Aluska88

Holy shit! Tož toto byl kurňa poctivý masakr. Krajně znepokojivé. Řekla bych, že se rozhodně jedná o nejbrutálnější a emočně nejvypjatější příspěvek do žánru "Demonic, Evil Kids." Takové děti z Městečka prokletých či malí mutantíci z Cronenbergových Mláďat mi oproti těmto děckám nyní přijdou jako docela hodná a slušná malá stvoření. Sakra, vždyť i Damian byl vlastně hodný chlapec. Značně tíživá atmosféra je budovaná naprosto strhujícím způsobem. Situace se začíná postupně více a více vyhrocovat a od Teď se musí něco stát. velmi rychle přeskočí do K*rva to je mazec! Po celou dobu mě mrazilo a cítila jsem takový ten "druh" strachu, který nemáte, když se díváte na duchařské horory, ale který cítíte, když se před vámi ve filmu odehrává něco naprosto šíleného, děsivého a vlastně zároveň i reálného, co Vás naprosto dostane a kdy Vám tuhne krev v žilách. Když se díváte na něco, co představuje samotnou "esenci" zla. Děti jsou ukázkový psychický teror. A ten závěr, kdy tam všichni stojí okolo... Dear Lord...

Snímek jsem zhlédla na Čt Art a byla jsem příjemně překvapena, když jej vysílali v původním znění s titulky. Takže jsem si mohla vychutnat uchu lahodící přízvuk Juda Lawa:) Moje borůvkové noci se mi moc líbily, jak obsazením, tak i celkovým stylem, který mi přišel jakoby trochu "retro." Tomuto dojmu pomáhala i zajímavá kamera a barevné ladění. Natalie Portman, která mě ještě v žádném filmu nedokázala příliš uchvátit či uzemnit svým výkonem, se mi zde líbila asi nejvíc ze všech snímků, které jsem s ní viděla. A Rachel Weisz je zde nádherná a úplně září. My Blueberry Nights jsou malým, příjemným snímkem s výborným scénářem, jemnou hudbou a sympatickými charaktery několika lidí, kteří všichni touží po jediném. Lásce. A prožívají vše, co s ní souvisí. Touží po jejím znovunalezení, prožívají bolest, když ví, že ji ztrácí nebo mají pocit, že ji musí zastihnout, dokud je nablízku, protože pak jim může v okamžiku začít unikat a už nikdy se nemusí vrátit.

Bryan Singer nezklamal a X-Men: Days of Future Past zdařile navázal na předchozí díly pod svou režijní taktovkou, kterým vdechl svůj osobitý styl. X-Meni patří mezi mou nejoblíbenější "superhrdinskou sestavu" od komiksového giganta jménem Marvel. A ještě Spidey, samozřejmě, ale to je teď vedlejší:) Vizuálně a trikově úchvatný zážitek, po této stránce nelze nic vytknout. Ti nejlepší X-Meni se zde setkávají v sestavě, která neskonale potěší snad každého fanouška a v podání těch nejúžasnějších a nejvíc sexy herců:) Já byla konkrétně "excited" na tyto: Hugh Jackman, Michael Fassbender, James McAvoy, Nicholas Hoult, Lucas Till a Evan Peters. Zejména Hugh snad nikdy předtím nebyl tak sexy jako tady. A i jeho svalů se opět dočkáme, stejně jako, premiérově i nahého pozadí:) James se zase naopak prezentuje jako zarostlý, vulgátní ožrala a feťák, který ztratil víru (McAvoy for Oscar, please!). A velká škoda, že pánové Havoc a Quicksilver nedostali více prostoru. Zejména Lucas Till byl naprosto nevyužitý. Zato alespoň "Kit Walker" rulezz na maximum a scény s ním jsou naprosto dokonalé. Musím říct, že ústřední "trojka" Wolverina, a mladé verze Magneta a Charlese ve mně vzbuzovala velmi hříšné představy. Především scéna v letadle mě dostávala svou "fan slash" energií. Prostě jsem si říkala, že takoví úžasní chlapi jsou spolu v jednom letadle a co dělají? Hrají šachy. Místo prostě, aby třeba... *threesome* :-P. No nic. Just dirty minds:) Jediné, v čem mě snímek trochu zklamal, byly scény, v nichž přišly na řadu minuty trvající dialogy, které v sobě nesly otřepané a čistě šablonovité přednášky o hrdinství, svobodě a válce typu "Pak už bude pozdě..." a podobné. Přišly mi zbytečně dlouhé a často se opakující. Ale nejspíš takové proslovy k žánru patří. Takže toto je snad jediná výtka. Jinak jsem spokojena.

Stone není až tak špatný film. Jeho hlavním nedostatkem, který tak trochu může diváka uspávat, je jeho nedotaženost. V postavách a ději především. Charaktery postav jsou jaksi zamlžené, nejasné, jen lehce načrtnuté, ani jedna z nich není prezentována ani jako vyloženě kladná, ani záporná. V jiném případě by to možná patřilo mezi klady, jenže snímek v tomto stylu pokračuje i v zobrazení příběhu. V podstatě se vlastně nic zásadního neděje. A u toho, co snímek alespoň trochu posunuje zpomaleně kupředu, netušíme, proč se to vlastně děje, či jaké to má důvody. Robert De Niro žije v dlouholetém, stereotypním manželství se svou hodnou a milou ženou, ke které má, vlastně ani nevíme jaký vztah. Když pak potká sexy Millu Jovovich, která ho začne svádět, začne s ní chrápat, zatímco její hezký manžel sedí v base. Stejně to očividně ví, ale nijak mu to nevadí. Vše je to součástí plánu, který je zamlžený a nejasný, jako zbytek filmu. Zkušený vězeňský kurátor se nechá oblbnout od ženušky svého "klienta", která mu byla nastrčena proto, aby svého milého dostala z basy. Tím, že s ním začne spát? Kurátor přece není hloupý Lojza, aby mu to nedošlo. Jenže ubíjející nuda v manželství a sexy mladá šťabajzna na obzoru, tomu se nedá odolat, že. Dívka sice říká, že svého manžela miluje a že by pro něj udělala cokoliv, divákovi se však naskytne pohled, že je mu věrná jen natolik, dokud může p*chat i s jinýma. Takže to celé jaksi vlastně nedává smysl. Ale svým způsobem mi to přišlo zajímavé. Jako nezávislý film by to možná i obstálo. Výborná je i hudba, která tak nějak celkově zapadá do formátu "nezávislosti." Těžko říct, jestli chtěl být tento snímek silné drama, nebo zajímavý a jaksi nedotažený příběh, kde si má divák interpretovat většinu věcí sám.

Když utichly trumpety patří mezi jeden z těch zapadlých a ne příliš známých válečných snímků. Výborné obsazení jednotlivých postav táhne celý film. Coby hlavní postava mě zaujal fešný Ron Eldard, který mě po herecké stránce sice nijak neuchvátil, ale nejspíš to bylo jeho postavou, která měla představovat chladného a rozumně uvažujícího vojáka, který si nehodlal připustit, aby s ním jakékoliv emoce zamávaly natolik, aby nebyl schopný vést svoji četu a zajistit přežití. Především sobě. Distingovanost od emocí a jakási absence povinnosti chránit "svoji" četu a případně za jejich členy položit život mu ubírá na jistém temperamentu, který by jinak jeho voják mohl mít. Ale asi to tak mělo vyznít. Jinak má film vše, co si od takového žánru představuju. Naturalisticky zobrazené násilí, válečné hrůzy a utrpení, velkou porci akce a bojů, stejně jako vztahy mezi jednotlivými vojáky a jejich vyrovnání se s drsným a nelítostným prostředím, v němž se ocitli. Děj mi díky spádu a množství akce velmi rychle utekl a na konci jsem se dozvěděla, že tento pozapomenutý boj předcházel mnohem zásadnějšímu a slavnějšímu boji u Bastogne, jehož se zúčastnili chlapci z Bratrstva neohrožených:)

The History Boys mají fenomenální casting, který je dokonalou přehlídkou výrazných talentů poctivé britské herecké školy. Dominic Cooper je "fucking hot" a coby Dakin si (vy)užívá svého postavení sexy playboye a moci, s někým si pohrávat a zamotat mu hlavu. Jeho totálním protikladem je oddaný a hodný Posner v podání Samuela Barnetta. Russell Tovey coby Rudge představuje asi nejméně sympatického hošana, který má po celý film ten stejný "I don't fucking care" výraz. Flegmatik, který má však své docela podnětné názory. Andrew Knott v roli Lockwooda má ten nejúžasnější přízvuk. Stephen Campbell Moore přichází do školy coby nový učitel Irwin a neunikne pozornosti Dakina. Jejich flirtování je "mesmerizing." Stejně jako úchvatná společná scéna v závěru filmu. That sexual tension is so intense. Chemie mezi Dominicem a Stephenem je perfektní. Kdyby někdo vypadal jako on a dokázal tak svádět, tak je mi všechno jedno a normálně se po něm vrhnu:) A scéna, kdy Irwin hovoří o samotě s Hectorem je "kind of painful." Jak moc do nás dokážou vidět lidé, kteří prožívali něco podobného, aniž bychom cokoliv zmínili. O to je to těžší, když vidíme, že někdo poznal, o co jde a co asi uvnitř prožíváme. Tato scéna je platná pro tolik různých situací. Nad všemi hochy bdí bystré oči hodného strýčka Vernona, který má trochu neobvyklé a nedovolené choutky, a madam Maxime zase přináší letitou, zkušenou ženskou ruku k dílu:) Snímek má úžasný soundtrack a výborný scénář, natřískaný spoustou intelektuálních diskusí a slovních přestřelek o historii, literatuře i lásce. I sami hoši tak mluví:) The History Boys jsou úsměvným, příjemným a nenáročným kouskem v bohaté pokladnici Britského filmového umění. "History is just one fucking thing after another.", "Why are you so bold in argument and talking, but when it comes to the point, when it's something that's actually happening... I mean, now you're so fucking careful!"

Je zajímavé, jak daleko se Alfonso Cuarón ve svých režisérských výzvách posunul od Mexické jízdy, která patří mezi stěžejní díla jeho začínající kariéry. Mexickou jízdu miluju a patří mezi mé oblíbené filmy. Gravitací se Alfonso vydal zcela jiným směrem, a kdybych nevěděla, že ji natočil on, ani by mě nenapadlo, pod touto sci-fi hledat jeho rukopis. Přišlo mi to asi, jako kdyby James Cameron natočil nezávislou letní road movie s rozpočtem 10 tisíc dolarů:) Gravitace je vizuálně bezpochyby velmi opojná, hned za ní stojí mezi klady podmanivá hudba a nádherný, stejně jako hrozivý prostor nekonečného, temného a tichého "universa." Jinak myslím, že jsem od ní čekala trochu více. Ještě, než jsem film zhlédla, mi do obsazení vůbec neseděla Sranda Buldock, která je možná sympatická a přiměřeně schopná herečka, ale nikdy mě svým výkonem nijak neoslnila a do takového filmu mi nepasovala už vůbec. Z obsazení tedy zůstal už jen George Clooney, který na scéně pobude stejně jen chvíli a pak se na věčnost odporoučí poletovat vesmírem:) Takže zbytek filmu zůstává tedy "one woman show." Ne, že by Sandra byla nějak špatná, ale je jaksi nemastná neslaná, taková nevýrazná, průměrná. Děj je napínavý, hudba úžasná a při závěru, kdy letí v přistávacím modulu napříč rodné Zemi, mně i mrazilo, ale celkově mě to neohromilo tak, jak jsem doufala, že by mohlo. Nejlépe to asi vystihuje Upřímný trailer:)

Klasika žánru a snímek, kterým se zřejmě Paul Verhoeven inspiroval pro natočení "svého" Muže bez stínu. Claude Rains je coby vědec, který objeví "sérum neviditelnosti" fenomenální. Jeho postava je mnohovrstevnatá a v jistých ohledech se vymyká šablonovitě vytvořené představě "šíleného vědce." Alespoň mně to tak přišlo. Můžeme spatřit jeho charakter v různých polohách. V té šílené, odhodlané a nebezpečné, v té mnohdy komické, kdy si pohrává s policejním sborem a vysmívá se jim, nebo v té citlivé a zranitelné, kdy je s Glorií Stuart (která byla ve svých začátcích opravdu nádherná). Kromě samotného "Invisible Mana" snímek upoutá také dokonalými triky, které jsou na dobu vzniku skutečně obdivuhodné.

Jsou dva filmy, které budu vždy považovat za ty nejúžasnější, nejlepší a nejpřirozenější snímky o mladistvých a dospívání zařazených do kategorie Komedie/Drama. Sněženky a machři a Snídaňový klub. Ačkoliv se od sebe liší jak zemí výroby, tak jistým stylem, zpracovávají stejné téma. Mládež. Oba snímky se vyznačují skvělým scénářem, různorodými charaktery a skvěle vyváženou mírou humoru bezstarostného dospívaní, který se může během několika okamžiků přehoupnout do té vážnější roviny, kde nastává uvědomění si vlastních činů a chyb a poté následuje přechod do dospělosti. A tak, jak je ve Snídaňovém klubu banda pěti "ukázkových" typů, které musí mít snad každá třída - A Brain, An Athlete, A Basket Case, Pprincess, A Criminal, téměř stejné se nacházejí i ve Sněženkách a machrech. The Breakfast Club má výborný scénář, o to více jej obdivuji, že je mnohdy založen na pouhé improvizaci a skvělé herce, typově dokonale obsazené. Nejlepší pro mě: John Bender, správný drsňák s dobrým srdcem a Allison Reynolds, zamlklá podivínka. Scény, kdy Bender leze v šachtě a vypráví vtip, kdy si všichni chystají svačinu, či úžasná konverzace mezi "všema očima", jsou nezapomenutelné:) Snídaňový klub je kult a vzpomínka na doby, kdy se dokázaly točit filmy pro mládež vkusně a zároveň vtipně. S lehkostí, a zároveň jistým důrazem a důležitostí. "Ví Barry Manilow, že jste mu vykradl šatník?" :)

Tento snímek skládající se ze čtyř hororových povídek jsem kdysi večer zhlédla v televizi. Nejvíce si z něj pamatuju dobrou atmosféru, Emilia Esteveze jako zuřivého hráče, jehož dostihne a pohltí vlastní závislost a přerostlou krysu, která mi v té chvíli připomínala spíše domácího křečka a celkově mi tato scéna připadala nesmírně vtipná:)