d-corso

Inu, jak se říká, jde to, ale dře to.

Úvod, odehrávající se v ledové pustině, příjemně naladí. Ale paradoxně je to i jeden z nedostatků. Dále už totiž nepřijde nic, nepočítáme-li tedy rozčarování a takřka dvouhodinovou exkurzi po amerických památkách, což už samo o sobě zní hodně divně. Divných je tu i spousta dalších věcí, ale vem to čert. Anebo ne. Ono je totiž divné, že zatímco u Dobyvatelů ztracené archy mi vůbec nevadily hordy Němců v uniformách Wehrmachtu, kterak se vesele prohání po britském Egyptu u National Treasure mi vadilo skoro všechno. I to oko na jednodolarovce. Ono to srovnání s Indiana Jonesem je nabíledni a National Treasure z něj vychází jako spráskaná čivava. A ta Deklarace nezávislosti! Tedy nic proti ní. Fakt ne. Ale Svatý grál je holt Svatý grál. O Arše úmluvy ani nemluvě.

S možná trochu větší mírou nadsázky, bych Demonlover popsal jako Videodrome kybernetického věku (i když bez oné staré dobré cronenbergovské přívětivosti k lidskému tělu a jeho překvapujícím možnostem v nevšedních okamžicích). Domnívám se, že by bylo na škodu brát tento film jako nedotknutelný komplex, protože možností interpretací jak celku, tak i částí a dokonce jednotlivých scén je povícero. A abych nezapomněl, je tu též přítomna skvělá hudba od Sonic Youth.

Ani by mi tolik nevadilo, že je příběh, původně se odehrávající nedlouho po 2. světové válce, přenesen ve filmu do sedmdesátých let. Nejvíce zarážející na tomto snímku byl pro mě fakt, proč že se vůbec nazývá The Long Goodbye. Až na jména hlavních hrdinů totiž neexistuje takřka žádné další pojítko s geniální románovou předlohou.Vše podstatné bylo vypuštěno, něco málo významného zachováno a spoustu zcela zbytečného přidáno. A kdyby jen zbytečného - tolik nesmyslných a nelogických kiksů je k vidění opravdu jen ve velmi málo detektivkách. Pravda, Chandler to ve svých románech často poněkud přeháněl s popisem psychologické motivace jednání postav. Nicméně tomuto problému se tvůrci vyhnuli velmi originálně - postavy ve filmu snad i nějakou motivaci, nějaké ty důvody, proč se zachovaly tak, jak se zachovaly, mají, potíž je ale v tom, že divák se jich jaksi nemá šanci dobrat. Potěšitelná je sice skutečnost, že Phil Marlowe pálí jednu retku za druhou, horší ovšem je, že se z drsňáckého soukromého očka, které jde s buldočí zarputilostí za svým cílem a přitom ještě stačí plivat jednu cynickou hlášku za druhou, stal jakýsi zmateně sem a tam pobíhající a jezdící kašpárek, jehož největší starostí je nakrmení kočky. Tohle bylo velké zklamání.

Ačkoliv to ve valné většině případů nedělám, dovolím si malou výjimku a alespoň krátce se vyjádřím k jednomu vezdejšímu komentáři, který Oranžského vojáka přirovnává k Tmavomodrému světu. Ano, ty dva filmy mají několik styčných bodů (stejně jako kupříkladu Maxipes Fík a Terminátor) - odehrávají se za druhé světové války a na obloze je k vidění několik válečných letadel. Ale zde podobnosti pohříchu končí. Zcela na místě by naopak bylo případné srovnání s o třicet (!) let novější Zwartboek. Oba snímky se zabývají fenoménem dvou tolik odlišných tváří okupovaného Nizozemí - odbojem a kolaborací. Přestože středobodem příběhu jsou v Oranžském vojákovi válečné osudy šestice přátel - bývalých univerzitních studentů, neodpustí si Verhoeven řádné "šlápnutí" do holandského vosího hnízda a rozhodně nejde jen o "nucenou" kolaboraci jednoho z hlavních hrdinů. Záběry na pochodující dobrovolníky v řadách německé armády a přihlížející hajlující davy, činnost kolaborantských represivních složek, jsou dostatečně výmluvné a dokazují, že tvůrci to s vyrovnáním se s válečnou minulostí tohoto druhu mysleli velmi vážně. Filmů jako je Soldaat van Oranje a Zwartboek by bylo potřeba v mnoha zemích Německem okupované Evropy.

Přiznám se, že před zhlédnutím Dellamorte Dellamore, bych si ani v tom nejdivočejším snu nedokázal představit spojení zombie horor - Martin Heidegger. A ono nejenže existuje, ale je taktéž plně funkční. Na obzvlášťe vypečeném hřbitůvku v italském městečku Buffalora, exceluje Rupert Everett v roli hrobníka, sázejícího jednu marlowovskou hlášku za druhou stejně elegantně, jako (více či méně) mrtvé do hrobů. Černá komedie zhruba ve dvou třetinách přechází do mimořádně působivého existenciálního dramatu, kde jsou, mimo výše zmíněného Heideggera, často velmi svérázně parafrázováni a interpretováni myslitelé jako F. Kafka, K. Jaspers aj. Film v závěrečné půlhodině akcentuje, dle mého názoru, především zásady filosofie existence, nežli existenciální filosofie, domnívám se, že A. Camus a především J. P. Sartre, by ze závěrečné scény příliš radosti neměli. Otázkou pochopitelně je, zda by vůbec nějakou radost projevili. Inu, snad jen v případě, že by byli (pře)pohřbeni v Buffalora. A rozhodně nesmím zapomenout na jednu zásadní věc - výtečná hudba (Riccardo Biseo & Manuel De Sica).

John Carpenter's Cigarette Burns *****, Incident on and Off a Mountain Road ***, Jenifer ****, Deer Woman ****, H.P. Lovecraft's Dreams in the Witch House *****, Dance of the Dead ****, Chocolate *, Homecoming ***, Sick Girl ****, Pick Me Up ***, Fire Haired Child ****, Haeckel's Tale ****, Imprint *****

Baskický kouzelník a velký interptetátor snů, sice v případě Tierra, natočil film, který je o krapet horší než La Ardilla roja, ale onen krapet je tak nepatrný...Výklad jeho snímků nechám na Sigmundu Freudovi, vlastně nenechám, protože se mezi námi vezdejšími už nenachází, tak tedy někomu jinému a snad povolanému. Osobně se raději nechám unášet dvěmi hodinami atmosféry, pro kterou se hodí snad jen přirovnání k větě z Twin Peaks-Fire Walk With Me: "Žijeme ve snu."

Závěrečný (?) díl Lynchovy monstrózní trilogie (?). Pokud byla Mullholand Drive umocněním strašné noční můry z Lost Highway na druhou, je Inland Empire jejím umocněním na desátou. Již dávno jsem se u všech tří zmiňovaných snímků přestal zaobírat malichernostmi jako je logika, pochopení či lineárnost a bohatě se mi to vyplatilo. Pro mě jeden z nejsilnějších filmových zážitků posledních let, společně s již zmiňovanou Mullholand Drive jeden z nejpůsobivějších filmů 21. století.

Ten film je blbej jak troky. Ještěže se v něm vyskytovala Christina Ricci, která se stala jediným důvodem, proč jsem se vydžel koukat až do konce. A potom také jeden z té partičky prokletých čumilů, který mi neuvěřitekně připomínal mého souseda. Ten má totiž po patnácti pivech navlas stejný tupý výraz, jen s tím rozdílem, že mu výrazněji zčervenají oči.