mandelbrot

Máš nějaké vzpomínky, které nechceš zapomenout? Emocionálně a také vizuálně jedno z nejpůsobivějších anime tohoto roku. Příběh se soustředí na trojici potenciálních párů a vývoj jejich vztahů. Není nijak složitý, ale je velice citlivě vyprávěn a vyznění jednotlivých scén je podpořeno nápaditou obrazovou stránkou, kdy styl kresby, použité barvy nebo i třeba nápisy pomáhají vyjadřovat psychické rozpoložení postav. Z nich je asi nejzajímavější dívka Čihiro, které byl v seriálu svěřen nejsmutnější úděl, kdy se každý den učí poznávat svět, jen aby se jí znovu a znovu rozplinul před očima, ale přesto se nehodlá vzdát své šance na štěstí. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že by byl seriál lepší bez posledního dílu.... A co že vlastně znamená to "ef" v názvu? Odpověď dají první písmena názvů jednotlivých epizod - euphoric field.

Po Noiru a Madlaxu celkem zklamání. El Cazador se většinu času nese v poklidnějším a celkově odlehčenějším duchu než jeho předchůdci a bohužel zcela postrádá jejich dynamiku. Hlavní dějová linie se příšerně vleče, akčních scén je pomálu a rozhodně bych je neoznačil za nějak strhující. Na druhou stranu vývoj vztahu Nadie a Ellis je vykreslen docela pěkně a konec seriálu byl oproti mému očekávání celkem fajn, zapomenout nesmím ani na opět vydařený soundtrack. I tak se ale jedná o nejslabší díl trilogie, který si více než horší tři hvězdičky dle mého názoru nezaslouží.

Sugestivní exploitation, ale příliš vykonstruovaný a prvoplánově útočící na city diváků. Doby, kdy jsem ho považoval za skvělý jsou už asi nenávratně pryč.

V podstatě celou první půlku se seriál tváří celkem normálně, nicméně v dalších epizodách už ve mě čím dál častěji převládal pocit, že sleduji některou z posledních dvou epizod NGE. Falešné reality ve falešných realitách, dlouhé filozofické monology nebo celý jeden díl ve stylu obdoby hry Chcete být milionářem, kde se nehraje o miliony ale rovnou o život. To všechno vede ke stále rostoucímu pocitu nepochopení, o co vlastně v seriálu jde. Právě v těchto pasážích se ale často nalézají důležité indicie k rozluštění celého příběhu. Naštěstí poslední epizoda zodpoví většinu otázek a do té doby zmatený příběh se překvapivě dobře vysvětlí. Ergo Proxy se prostě za každou cenu snaží být jiné, než zbytek anime produkce, což na jednu stranu oceňuji, ale výsledek této snahy až tak skvělý není. Díky často dost odlišnému stylu jednotlivých epizod působí seriál trochu roztříštěným dojmem a rádoby filozofické řeči dávají většinou asi tolik smyslu jako proslov architekta v druhém Matrixu. Celá koncepce světa Ergo Proxy zase trochu moc připomíná jednu známou mangu (nerad bych připravil případné čtenáře o překvapení, proto nezmíním jméno), než abych mohl autorům připsat nějaké body za originalitu v téhle oblasti. Přesto však Ergo Proxy není k zahození a v některých jednotlivých epizodách je opravdu působivé, jako celek ale příliš dobře nefunguje.

S finálním hodnocením bude třeba počkat na zbývající tři pokračování, ale sám o sobě je úvodní film jen zbytečným převyprávěním prvních šesti dílů původního seriálu. Příběh se shoduje snad z devadesáti procent, často jsou použity i úplně stejné úhly kamery, jen to všechno vypadá čtyřikrát lépe, obzvláště operace Jašima z konce filmu musí být na velkém plátně opravdu zážitek. I hudba je jen mírně pozměněnou verzí toho, co už jsme jednou slyšeli, ale to neberu jako nedostatek, spíše naopak. Upoutávka na druhý díl slibuje kromě více fanservisu také výraznější odchýlení od dějové linie seriálu, snad se bude v jeho světle prvnímu filmu ta stejnost snáze odpouštět.

Filmu se díky hudbě překvapivě daří i přes nic moc vizuální zpracování navodit noirovou atmosféru. Není to ale moc platné, protože nejen obrazová složka, ale i příběh vypadá vypůjčený z nějaké počítačové hry. Obzvláště vrtulníkové mezihry nastávající pokaždé, když hrdina jede někam po dálnici, jsou něco, co by se dalo skousnout nanejvýš v GTA. Katastrofální neschopnost záporáků se při střelbě trefit a občas úsměvné dialogy tomu taky moc nepřidají. Kdyby se film držel trochu více při zemi, mohlo to dopadnout o dost lépe, protože přes všechny výtky mě postupné odkrývání a skládání příběhové mozaiky docela bavilo.

Audiovizuální nářez určený výhradně fanouškům hry, vlastně něco jako opožděné outro k Final Fantasy VII. Příběh je velice prostý (nikoliv však hloupý) a slouží jen jako spouštěč pro strhující a vynalézavé akční scény, které i při několikátém sledování dokáží stále vyrážet dech, a na kterých je pozoruhodné, že si i přes často zběsilý střih zachovávají přehlednost.

Výtečný seriál, na kterém se mi obzvláště líbilo s jakou lehkostí se střídají humorné a dramatické scény, nikdy bych nevěřil, že to může takhle dobře fungovat. Dále bych vyzdvihl, jak byly jednotlivé části příběhu navzájem propojeny - některé díly na začátku vypadaly, že nebudou mít s hlavní dějovou linií nic nebo jen málo společného (úplně první díly ve městě Lior) a přitom se ukázaly pro příběh jako velmi důležité. Důvod, proč nedám plné hodnocení, je mírná ztráta tempa v prostřední části a pak překvapivě ke konci, kdy podrobné vysvětlovačky zbytečně ředí děj, navíc se v závěru úplně vytratil humor.

Skvělý temný a komplexní příběh, který ale trochu trpí rozpačitým začátkem rekapitulujícím děj shodný se starší verzí (tak do 14. dílu), relativně konvenčním zakončením a především klasickým šónenovským podáním. Bitky přerušované dlouhými proslovy a vysvětlujícími dialogy, spousta řevu a náhodných odhalení důležitých informací (např. rozšifrování skript Scarova bratra). Mít to celou dobu takové grády jako díly 19 až 26, stejně bych bez rozmyslu dal maximální hodnocení, ale seriál po rekapitulačním dílu už nikdy nedosáhl intenzity tohoto předčasného vrcholu. V těch několika dílech se padouši představí jako schopná, inteligentní a takřka nezastavitelná monstra a divák začne mít o hlavní hrdiny opravdu strach. Co se srovnání s minulou adapatací týče, má nový Alchymista asi lepší a promyšlenější příběh, ale jinak mám starší verzi raději, pravděpodobně hraje roli to, že jsem ji viděl jako první.

Mnohem našlapanější (13 dílů je zde výhodou) a místy překvapivě vážnější a drsnější než první série, humorných vložek se ale dočkáme také. Akce je o dost promakanější a nářezovější a i příběh je trochu zamotanější a obsahuje celkem zajímavé zvraty. Postava Sagary si projde i nejakým tím vývojem a nepůsobí tak vygumovaně jako dřív. Záporáci jsou v Second Raid úplně perfektní, takové člověk prostě nenávidí rád, obzvláště u zabijáckých lesbických dvojičat si skoro přeji, aby dostala více prostoru. Navíc vizuální zpracování zadupává své předchůdce do země, kresba a animace jsou na skvělé úrovni. První série ani Fumoffu mě nějak zvlášť nenadchly, Second Raid je však lepší než obě předchozí série dohromady.