mandelbrot

Morálně odpudivé dílo, prezentující destrukci jako legitimní způsob, kterým můžou společností ublížení upozornit na své příkoří a dojít pochopení ostatními. Nejen to, dokonce můžou sloužit podobně postiženým jako inspirace a dodat jim naději lepších zítřků. Nijak přitom není vysvětleno proč jsou tak extrémní prostředky nutné, nedojde k žádnému zvážení jakýchkoliv alternativ. Absentuje také zaobírání se důsledky útoků na společnost, naopak je nám stále vtloukána do hlavy absence obětí na životech (dle mého názoru vysoce nepravděpodobná) snad aby si divák neuvědomil, že hlavní postavy nejsou žádní hrdinové bojující proti opresivnímu režimu ale pouze nezodpovědní spratci, kteří pobaveně hrají vražedné hry s celým národem. Glorifikace něčeho takového nemá daleko k schvalování činů šílených střelců a lidí posílajících antrax v dopisech. Seriál se patrně chtěl vyjadřovat k hrozbám nacionalismu, těžkostem mladé generace a nerovnému vztahu Japonska a Spojených států, výsledné poselství - jakkoliv je asi nechtěné - je ale naprosto pomýlené a odporné.

Nemít zkušenosti s předlohou tak bych tomu možná ty 3* dal, protože Gantz nabízí poměrně originální a velice atraktivní koncept a Kei Kišimotová v bojovém oblečku je za rovných 100 bodů. Budu-li ale srovnávat s mangou (což bych tedy správně neměl) nevychází z toho film v ostatních ohledech vůbec dobře. Sice máme přítomny klíčové elementy, ale všechno působí takovým zředěným, osekaným a často až sterilním dojmem. Nejde ani tak o úbytek násilí, nahoty a zvrhlého humoru, ale především o prokreslení charakterů hlavních postav, jak jejich normální život ovlivňuje chování ve "hře" a jak se postupně mění jejich přístup. Vlastní souboje pak nejsou smrtící pastí plnou stále bizarnějších a nebezpečnějších nepřátel, ale spíše přehlídkou neschopnosti použít zbraně proti víceméně statickým protivníkům, vůči nimž mají postavy vždy početně navrch.

Na poměry anime překvapivě inteligentní a nevtíravý humor a navzdory určité přehnanosti postav a situací zanechává seriál převážně příjemně civilní dojem. To je sice trochu narušováno posledními třemi díly, které nejsou tolik vtipné a obsahují určité nadpřirozené prvky, ale i tak rozhodně palec nahoru poko.

Seriál je sice od začátku stylizován do novodobé Popelky a všechny postavy jsou vlastně trochu bláznivé, ale vzhledem k primárnímu zaměření na dívky vnímám jako problematické, že vlastně neobsahuje žádné pořádné ženské postavy. Na jedné straně máme neschopné otaku pošuky a na druhé amorální kariéristku (stojí za povšimnutí, že jediná zaměstnaná žena je spíše záporná postava a zaměstnanost žen je navíc přímo zmíněna v souvislosti s klesající porodností) a jediná normální žena je ve skutečnosti muž. Navíc, co se osazenstva Amamizukanu týče, tak s výjimkou Cukimi jsou to jen pitvořící se figurky a jejich popis by se dal omezit jen na fyzické vzezření a jejich posedlost. Poslední díly sice dávají tušit mírný posun v některých těchhle věcech, ale jestli k němu opravdu dojde se ze seriálu nedozvíme. Je to všechno škoda, protože v těch citlivějších momentech je Kuragehime celkem povedený seriál.

Obsahově celkem standardní epizoda seriálu se všemi nezbytnými prvky včetně černé kočky, pojišťovaček a spousty vystřílené munice. Tematicky je pak opět v popředí Vashova životní filozofie a úvahy, zda je dobré lpět na ní za každou cenu, když nakonec může přinášet více negativních důsledků než těch pozitivních. Je nepochybně fajn vidět opět v akci všechny staré známé, ale celkově nejde o nic mimořádného; druhá půle sice nabídne nápaditě provedenou loupež, naproti tomu závěr je poměrně zdlouhavé čekání až Vash konečně vstane z mrtvých.

Začátek rozhodně nevypadal nějak hrozivě. Nabídl množství zajímavých motivů - společnost pod neustálým dohledem kamer, výhradně umělá strava, neschopnost vnímat svět jinak než skrz obrazovku počítače, vyhýbání se přímému kontaktu s ostatními, anime jako obskurní záležitost dávné minulosti o kterou se zajímají jen podivíni a do toho všeho nějaké ty tajemné vraždy. Ani jedna ze zmíněných věcí není ale vytěžena, s přibývajícím časem film stále více připomíná reklamu na skupinu Scandal a vrcholem jsou v tomhle ohledu scény "svržení systému", které mají podobu instantní holčičí rebelie za zvuků té správné hudby. Korunu všemu tomu nasazuje odhalení finálního záporáka a jeho směšných a absurdních motivací.

Inteligentní sci-fi horor odehrávající se na pomezí snu a reality ne úplně nepodobný například Paprice nebo Inception. Zdaleka ale nejde o tak precizní dílo jako zmíněné filmy. Vykreslení postav se nevyhnulo určitým stereotypům, stejně tak jejich otravné proslovy. Jedna z postav se zase zničehonic objeví jen aby sdělila klíčové informace a pak opět stejně rychle zmizí. Film také dost neobratně kombinuje dvoj a trojrozměrnou animaci, což obzvláště rušivě působí u lidí, u nichž mezi těmito módy zobrazení chvílemi přepíná. Přese všechno zmíněné ale zdařile udržuje diváka v nejistotě, zda to, co vidí, je opravdu skutečné a dokáže překvapovat a soustavně vyvolávat touhu vědět, co se doopravdy stalo. Dobře využívá metaforu s příběhem o Šípkové Růžence dávající celému filmu trochu pohádkový nádech a vše završuje fantastickým a emocionálně přesvědčivým závěrem. Pro mě osobně jedno z největších překvapení za dlouhou dobu, i přes tu spoustu nedostatků.

V jádru ne nepodobné Clannadům a podobným seriálům, kdy hlavní hrdina řeší trable a pomáhá vymítat vnitřní démony řady rozličných dívek. Rozdíl spočívá v tom, že zde k celému problému přistupuje jako k hraní galge v reálném světě. Což se překvapivě ukáže jako efektivní metoda, neboť svět seriálu se řídí stejnými pravidly a platí v něm stejné stereotypy a klišé jako v těch přihlouplých hrách (čtvrtý díl pak tu hranici mezi reálným a herním světem prakticky stírá). Divácké potěšení pak plyne ze sledování jak hlavní hrdina dokáže díky pozorovacímu talentu a podrobné znalosti oněch pravidel analyzovat situaci, "vidět, jak to skončí" a dohrát každý level (alespoň tímhle mě to v prvním díle zaujalo). Bohužel se ale celkově nejedná o nějakou uvědomělou hříčku, ty dobré momenty jsou rozmělňovány přílišným soustředěním na ony dívky (které nemohou nějak zaujmout když jde o takové stereotypní figurky), nevtipným humorem a nesmyslnými obhajobami herních světů a závislosti na hrách. Celé je to pak završeno naprosto příšerným dvanáctým dílem. Druhou sezónu už rozhodně sledovat nebudu.

V kontrastu s tím, jak rozjuchaně může univerzum Haruhi navenek působit, je Zmizení vlastně dost smutným filmem. Haruhi je tentokrát spíše v pozadí (celkem logicky, když zmizela), film se točí okolo jedné z vedlejších postav a z Kjona se pomalu stává takřka Doctor Who, který má jako vesmírný údržbář plné ruce práce, aby vrátil svět do původního stavu a zachoval si při tom zdravý rozum. Děj rozvíjí některé minulé události (a možná i budoucí) a dále zamotává časovou osu a vše kulminuje ve scénách z Kjonova vědomí, ze kterých by měl Hideaki Anno radost. Vzhledem k tomu, že film přišel s určitým odstupem po druhé (a samozřejmě i první) sérii, si zasvěcený divák také může naplno užít narážky na brýle, mateřská znaménka a účesy, aniž by ho to otravovalo. Po rozpačité druhé sezóně je to pro Haruhi návrat do původní formy.

Fantastické dobrodružství takřka mijazakijovských parametrů (původní námět je přímo od Mijazakiho, takže to není až taková náhoda), dalo by se říci, že je to taková Laputa pod vodou. Seriál na pozadí objevování nových světů ukazuje konflikt technologického pokroku a ničivé síly, kterou s sebou ten pokrok může přinášet a tyhle dva pohledy, nikoliv však neotřesitelné, zosobňuje v postavách Jeana a Nadii. Zároveň je nechává dospívat a vyrovnávat se s nově probuzenými city, ale také s tíhou odpovědnosti, kterou s sebou vstup do světa dospělých přináší. Vše skvěle režíruje Hideaki Anno tříbící postupy a prvky, které použije v pozdějším Evangelionu, skladatel Širó Sagisu svůj rukopis také nezapře. Byl jsem dopředu srozuměn s tím, že díly v prostřední části za nic nestojí (televizní stanice je zařadila nad plán kvůli popularitě seriálu), takže mi zážitek nijak zvlášť nezkazily (ty z Afriky jsem vynechal úplně). Spíše mám trochu problém s úplným závěrem, který sice představuje po ovládnutí vzduchu a mořských hlubin logický krok, ale svou velkolepostí snad až moc kontrastuje s prvním dějstvím a vybízí k otázce, proč onu technologii nepoužíval někdo už od začátku, když je evidentně o dost lepší a byla k dispozici. Při sledování posledních minut posledního dílu (před doslovem) ale mám stejně chuť dát maximální hodnocení, Anno má na perfektní konce skoro patent a v kombinaci s hudbou nabízí závěr skvělou emocionální tečku.