IviDvo

Sorrentinův nový film uvedený v Cannes, je opojná báseň vzdávající hold mládí a lidské (ženské) kráse (jak jinak)… a musím se přiznat, že mě v první polovině skutečně naprosto vtáhl a očaroval. Dlouho jsem totiž neviděla tak vizuálně poutavé, k dokonalosti dotažené záběry. Postava Parthenope mi byla sympatická, protože si své krásy sice je vědoma, ale nepřišlo mi, že by toho využívala, naopak moc dobře zná svou hodnotu, není jen krásná, ale i bystrá a ctižádostivá. Nadšení ale bohužel v druhé půlce postupně upadalo, protože se hlavní hrdinka přestala chovat… logicky? Neměla jsem pro její počínání a pro některé události zcela pochopení. Přestala jsem v tom vidět nějaký smysl či pointu. Nakonec se tedy ukáže, že celý ten film vlastně stojí na kráse hlavní herečky a na tom mistrném vizuálu, ale a to bohužel není dost. [Festival de Cannes 2024]

Filmy o coming outu už nejsou v dnešní době žádnou novinkou, ale Tři kilometry od konce světa přináší neotřelý pohled na to, jak se s takovou situací mohou vypořádávat lidé, kteří žijí na izolovaných místech, kde nejen vliv tradičních hodnot na moderní generaci, ale také hluboko zakořeněné předsudky a strach z neznámého mohou vést k tragickým následkům, a to vše v prostředí, které působí na první pohled idylicky. To, k jakým postupům se rodiče uchýlí, aby vyřešili synovu situaci, aby mu pomohli, nás opravdu vrací o X desítek let zpět, ne-li víc, a nebýt smartphonů, člověk by měl skoro pocit, že jde o středověk. Každopádně je to poutavý film o odvaze být sám sebou, i když to znamená čelit nepřátelství, nepochopení a nepřijetí i ze strany těch, na kterým nám záleží nejvíc. [Festival de Cannes 2024]

Nekonečné scény a pomalé tempo mě unášely do stavu trýznivé ospalosti. Příběh dvou horníků, kteří čelí těžkostem současného Vietnamu mě bohužel vůbec nezaujal. Oba sice touží po lepší budoucnosti, ale celý film je zastřený duchem vzpomínek a minulosti, což rozhodně nevzbuzuje pocit naděje na světlejší zítřky. [Festival de Cannes 2024]