ImNotThere

Taková pěkná, účinná a nenásilná terapie pro rozmazlené hajzlíky všeho druhu, jejímž prostřednictvím zjistí, jaké životní hodnoty by měly vyznávat, a ještě se při tom naučí, jak to chodí ve světu neznámých kulturách. Já to tedy beru. Podobnost s vám blízkými osobami, popřípadě s vámi, zaručena.

Ohromné a dokazující herecké kvality pánů McAvoye a Robertsona. Celou tuhle estrádu můžeme považovat za jakýsi útok na city, ale o to tady přece jde. V tomhle případě se mnou manipulujte, jak chcete, já se podvolím a uroním i slzičku, když poprosíte. Nad tím vším pozitivismem a euforií mé srdíčko zaplesalo a já si žádám ještě alespoň jedno takové dílko od O'Donnella. Navzdory neštěstí a nepřízni lidského osudu, sálajících z každého momentu tohoto filmařského klenotu, jsem se na chvilku cítila výjimečně šťastně a v extázi.

Ráda bych se vyhnula sáhodlouhému plkání na téma definice zla a tak jenom zmíním, že se mi zamlouvá ten delikátní způsob, jakým se tvůrci dopracovali k poukázání na tuto problematiku. Skloubit dohromady nevraživost, nenávist a zákon džungle je docela slušný nápad, navzdory tomu, že příběh zdaleka nepřináší nic nového. Každopádně bude tohle dílko sympatické nejen teenagerům. To poselství tam je! Síla Ondskan rozhodně není v ději, ale po režisérské stránce vyniká. Jde především o hutnou atmosféru a dechberoucí herecké výkony a tu TOPku si zaslouží. Garantuji, že tento mix vám pocuchá nervy a dokáže šokovat svou bezprostřední surovostí. Malinko mi nesedí to, že některé pasáže jsou nabušené přehršlemi emocí a naopak, když čekáte vyostření, tak vás to pěkně zchladí nazaujatým postojem hlavních hrdinů. Přesto je jeho silnou zbraní autentičnost a ta se v dnešní kinematografii hledá těžko. Ondskan každopádně patří k filmům, které si pustím znova, do té doby se poohlédnu po podobných snímcích. Severoevropská tvorba očividně patří také k těm povedenějším.

Vskutku zvláštní lahůdka, jejíž kvality se popisují velmi těžko a složitě (a to ani nemusíte být Korejec). Představte si ten nejnemožněji namíchaný mix různých žánrů a vznikne tenhle hybrid, u kterého stále váhám mezi pěti hvězdičkami a odpadem. Nevím, co budu dále dělat, protože tento snímek nepůsobí jako něco, co bych chtěla vidět znovu. Snad se s časovým odstupem dostaví schopnost konstruktivně hodnotit a komentovat. Thirst je film s mnoha tvářemi a mnoha fázemi. Na první dojem působí jako několik poslepovaných dílků. Paradoxně ty jsou spojeny šetrným způsobem a umocňují efekt navození spousty rozmanitých pocitů, počínaje znechucením a vzrušením konče. Námět nepatří mezi originální, ale bezpochyby je originálně zapracován do nezvyklého prostředí. Chan-wook Park umí navodit správnou atmosféru a dostat diváka přesně tam, kam chce, ale co mi tentokrát vadilo, byla práce kamery, díky níž jsem se cítila jako nezúčastněný divák. Neměla jsem snahu prožívat celý příběh komplexně od začátku do konce, jen jsem pozorovala emoční výchylky v jednotlivých scénách. Netuším, jestli to byl záměr, ale já to rozhodně považuji za menší negativum. Prostě mě to nevtáhlo ani neohromilo, možná jsem ještě chladnější, než jsem byla předtím. Ale co mě opět rozparádilo, byl krásný hudební doprovod, zvláště k těm nechutnějším a choulostivějším scénám. Celý film působí dost vyšinutě a to mám občas ráda.

'I can cry on demand!' Budu opakovat, co už zde bylo řečeno a co je také jasné jako facka - ano, můžeme Glee pokládat za jakousi verzi odstrašující série High School Musical, jen je to dospělejší, vtipnější, bez trapného moralizování a trapné snahy hlavních protagonistů o hraní (a vůbec, bez prvoplánově krásných 'herců'), se skvělou muzikou, s oku lahodícími barvami, s docela zajímavým příběhem, s detailně prokreslenými charaktery postav a... bla bla bla bůhví, co ještě. Jo a seriálové bannery jsou prostě k sežrání! To jsou všechno důvody, proč se této závislosti nezbavovat.

Hm, tak jsem viděla Zatmění. Mám pocit, že se jednalo spíše o zatmění Sladeova mozku, jelikož do tohohle projektu vůbec šel. Ale ne, křivdit mu nemůžu, on se chudák převelice snažil a já v něj doufala, jako dítě v zábavní park. Problém je v knize, která je napsána tak, že by ji ani Bůh sám nemohl převést do filmové podoby (Meyerové to prostě nebezpečně stouplo do hlavy, a tak má Hollywood těžkou práci - i když o kvalitu se zde nejedná, hlavně, že pánové nahoře hrabou zelený). Co se v knize zdá okouzlující, zdá-li se někomu něco takového, v reálnějším, hmotnějším vyobrazení působí více než směšně. Měla jsem co dělat, abych potlačila smích ve většině "romantických" scén (tou úvodní "kytičkovou" počínaje). No jo, ono je těžké natočit něco, co nemá absolutně žádný děj ... Slade to alespoň kompenzuje vydařenou akcí, zejména bojová scéna byla nadprůměrná a já si ji vychutnala. Ale ani co se efektu týče, neměl režisér prostor, protože omezení, které je dáno přístupností, se prostě musel držet chtě nechtě (a přitom krváky zvládá výtečně). Tak aspoň že ty urvaný končetiny si prosadil. Co se naopak zlepšilo v porovnání s předchozím dílem, byly herecké výkony, hlavně tedy Bellino nadouvání hrudníku při každé líbačce. Že by ji David donutil navštěvovat dýchací kurzy pro budoucí maminky? No už by pomaličku měla trénovat, jelikož to, co se bude dít ve čtvrtém díle, by se mělo zredukovat na stravitelnost alespoň tímto způsobem - přerývané dýchání od jisté doby nesnesu. Pokud se jedná o Roberta a Taylora, je to podobného ražení, jako v předchozím díle - co má být vtipné, je trapné, co má být vážné, je naopak směšné. Dakota je zralá na tečku.Teď mě tak napadá... část problému možná přece jen bude v režisérovi... Ono by to chtělo režisérku, nebo lépe - režisérku a režiséra. Cit pro děj, smysl pro romantiku a technickou zručnost. První díl ságy je natočený ucházejícím způsobem po stránce dějové (opravdu jen ucházejícím), avšak obraz je tragický. Druhý byl šílený celý, ten vynechám, protože se dneska nechci více vytočit. Třetí měl akci skutečně překvapující, v dobrém slova smyslu. Kéž by šli skloubit Hardwicke a Slade. Možná by to bylo i na tři, čtyři hvězdičky. Takhle nemohu jinak, ačkoliv jsem šla do kina bez předsudků, přístupna veškerým možnostem a možná i natěšená jako gambler na hrací automat. Vychvaluji až na půdu soundtrack! Velice příjemná záležitost, budu-li ji poslouchat mimo film, jelikož k většině scén se tato hudba nehodí ani náhodou a působí spíše jako pěst na oko, přímo "face punch". Soundtrackem veškerá pozitiva končí a říkám, že o DVD nechci ani zavadit...

Sorry, ale na vařenou nudli se utáhnout nenechám, i když bych občas ráda. Můžu Millu sebevíc milovat, stejně to nezmění fakt, že tento 'film' je naprosté fiasko a slátanina nad slátaniny, která se pouze veze na nějakém tom úspěchu předešlých 'průkopnických' snímků. Olatunde Osunsanmi, nebo kdo to vlastně je, ať se příště vyhne snaze udělat z něčeho, co má dobrý potenciál, naprostou koninu, jejíž působivost podpírá 'skutečnými' záběry a vražedně trapným úvodním monologem (opravdu jsem se chtěla zabít). Pokud tím chtěl ohromit svět, nepovedlo se, ohromil maximálně duše nezralých puberťáků, kteří si rádi nechávají nakecávat nesmysly, aby bylo o čem plkat u cíga. Pro Olatundeho mám lepší radu - ať se na filmařinu vykašle nebo ať se angažuje v tvorbě českých filmů, má to totožný efekt.

Při Funny Games jsem si vzpomněla na můj oblíbený Eden Lake, který se mi zdál bezmála skvělý a tomuto kousku se v lečem podobá. Alespoň co se týče záporáku, cítila jsem se stejně nasraně a nenávistně. Původní verzi Funny Games jsem neviděla, a ani se na ní nechystám, ačkoliv je tento kousek více než zajímavý. Zůstanu na třech * a to z toho důvodu, že si nejsem ničím tak jistá jako tím, že si nevím rady s hodnocením. Na jednu stranu zanechal film nepopsatelný, nepříjemný pocit a soudím, že to bylo jeho záměrem. Hlavní úkol tedy splněn, nervy byly na dranc, ale... Na stranu druhou se mi nelíbil chaotický podtext a režisérova snaha přimět diváka tápat nad tajemnou pointou. Ono to tápání nevadí, ba co víc, někdy ho velice vítám, ale Funny Games mě tápat nedonutil, leč se velmi snažil - marně. Zkrátka a dobře mi byly osudy hlavních hrdinů naprosto volný, ať už byla hlavní idea jakákoliv. Mrazivou atmosféru mu upřít nemůžu, napětí bylo zprostředkováno mistrovským způsobem, k čemuž přispěly i výtečné herecké výkony a delší scény beze střihu. Naomi byla perfektní (jak jinak), Tima Rotha si, dneškem počínaje, budu víc všímat, duo Pitt-Corbet nemusím rozebírat - kdo viděl, smeká. Zde ale neplatí, že herecké výkony dělají dobrý film, jen vyrovnávají nedostatky.

Pusťte mi ten nejnechutnější exploitation horor a já se vám u kuchací scény bez ostychu najím (klidně i lasagne) a ještě si dám nášup, ale z duchařinou na mě nechoďte, jestliže mě nechcete mít po zbytek měsíce v posteli a měnit prostěradlo pokaždé, když zapraská v lednici. Nevím, čím to je, že právě tento typ hororů, myslím především asijských, mě tolik děsí. Stačí emoidní patka přes oko, bílá košile, krkací skřeky a chlupy mi stojí hrůzou i za bílého dne (jen na to pomyslím a jdu rozsvítit). Když nad tím tak přemýšlím, nevím, jestli je to důvod ke studu nebo záviděníhodná vlastnost. Já si totiž takovéto kousky nesmírně užívám. Bojím ráda a jak jsem již zmínila, horda krve a hnisu mi nestačí ani ke znechucení. Na druhou stranu zřejmě nebudu tak silná nátura, jak jsem se domnívala, co se mystična týče, tudíž se k podobným dílkům jako je The Grudge a Ju-on série musím dost dlouho přemlouvat a psychicky připravovat. Ale teď pryč od subjektivity a hurá k filmařině... Jasně, The Grudge má své mouchy a to nejen ve scénáři - ten je naprosto tragický, ale REŽISÉRSKY je zvládnutá na výbornou. Shimizu se s tím pral statečně a dokázal harmonicky vyrovnat rozdíly mezi západním a východním způsobem navozování strachu, ačkoliv efektivita a kvalita lekaček s přibývající kvantitou klesá. Remaky nikdy nedosáhnou na originální verze, stále se hlavní postavy chovají dost nelogicky, rozhovory jsou občas k smíchu, ale jakmile jde do tuhýho, daří se navodit skvělá mrazivá atmosféra, která dokáže udržet divákovu pozornost, a to je hlavní! Vypjaté scény jsou navíc podbarveny celkem zdařilou hudbou, výběr S. M. Gellar do hlavní role je překvapivý a kupodivu příjemný. Co se naopak nepovedlo, je neustálé pendlování děje mezi přítomností a minulostí. Komplexně je to nešikovně podané, často matoucí - nazvěme to retrospektivním chaosem. Celkově je The Grudge nadprůměrnou záležitostí, která svůj úkol splnila, přesto však upřednostňuji původní, nepřekonatelnou verzi.

Neškodná komedie, která nijak neurazí. A jestliže nečekáte bůhvíjaké zázraky, budete se dobře bavit. Ostatně, kdo by od R. Luketica čekal zázraky, je buď naprostý idiot nebo filmový negramot. Ashton malinko zaposiloval, a tak se na něj dobře kouká, avšak raději budu, zůstane-li čistě u průměrných komedií, akčňáky at' nechá ležet ladem, jo...a vlasy pryč z čela! Katherine je nádherná ženská sama o sobě, na můj vkus trošičku moc ječí. Celé se to nese v odlehčenějším duchu Mr. & Mrs. Smith s dost nepovedeným rodinným koncem a roztěkanou kamerou v akčních scénách, sem tam nějaký ten trapný vtípek. Na plné čáře vede Catherine O'Hara, kterou s každým viděným filmem miluji víc a víc. Zkrátka jsem se zasmála, ale DVD už vynechám.