Marigold

Nevím proč, ale tuhle antickou tragedii ve filmu jsem si na první pohled zamiloval. Skvělá je už původní dramatická předloha, ale statická a expresivní realizace nářku poražených Trojanek nad záhubou svého světa je překrásný a zahraný strhujícím způsobem. Milovník antického divadla si může ověřit, jak zhruba fungoval chorus v praxi, milovník filmu zase, kolik z dramatičnosti nese ve filmu jazyk. Ano a Irene Papas je kráska vskutku antické vznešenosti. Se zády i bez nich :o)))

Spíše nezdařená adaptace, na jejíž kvalitě nic nemění to, že pod scénářem je podepsán Milan Kundera. Výborným nápadem je rozhodně první část, kdy celé Ludvíkovo kárné řízení probíhá z pohledu první osoby a vztahuje se k zestárlému Ludvíkovi, který se přijel pomstít. Dost zásadním problémem je, že do filmu nebylo možno přenést komplexitu knižní předlohy a tak se celý příběh redukuje na zkazku o cynické mstě poníženého chladnokrevného nihilisty. Logicky tak zmizela nejen Ludvíkova nešťastná snaha nalézt sebe sama za věčným koloběhem masek, ale i spousta nádherných momentů knihy (epizoda s Lucií za všechny). I odsudek ideologie je mnohem přímočařejší a prostodušší oproti postoji, který Kundera zaujal v knize. Uvědomění si sdílené viny na stavu světa a zároveň bezmocnosti tváří tvář dějinám je jednou z mocných vlastností předlohy, ve filmu ale chybí (drastické na Ludvíkově žertu je, že z určitého pohledu vše, za co je soudruhy odsouzen, skutečně je pravda). Asi to tak být muselo.

Před chvílí jsem vyšel z Bergmanova malého světa, z toho jeviště plného lidí, nosících různé masky... a stále těžko hledám slova. Fanny a Alexandr je geniální film. To říkám se vší jistotou. Geniální proto, že se v něm zrcadlí velký svět. V té kolosální a rozmáchlé epopeji jedné švédské rodiny se vyjevují hluboce filozofické otázky směřující k samé podstatě toho, kým jsme. Pravda a lež. Láska a nenávist. Víra a pochyby. Realita a fantazie. Bergman divákovi otázky neklade. Nechává je "dít se" před jeho očima. A divák se musí ptát. A divák musí hledat odpovědi. Princip vlastní evropské kinematografii: ptát se, ne tupě čumět a nechat se bavit. Tenhle film vyžaduje pozorného diváka, který umí číst mezi řádky, hledat, zaujímat názor. Kolikrát se slovo a obraz rozebíhají a postavy vyprávějí příběhy. A jste to vy, kdo si je musí tvořit pomocí fantazie, Bergman vám jen dá impulz a otevře prostor pro imaginaci. Fanny a Alexandr je skutečně mistrův opus magni. Zračí se v něm rozjitřená mystika, zobrazovaná explicitně, fyzicky; hluboká psychologie, která dělá z každé postavy komplexní vesmír a jemný humor (felliniovsky laskavý a obyčejný). Nemyslím si, že tenhle snímek je idylizující a hymnický, naopak, pod všemi oslavnými tóny jako podzemní řeka protéká proud tragiky. Vina, která nás provází a zjevuje se tehdy, když ji nejméně čekáme. Čas, který nezastavíme a který se nám připomíná zvukem hodin. Všudypřítomné jizvy, které jsou daní za naše skutky. Ani Alexandr ve strhujícím magickém splynutí s podivuhodným Izmailem neodolá nenávisti, která ho poznamená... A přece – veškerou naději vkládá Bergman do nově zrozeného života. A také do tvůrčí fantazie, která – ať už tragická, nebo humorná – dokáže přetvářet svět... Bergmanův filmový svět je zázračným světem dítěte, kde věci vyzařují náladu okamžiku, dějí se tím nejobyčejnějším, a přece nejpodivuhodnějším způsobem... a snad proto je jejich kontrast s chladným, zlým a racionalizovaným světem dospělých (ztělesněný biskupem Edvardem Vergerusem) tak drsný a bolestivě příkrý. Fanny a Alexandr je svět ve filmu, oživený výsek jiné reality, kam můžete zapadnout, ale nemusíte. Pro mne je to svět, ve kterém nacházím vše, co dělá film mocným médiem a především – UMĚNÍM! Lidičky, běžte na to a ověřte si, zda se ještě (po všech těch kolosálních velkoprodukcích dovedete na film více než jen dívat!

Kultovní záležitost a podle mne nejlepší detektivní seriál všech dob. Proč? Pro tu jeho nádhernou atmosféru, pro laskavý i dravčí pohled páně Vacátkův, pro to krásné panoptikum staropražských kapsářů, zlodějíčků, kasařů i mordýřů, pro ty krásné, byť kolikrát čitelné, případy. Sequensovi se podařilo vykřesat nádhernou atmosféru, kterou krášlí skvělé herecké výkony Marvana, Filipovského, Bláhy a Vinkláře. Seriál s ryzí českou duší. Klasika.

Prostý prostinký příběh o tom, kterak namyšlený a mrzoutský velkokapitalista (Jaroslav Marvan) přijde mezi chudou rodinou dělníka Fábery (Jindřich Plachta) znovu na chuť životu. Film stojí a padá s výtečnými hereckými výkony, které udržují sentiment v rozumné míře – zejména až překvapivě civilní Plachta a roztomilá dvojčata (že by prefigurace dvojčat Homolkových? :o)). Ozdobou filmu je samozřejmě i Marvan, který dokázal s přesvědčivostí sobě vlastní spojit mrzouta s roztomile bodrým dědulou. Sentimentální film pro pamětníky, na který se dá dívat i bez chápavého úšklebku...

Poslední samuraj je filmem pro všechny. Kritik šťoural náhle odhalí, že rozumí lépe než ostatní principům východní filozofie a podstatě samurajství (viz recenze na některých renomovaných serverech), nenáročný divák potěší oko pěkným obličejem Cruisovým a též výtečnými a precizně provedenými ukázkami šermu (ehmm... vlastně Šermu!), pro náročného diváka je tu nachystána rozkoš z vlastní předvídavosti, neboť vše, co se v Posledním samurajovi děje, je do posledního detailu čitelné. Čítankový hollywoodský velkofilm ve vším lesku i bídě. Přistoupíte-li na Zwickovu hru a abstrahujete od náročného hodnocení popcornových pokusů o hlubší filozofii, zůstává klasická "iniciační" zápletka, v níž hrdina skrze pokoření najde čest. Zůstane též několik výborných bojových scén v čele se závěrečnou bitvou, která v pohodě co do propracovanosti strčí do kapsy megašarvátky z Návratu krále . Zůstane výborný Ken Watanabe v roli samurajského vůdce Katsumota a též Tom Crusie, který kdyby rezignoval na hezounské pózy, byl by skutečnou ozdobou... Zůstane zkrátka příjemná podívaná, což je vše, co se dá od Posledního samuraje očekávat. Edward Zwick vystřihl šablonový špektákl, u kterého jsem se náramně pobavil a který mě velice potěšil. Někdy je pěkné sledovat příběh a vědět, co se stane v příštích vteřinách. A zajímat se jen o to, jak se to stane. A nebrat to tak úplně vážně... ___ dodatek: Po čtyřech shlédnutích se můj lehký intelektuální nadhled proměnil v lásku. Ano, tenhle film je dílem velkého romantika a idealisty, ale nepřestává mě dojímat, protože ve všem romantismu je skutečně snaha po vcítění a obrovská vůle podat příběh co nejpůsobivěji. Když si vedle sebe postavím filmy jako Statečné srdce, Gladiátor, Trója atd., je příběh kapitána Algrena tím nejsosobnějším a nejbližším mému srdci. Zvyšuji hodnocení na plný počet.

Moje nejmilejší pohádková kniha přetavená do neuvěřitelného animovaného filmu, který k poetice Werichova slova přidává ještě nezaměnitelnou klimtovskou obrazotvornost. Takže krom neopakovatelné hravosti a vtipu originálu se divák dočká ještě hotových orgií vizuálního humoru. Jediné, co mi nesedí, jsou intermezza s hlasem Oty Jiráka, která tak trochu nezapadají do celkové koncepce. Jinak ale Fimfárum animované patří do stejné síně slávy jakožto Fimfárum psané. Příjemná protiváha barevným polotovarům Walta Disneye.

Britský humor má svoje kouzlo, byť možná není tak vděčný a podbízivý. Některé scény jsou jednoduše neodolatelné, Cattaneo pojal tu tragikomickou snahu stárnoucích postaviček přijít si na své a přemoci stud neobyčejně laskavě a decentně. Do filmu hladce zapadá i sociálně kritický podtext (ne nepodobný tomu z Billyho Eliotta) a vlastně všechna vážnější témata v něm nabídnutá. Třešničkou na dortu jsou precizní výkony všech zainteresovaných. Neobyčejně příjemný film!

Billy Elliot mě psychicky rozšrotoval takovým způsobem, že jsem se poprvé v kině styděl za své emocionální projevy. Plakal jsem snad půlku filmu. Připomínalo mi to krásně natočenou psychoterapii... Překrásný příběh dospívání a sebeuvědomování anglického kluka dost možná více osloví mužskou část populace; vskutku neznám lepší snímek o vztahu syna k otci, o boji s konvencemi a předsudky. Prostě jsem v Billym našel kus svých dilemat a potlačovaných bolístek. Famózní kousek po všech stránkách, funguje jako decentní sociální komedie alá Do naha, jako osobní i společenské drama, i jako sladkobolný balšám na duši...

Snad jediný film, kde mi zjevný budovatelský patos nevadí. Je v něm tolik upřímné víry a nadšení, tolik očekávání a zápalu, že když příslušníci různých řemesel začnou zpívat ten slavný hymnus, leze mi mráz po zádech. To dobré z padesátých ztelesňuje právě tenhle film. V nejlepším slova smyslu zábava pro lid, ale inteligentní, půvabná a napínavá. Jan Werich svou dvourolí Rudolfa II. možná navždy historicky znemožnil, zato z něj udělal zřejmě nejoblíbenějšího filmového panovníka. Než SORELA nadělal(a) z českého filmu odporný propagandistický pamflet bez kapky vkusu a uměleckých ambicí, dokázal Frič, že v jádru je angažovaná kultura pro široké masy možná... Bohužel, je-li opravdu kvalitní, hlásá jiné hodnoty, než potřebuje tmářská totalita... Jak jinak si totiž vysvětlit, že tohle dílo se těší trvalé popularitě už více než půl století?