to nemá obdoby.

Dlouho jsem čekal a můj kůň přišel! Tohle je kánon, který bez diskuze náleží do Top 3 nejlepších braků na světě společně se Smrtelnou kořistí a Ptákodermií. Halelujá! Děkuji Festivalu otrlého diváka 2019 za promítnutí jediné dochované kopie, která je navíc k dispozici nikoliv v původní turečtině, ale s kouzelně toporným dabingem pro tehdejší americká grindhouse kina. Nezapomenutelný zážitek, můj 6000. hodnocený film zde na csfd nemohl být luxusnější!:-)

Nebýt výborného živého dabingu na pódiu v podání Immanuela Lubrikanta a Kafilerie Zawadské během Festivalu otrlého diváka 2019 a sledovat tento film doma, po 15 minutách to vypnu, za normálních okolností je toto dílo nekonzumovatelné. Na rozdíl od Priorova majstrštyku Smrtelná kořist, u které má divák aušusové potěšení při jakékoliv formě zhlédnutí (pozn. i tu jsem však měl možnost poprvbé vidět ve výborné společnosti a atmosféře - na spřízněné akci jménem Brakfest).

První polský profesionální film natočený výhradně ze soukromých finančních zdrojů. A výsledek vůbec není zlý, poetikou (nikoliv dějem!) místy připomíná filmy typu Stíny horkého léta nebo Zánik samoty Berhof.

Další z případů, kdy je velmi tenká hranice mezi absolutním a nejnižším hodnocením, v závislosti na tom, jak moc člověk bere film vážně. A rovněž důkaz o tom, že po pádu železné opony se otevřel mj. i trh s lehkými drogami.

No hurá, Koreeda.