MikeeTheory

Klasický del Toro. Buď mu prostě přijdete na chuť, nebo ho nepochopíte. Mě zatím přesvědčuje tak napůl. Režisér je to brilantní, o tom žádná, jeho pojetí je však takové zvláštní. Crimson Peak to jasně dokazuje. Příběh hraje hlavní roli, teprve potom atmosféra a horor jako takový. Propadnout tomu všemu je velmi náročné a divák musí být hodně trpělivý. Herecké obsazení je skvělé. Jessica Chastain mě baví čím dál tím více a Tom Hiddleston jen potvrzuje svoji všestrannost. Jen toho Tora musím ještě nějak víc pochopit. Komentář k hudbě: Můj oblíbenec Fernando Velázquez opět válí. Jeho soundtrack ke Crimson Peak jsem měl možnost slyšet už minulý rok živě v rámci festivalu Hudba Hollywoodu ve světové premiéře a už tam se divákům tajil dech. Nemůžu se dočkat, až budu moct všechny skladby slyšet samostatně. Ze samotného filmu je ale patrné, že Fernando je mistrem atmosféry. Je neuvěřitelné, jak moc umí jít do hloubky a kolik emocí do hudby dokáže vložit. Jeho skladby zde rovnocenně fungují vedle vizuálního zážitku a v některých momentech dokonce přebíjí i samotné dění. Fernando je zkrátka výjímečný talent a věřím, že ještě hodně toho předvede.

1. serie: Musím chválit. The Flash patří k těm seriálům, které mají začátek, prostředek i konec. Hlavní dějová linie nádherně graduje, nebojí se zvratů a nečekaných odhalení a s jasnou vizí směruje kupředu. Vrchol první série vidím někde v té druhé polovině, kdy přichází ta největší překvapení a do popředí se dostává cestování časem, které tady sice není asi vědecky nejpřesnější, mě ale neskutečně baví. 2. série: The Flash neztratil nic ze své komiksové atmosféry a pokračuje ve vysokém tempu. Někde v polovině se sice na chvilku zasekne, nakonec se ale stačí zmátořit, aby nám nabídl jakž takž obstojné finále. Logiku nicméne moc neřešte. Tvůrci se v tom občas začínají trochu ztrácet. I tak se ale těšim na další sérii. 3. série: Flashpoint měl být nekompromisním odrazovým můstkem, jeho potenciál však přišel vniveč. Bohužel stejně jako nefungoval začátek série, tak nebavil i samotný konec. Tvůrci si ale za to můžou sami. Místo promyšleného příběhu solí tunu nápadů, které jako celek nedávají ani trochu smysl. Oblíbené postavy: Captain Cold (Wentworh Miller), Reverse Flash/Dr. Wells (Tom Cavanagh). Caitlin (Danielle Panabaker)

Dechberoucí podívaná pod taktovkou zkušeného režiséra a s výborným Mattem Damonem. Co víc si přát? Ridley to přitom dokázal poměrně komorním způsobem. Základem k úspěchu je jistojistě výborná knižní předloha. Tohle Ridley prostě nemohl pokazit. Marťan se tak v klidu může řadit mezi vesmírné velikány poslední doby (Interstellar a Gravitace) a dokonce i k Ridleyho nejlepším dílům. Největší zásluhu na tom má jistě Matt, který potvrdil svou pověst velkého herce a dokázal, že stejně jako Tom Hanks v Trosečníkovi i on může utáhnout sám celý film. Vskutku excelentní výkon! K tomu všemu navíc připočtěme osvěžující humor, krásnou Jessicu Chastain a máme vyhráno! Tak moc jsem si přál, abych z kina odcházel nadšený, až se to opravdu povedlo. Jupí! Komentář k hudbě: Pro Harryho Gregsona-Williamse byl Marťan určitě velká výzva. Proti ostré konkurenci (Hans Zimmer - Interstellar, Steven Price - Gravity) to měl o to obtížnější. Já si každopádně myslím, že nezklamal, ačkoliv na Oskara nebo alespoň nominaci to asi nebude. Harryho cítění a návaznost na předešlou tvorbu zde každopádně najdeme, ne však tak jasně a čitelně. Prostor k epičnosti film totiž extra nenabízí, naopak se zaměřuje spíše na osud hlavního hrdiny, který se musí spolehnout zcela sám na sebe. Možná i proto je hudební podklad temnější a ty nejvýraznější momenty si schovává až nakonec. Úkol byl jasný. Vystihnout atmosféru jiné planety a přinést gradaci v součinnosti s příběhem. Podrobněji si zatím nicméně hodnotit netroufnu, na to je ještě tradičně u Harryho moc brzy.

Myslím, že o něco kratší stopáž by tomuhle dokumentárnímu stylu vyprávění sedělo víc. I tak oceňuji originalitu odlíšného pojetí found footage a vůbec i příběhu, který v sobě skrýva spoustu překvapení. Popřít ani nemůžu ono nepříjemné mrazení, které mě provázelo při pozorování tajemných fotek a záběrů. Tvůrci si navíc hezky pohráli s napětím a dodali příběhu pocit realističnosti. Not bad!

Poctivá filmařina, která sice nebude nijak zvlášť šokovat, za to ale bude fascinovat příběhem, který napsal sám život.

We Are Still Here je hodně odvážný a svérázný horor, který nepostrádá originální nápady, za to ale malinko zaostává v příběhu, resp. v jeho logice. Každopádně vytvořit v dnešní době podobně laděný snímek a přinést do něj špetku nápaditosti už je docela výkon. Škoda, že se z toho nakonec vyvrbil až zbytečně moc velký krvák. Pokud by se tvůrci zaměřili spíše na ono tajemno (ve stylu V zajetí démonů), myslím, že by si divák ukousal nehty.

Jasný důkaz toho, že duchařské horory se dostaly do slepé uličky a cestu z ní zná jen málokdo. Poltergeist se jasně řadí mezi ty filmy, které bych chtěl co nejrychleji zapomenout. Neříkám, že to vypadalo celou dobu špatně. Herecký potenciál zde jistě najdeme, ale nápad, zajímavost v příběhu či snad nějaká opravdu strašidelná scéna se nějak vytratily. Zklamání pro mě je pak i hudba Marca Streitenfelda. Skladatel už v minulosti volil hodně netradiční postupy, tady to k filmu ale vůbec neladí a jen to potvrzuje neschopnost tvůrců navodit alespoň nějakou atmosféru.

Dvakrát do téže řeky nevkročíš.

Občas se musí jít proti proudu. Sice jsem nečekal, že mě to potká s Jessabelle, ale aspoň se mi potvrdilo, že i relativně nízko hodnocený film může být pro mě překvapení. O to více mě mrzí zdejší názory, které se často opírají o slova "neoriginální", "recyklace" apod. Klasické postupy tady jsou, o tom žádná (starý dům, osamělá dívka a duchové, kteří ji straší). Nepamatuji si ale, že by se nějaký horor vytasil tak odvážně s haitským voodo. A nakonec když si to srovnám s osatnímí horory, které vyšly v roce 2014, nezbývá mi nic jiného než chválit. Nebo snad bylo lepší naprosto nelogické Pod zemí? Či víc zabodovala laciná Ouija? Báli jste se snad víc u směšné Anabelle? U mě teda jednoznačně vede Jessabelle.

Zklamání. Jestli se jednička vzdalovala od knížní předlohy, tak u dvojky to platí dvojnásob. Příběh je kompletně překopán a s ním i charaktery hlavních postav. Nemyslím si, že je to úplně na škodu, ale ty opravdu velké zásahy do děje čtenáře asi zabolí. Film však minimálně nabízí divákovi alternativu a i jiný pohled na věc. To by ale některé souvislosti nesměli postrádat logiku a dějové zvraty nebýt tak lacíné a předvídatelně. To u knížky byl člověk několikrát mile překvapen, nebo dokonce šokován. Tvůrcům nicméně bezpochyby musím pochválit celé postapokalyptické prostředí, které vytvořili, a také hororové prvky. Komentář k hudbě : John Paesano se posouvá. Hudebně logicky navázal na motivy z jedničky, přídává na epičnosti a navíc přináší akčnost, zběsilost a dynamiku. Stále to není nic výjimečného, ale do kategorie autorů s velkým potenciálem můžeme skladatele v klidu zařadit. Hudba k Labyrintu je totiž snadno zapamatovatelná, výrazná a (i když to bude znít trochu hloupě) i typicky filmová. Myslím, že se toho od Johna ještě hodně dočkáme.