fifox

SPOILER ALERT – Ok, já to chápu, Tarantino asi potřeboval nějakej důvod, aby mohl najednou zapařit s DiCapriem, Pittem i Margot Robbie, tak jim řekl, že natáčí film, namísto scénáře na ně štěknul: „Ty hraješ herce, ty jeho kaskadéra a ty… just be sexy and cute. Action!“, noa výsledek je TOHLE… Chybí kvalitní dialogy, chybí intenzita (až na výjimky), chybí funkční narativní struktura. Dějová větev „Tate/Polanski“ (takže reálně celá polovina filmu) je úplně zbytečná a nijak hlavní dějovou linku neovlivňuje. Stejně tak je tam hromada dalších dějovejch cancourků, jako třeba trestuhodně zkrácená bitka Pitta s Brucem Lee, který nejsou nijak zapletený do celkovýho dějovýho copu, ale jenom z něj nedbale vyčnívaj… Když přijde na scénu na Spahnově ranči, člověk začíná nabývat dojmu, že teď se to zlomí, tady přichází dějovej zvrat, a tady by si kardiaci měli pomalu rozepínat horní knoflík u košile. Nic z toho se ale nestane. Nevrlej děda Pepa v posteli akorát zahlásí těžký fuck off a celý napětí je v kýblu. Jedna věc je neřídit se podle zajetejch očekávání diváků, ale druhá se na ně úplně vykašlat. Oceňuju, že na konci filmu nám Tarantino namísto očekávanýho masakru blonďatý těhule (to fakt vidět nemusim) naservíruje smrt ďáblovejch učedníků. Chraň bůh, to by tam jinak Margot musela ukázat víc emocí, než je jedno permanentní culení. Nic proti, já její úsměvy rád, ale větší škálu emocí člověk vidí i v pornu… Po tomhle flopu nejde přehlídnout fakt, že jde o první Tarantinův film, kterej neprodukoval Harvey Weinstein. Člověk se tak musí ptát, jestli není mezi absencí tohohle sexuálního predátora a kvalitou filmu spojitost. Hmm...

Příběh Boba Lazara je bez ohledu na to, jestli mu věříte, nebo ne, fascinující. Důvěryhodněji působícího člověka byste asi těžko hledali - má vzdělání, odbornost, na mnoho svých tvrzení dokonce i důkazy. A přece je zatěžko přijmout jeho příběh jako pravdu. Znamenalo by to totiž úplné přepólování našeho humanocentrického vědomí, kterým si rámujeme základní myšlenky o nás, našich životech jako jedince i celé společnosti. Pro přijmutí takových tvrzení je ale třeba více důkazů, neunáhlovat se, byť vstříc natolik racionálnímu a logicky koherentnímu projevu... Co ale filmu sráží vaz, je prakticky všechno, co není statická kamera na Boba Lazara. Jeremy Corbell z toho udělal trochu psychedelickou frašku plnou konstruovaného napětí, jehož se snaží docílit hovory s novinářem Georgem Knappem, který Lazarův příběh před třiceti lety "objevil", a který to vypráví jak kdyby uváděl epizodu Věřte, nevěřte. Plno zajímavých informací je tam navíc pouze nakousnuto a pak bez jediného komentáře překročeno. Trnovou korunu dokumentu nasazuje narace Mickeyho Rourka, z jehož projevu bylo patrné, že polovinu těch slov vyslovil v životě poprvé. Není divu, byla to výrazová slátanina, která akorát nepříjemně ohýbala gravitaci kolem jádra filmu. Pokud vás zajímá příběh Boba Lazara, koukněte raději na epizodu #1315 podcastu Joe Rogana.

Takovej trochu mainstreamovější a bláznivější Střihorukej Edward. No fakt, máme tu hlavní postavu hodnýho, ale trochu zvláštního, kluka s extravagantnim účesem, co vyrůstá izolovanej od okolního světa na modelovym americkym předměstí, kterej když se pak jednoho dne zakouká do krásný holky s dlouhejma blond vlasama, pozná pocity dosud netušený a jeho bublina života nabere novej směr. Samozřejmě po ní jenom dychtivě touží, protože ona, ačkoliv je taková, že by si jí i ježíšek vybral za kamarádku, chodí s největšim blbečkem široko daleko... Za pozornost stojej i další zajímavý paralely. Stejně jako v Edwardovi, i tady expozici provází záběry na proces výroby sušenek. Taky tu hraje Matthew McGrory, kterej si svojí roli freaka z kočovnýho obludária zopakoval o dva roky později v Burtonově Velký rybě (jasně, tady se mohl režisér asi těžko nechat inspirovat, když tenhle film vzniknul dřív, ale i tak je to zajímavá paralela). V neposlední řadě v Bubliňákovi hraje i herec, kterej si říká Beetlejuice, což je název Burtonova prvního celovečeráku. Coincidence? I think not. Bubliňák je prostě skvělou a zábavnou podívanou plnou vtipnejch hlášek i povedený fyzický komedie. A když mu dáte šanci, třeba vás i trochu vezme za hercnu.

Příběh o tom, jak se Ivan z Mrazíka v doprovodu Velkomoffa Tarkina a Alfreda Pennywortha žene přes poušť do matriachální Wakandy plný římskejch legionářů a černejch umpa-lumpů, aby tu proskočil modrým plamínkem a mohl tak strávit věčnost přitisknutej na rty blonďatý kleopatry. Těžko mu něco vyčítat, Ursula Andress je famózní kráska. Ona je důvod, proč tenhle film asi nikdy nepůjde zdařile zremakeovat. Zatimco většina předělávek starších klasik si vyláme zuby na nostalgii starejch fanoušků, tenhle film je dost neznámej na to, aby se vyhnul uječenejm stížnostem zarytejch origomilců. Novější verze by ale v porovnání jednoznačně padla právě kvůli představitelce hlavní role. Současnej hollywood se kočkama jenom hemží, to jo, ale na ostrý švýcarský rysy a smyslnej pohled Ursuly Andress asi žádná ze současnejch babuchen stříbrnýho plátna nemá. Tenhle epistemologicky objektivní aspekt je prakticky nedostižnej a hlavně díky němu (ní) tenhle film, podobně jako královna Kumy, neumírá. Hail Ayesha!

Tak jo, Rokouš se furt chová jako nemožnej dacan a navíc neumí číst. Nic proti tomu, některý písmenka jsou fakt těžký, ale dělat z toho drama snad není nutný. Rocky přišel po prvnim zápase ke slušnýmu keši a teď ho rozhazuje za blbiny. Snad jen ten barák byl docela kauf, ale kupovat troje zlatý hodinky je asi tak rozumný, jako nechat Paulieho, aby řešil něčí rodinný trable... Ne, teď vážně, Rocky II dobře navazuje na původní díl a drží si jeho začouzenou atmosféru, což do značný míry zajišťuje hudba Billa Contiho, která je tady opět excelentní. Hlavně skladba Vigil má podobně melancholickej nádech jako First Date z jedničky. Těch pár lyricky unylejch vysokejch tónů doprovázenejch hlubokejma drnčícíma hřmotama člověka prožívajícího jakýkoliv vnitřní pnutí musí chytit za to, čim Rocky poráží svý protivníky... Rocky II se pohybuje v hodně podobnym emočnim i akčnim prostoru, jakej okupuje první díl, ale posun směrem nahoru je vidět hlavně v tréninkový sekvenci a samozřejmě zápase, kterej je delší, tvrdší a jeho výsledek spravedlivější. Ta.da.tá---ta.da.tá.

S tímhle filmem mám docela hodně problémů. Štěpán Šafránek, jindy inteligentní, vtipný, dobromyslný a snad i ve správné míře naivní, se v tomhle díle chová cynicky a odevzdaně. Jeho postava ztratila šarm a nadhled. Celou dobu se jenom utápí ve vlastní neschopnosti naskočit na ujíždějící vlak. Jasně, kdybych ztratil holku jako je Píšťalka, tak si to jdu rovnou hodit, ale nepřijde mi, že by o ní nějak zvlášť stál. Naopak na sebe jen vrčej a ona mu ani neřekne, že s nim má dítě. Tohle si ani jeden z nich nezasloužil. No, v tomhle díle už možná jo. Proto není divu, že Šafránek nakonec skončí s extrémně nesympatickou Ute, která se prostě s žádnou z jeho předchozích lásek nemůže rovnat... A co měla znamenat ta scéna s Jeskyňkou? Nejdřív ho regulérně balí, aby vzápětí cukla a doslova utekla. Fakt jenom kvůli tý umolousaný ruce od kečupu? Is that all it takes to lose someone? Hmm... Pořád tu je pár kvalitních hlášek o životě a vyrovnávání se s jeho těžkostma, ale fakt, že většinu dialogů zabíraj celkem přihloupý vtipy a pak taky idealistický řeči o tom, jak se v tomhle neokapitalismu válej peníze na chodníku a stačí je jenom sebrat, z tohohle filmu dělaj předevšim zastaralej relikt. Bylo by to v pořádku, kdyby tady fungoval alespoň nějakej nadčasovej motiv, třeba právě dobývání nějaký afrodity, ale s Terezou Brodskou to prostě nevytáhneš, zvlášť ne po Evě Vejmělkový.

Rocky IV je můj nejoblíbenější film vůbec, takže na tenhle film jsem se vážně těšil. Tušil jsem, že to nebude zas taková pecka, protože přece jenom je to pořád víc pokračování Creeda, než Rockyho, ale předpokládal jsem, že díky ději přímo navázanym na události a postavy z Rockyho IV to bude minimálně hodně nabušenej Creed. Stal se spíš opak. "První" film z roku 1985 a tenhle totiž nejde nesrovnávat. Už proto, že ho ten současnej svym dějovym schématem do jistý míry zrcadlí - první zápas o čest krutě prohranej v pár kolech, ten druhej jako souboj dvou nezničitelností nakonec vyhranej. Zároveň se v Creedovi II objevujou motivy z předchozích Rockyho filmů - z dvojky si bere důraz na rodinu a narození potomka, z trojky boj se strachem a pochyby o sobě samym. Pokud mě ale postava Creeda nezajímá, tim spíš mě nemůžou zajímat trable jeho příbuzenstva. Když se chci koukat na tyhle vnitřní trágy, vždycky se radši podívám na starší díly původní série. S černošskym pracháčem, co poslouchá hip hop se opravdu hůř identifikuju. Když jsme u hip hopu, tak hudba je bez debat největší mejlkou týhle srandy. Bylo tomu tak už v jedničce a tady se to opravdu nezlepšilo. Chápu, že k filmu, kterej se strašně tváří, že je z ghetta, se na první dobrou může zdát, že by se k němu stará dobrá orchestrálka nehodila, ale to by se dalo říct i o prostředí začouzený Filadelfie 70. let, a přece to fungovalo. Hudba vždycky byla jednou z největších devíz filmů o Rockym Balboovi a ve čtyřce byla dovedená k dokonalosti - tréninková sekvence podepřená technokratickejma bombama Vince DiColy mě dodneška zvedá ze židle a jdu klikovat (no questions asked, no explanations needed, I just do it cause I gotta). Trénink v Creedovi II byl oproti tomu slabej jak ty jeho pravý háky v prvnim zápase proti Rusákovi. Čimž se dostáváme k další nepochopitelný marnosti jménem Viktor Drago. Tohle má být nástupce Sibiřskýho expresu? Věřim, že zájem o tuhle roli musel být enormní. Tím spíš nechápu, jak je možný, že skončila v trapézách týhle gorily, která má charisma maximálně na roli člena gangu, kterej v nějakym filmu padne za rychlou oběť Stevenu Seagalovi. Ne, tohle se opravdu nepovedlo. Možná je chyba v mym konzervativnim nastavení, ale to na skutečnosti, že tenhle film opravdu nezvládnul jít ve stopách svýho osmdesátkovýho předchůdce nic nemění... PS: Všem výše zmíněnejm nedostatkům nasazuje korunu zjištění, že původně měla být ve filmu i scéna bitky Rockyho s Dragem. Ačkoliv jí oba herci skutečně natočili, nakonec byla z filmu vystřižená. Tak za tohle rozhodnutí by měl jít někdo do kriminálu.

Hummingbird, Crazy Joe, nebo snad Redemption. Tak už se sakra dohodněte, jak se to má jmenovat. Nejenom pro základní orientaci diváka je docela příznivý, když má film jenom jeden, byť třeba hodně dlouhej, název. Tenhle názvovej triple rozšířenej o českej distribuční název Žoldnéř je zbytečně matoucí. Na film teda seděj všechny tři (čtyři). Každej z nich totiž film tak nějak shrnuje z jinýho úhlu. Zatimco Crazy Joe je pragmatický pojmenování, který bez zbytečnejch řečí ukazuje prstem na hlavního protagonistu a v potenciálním divákovi vzbuzuje (nesprávnej) dojem, že film je podobnej snímku Crank, název Hummingbird je přesně takovej ten minidetail z emotivního jádra filmu, kterej člověku dává smysl až po jeho zhlédnutí. Redemption (neboli vykoupení) pak asi nejvíc odpovídá tématu děje. Joe je exmilitary dezertér s ukázkovym PTSD, kterej má po návratu do vlasti život v troskách - spí na ulici, je sám a netřeba dodávat, že nemá ani floka. Není to ale takovej lůzr, aby když se mu naskytne příležitost dát se dohromady, tak jí maximálně nevyužil. Hnanej vnitřníma běsama i výčitkama se Joe snaží napravit starý chyby a udělat přitom co nejmíň těch novejch. A co z toho? Asi jako v životě - nečeká ho žádnej růžovej happyend, ale díky svojí snaze a jednomu člověku si pak může aspoň říct, že zase chvíli žil.

Not bad. Not bad at all. Něco jako ženská verze van Dammova Krvavého sportu, kde jsou navíc tři hlavní postavy namísto jedné. Už z tohoto pohledu je jasné, že se jedná o odvážný počin. Režisérovi se ho ale naštěstí podařilo udržet na uzdě a film je tak nejenom dějově přehledný, ale zároveň má vyváženou akci a spád. Bojové scény jsou samozřejmě přitažené za vlasy, nebo vlastně spíš za v postprodukci vymazané gumicuky, ale jejich choreografie je stylově různorodá a poutavá... Tento film je skvělou ukázkou toho, jak se dá i s velmi béčkovou zápletkou vytvořit technicky zdařilý a zábavný film, který má koule. Teda, ne doslova. Trio hlavních hrdinek si naštěstí zachovává ženský sex-appeal, který se režisérovi podařilo skvěle zužitkovat (viz scéna Holly Valance v hotelovém pokoji). Určitě mu v tom pomohlo i to, že film vznikl ještě v době, kdy kick-ass girl v hlavní roli nebyl standard (ze zřejmých důvodů) a tak pohled na svůdnou trojici protagonistek nakopávající pozadí mužských soupeřů byla hlavně zábava a ne společenský statement ukřivděných militantních feministek. Je v tom skutečně viditelný rozdíl. Přijde mi, že zatímco zde jsou ženské knockouty rámovány jako zasloužené vítězství lepšího bojovníka (tedy na pohlaví nezávislé proměnné), v moderních hyperfeminizovaných snímcích se každá rána do chlapských big benů bere jako odplata za domnělé historické křivdy. I díky tomuto je DOA: Dead or Alive dodnes koukatelným oddechákem.

Tina Fey? Já si nemůžu pomoct, ale když ona je tak nesympatická, že i Donald Trump vedle ní působí jako šarmantní elegán bondovskýho typu. Steve Carell je naopak prototypem příjemnýho všudevítanýho chlápka s jedinečnym komediálnim talentem. S castingem souvisí ještě jedna (a bohužel poslední) oceněníhodná věc - film je nadstandardně našlapanej skvělejma hvězdama i v menších rolích - Olivia Munn, Gal Gadot, Kristen Wiig nebo třeba Ol' Billy Blueballs. Tuhle eskadru krásy (not Bill) a talentu ale rejža se scenáristou absolutně nedokázali efektivně zužitkovat. Příkladem za všechny budiž postava cajta, ve který byl král komiků Billy Red Face nucenej omezit se jen na pár výplňkovejch štěků. Uvědomili si tvůrci vůbec, kdo se jim proháněl po place? To je jako když někdo jede na dovolenou k Rudýmu moři, ale pak doma ukazuje jenom fotky z toho, jak se plácal u hotelovýho bazénu. That's unacceptable! O něco víc využili Marka "No Shirt" Wahlberga, to zase jo, a do určitý míry i Milu Kunis s Jamesem Francem, ale celkově je Date Night fakt paskvil plnej klišé, nudný akce a nucenejch emocí. Fakt škoda toho nevytěženýho potenciálu, achjo.