deepspace101

Holčičko, proč máš tak velké oči? To abych tě lépe viděla. A holčičko, proč máš tak velký sekáček? To abych tě mohla lépe zabít! Ale ne nadlouho... Dětinská moudra o přátelství a důvěře, která postavy neúnavně omílají dokola (ve snaze umořit diváky starší deseti let), obalená zápletkami, jež mi nedají nevzpomenout scenáristický um Eda Wooda. Ano, druhá řada kupodivu ukáže, že i největší nesmysl může mít smysl, zároveň ale posune příběh do nevítaně ordinérní polohy. Dokonale poučena, že vražda není řešení, opouštím svět Higurashi no naku koro ni (Kai). Svět, kde se zabíjí mimo záběr kamery a kde roztomilá děvčátka straší slabší povahy tím, že znenadání začnou mluvit hlubším hlasem. A s rostoucím znepokojením si uvědomuji, že mě japonský infantilně-pedofilní humor přestává šokovat.

Dle openingu bych usuzovala na melancholické drama pro dospělé, založené na náznacích a silných emocích, ale navzdory kontroverznímu obsahu jde poznat, že Elfen Lied ještě nevyrostl z dívčích střevíčků. Příběhu a charakterům chybí hloubka a (autorská) vyzrálost. Kromě obav, že Lucy jednou nadělá z obyvatel bývalého hostince sekanou, jsem nepocítila nijak závratné emoce. Dicloniové jsou fascinující stvoření a sami o sobě skvělým nosným nápadem, proto si myslím, že si žádali důkladnější studium s více fakty a významnějším zapojením do lidského světa. Zato pestrobarevným kýčem, afektovaností a (nevhodnou) infantilitou se nešetří. Tohle není kawaii, tohle je na kulku do hlavy (nejlépe do hlavy Nyu). Lucy nemiluji ani jsem jí nepřála smrt, spíš dobrého psychiatra. Z její přítomnosti, z jejího ledového tónu hlasu a pohledu mě mrazilo. Na mém osobním žebříčku děsivosti by dicloniové obsadili druhé místo (po vetřelcích, které považuji za nejďábelštěji vymyšlené tvory ve vesmíru). Nepřišlo mi, že by mě seriál tlačil k tomu, mít ji ráda. Pro lidstvo by jistě bylo obtížné se s existencí dicloniů vyrovnat. Ostatně i jako člověk bez rohů by skončila zavřená v ústavu (paradoxně musí projít "lobotomií", aby dokázala žít v lidském společenství). Ani u holčičky s červenými vlásky a očima přes půl obličeje nemůžeme očekávat, že by se masové vraždy odbyly pokutou. V prostředí Elfen Lied by mě to nepřekvapilo, uvěřitelné chování lidí nepatří k silným stránkám seriálu. Nicméně chytlavostí disponuje obrovskou, hned bych si dala další řadu; s tajným přáním, aby se mu podařilo dospět.

Minisérii Dune hodnotím jako povedené předvedení knižního sci-fi fenoménu, který byl do té doby na okraji mého zájmu, a Children Of Dune ji ještě o třídu převyšuje. Triky, největší slabina Duny, se v pokračování dostaly na patřičnou úroveň. Města působí impozantním dojmem, poušť zase vzdušně a příjemně na pohled. Tentokrát se do světa planety Arrakis dokážu vžít, aniž bych se bála, že za kupou písku narazím do zdi pomalované dunami. Vyššího levelu dosáhl i hudební doprovod. Revellova hudba občas decentně zaševelila, Tylerovy kompozice se nebojí naplno se rozvinout a zaplavit divákovu mysl (čímž se snažím říct, že hudba je boží). Příběh se opět točí okolo různých spiknutí, zrad a intrik, drží se minulého schématu, ale pořád má dostatek es v rukávu. Příchod mesiáše je sice zápletka, která neomrzí, ale co se dělo dál, to je potenciálně mnohem zajímavější a neotřelejší téma. A u Herberta se na "a šťastně žili až do smrti" nehraje. Nestává se často, aby vylíčení navazujících událostí přineslo vítaný vývoj a kvalitní rozšíření zápletky (ano, Wachowští, na vás ukazuji). Každý díl je oživen vzrušujícími adrenalinovými momenty a děj uhání kupředu svižnějším tempem. Náboženství, politika a mocenské hrátky, ekologie – každý si přijde na své. Mě nejvíc zaujalo poslední zmíněné téma. Duna je pozoruhodný ekosystém. Škoda že chybí dotazová část programu, filmy všechny otázky nezodpoví. Výskyt českých herců s výrazným přízvukem se omezil na minimum a nahradili je ti schopnější. Karel Dobrý je sázka na jistotu, Fremen Pavel Kříž má kukadla jak zrcadla a Marek Vašut do své role natolik sedí, že jsem chvílemi zapomínala, kdo to je a že pochází z našich luhů a hájů. Postavy nestárnou (asi se vydatně cpou kořením říznutým koenzymem Q10) a některé dostaly nové tváře (já chci zpátky drsňáka Stilgara!). Po dobrodružstvích z písečné planety se mi bude stýskat. Takhle by to mělo vypadat, ve středu všeho stojí silný příběh a postavy – a hezká fasáda je pouze příjemným doplňkem. Vůbec bych se nezlobila, kdyby se tímto pravidlem řídili tvůrci hollywoodských blockbusterů. Bylo by fajn vidět kvalitní sci-fi i v kině.

"Jestli to zničíte, možná se to nespraví." Drama o dvou slušných lidech, kteří se stali ještě slušnějšími. Drama o soudním sporu o dítě, jež dělá svět lepším. Po třiceti letech jako by naše společnost na něj neměla – ani morálně, ani lidsky. Připadám si hloupě, když žasnu nad inteligentními dialogy plnými citu a ohleduplnosti. Dnes je to vzácná vlastnost, se kterou se člověk nesetkává každý den, a když na ni narazí, pohlédne na ni s údivem. Kramer vs. Kramer, tryskající nezaměnitelnou sedmdesátkovou atmosférou, prý už není z dnešního pohledu originální, ale ať mi nikdo netvrdí, že není výjimečný. "Jak vypadám?" "Jsi úžasná."

K nemnoha kladům japonských duchařských hororů patří, že čas od času přijdou se zápletkou, ve které dřímá nevídaně děsivý potenciál. Tím se odlišují od hororů korejských, které nepřijdou nikdy s ničím, ale poskytují benefit v podobě pěkných obrázků a uspokojivé hudby. U obou si mohu být jistá, že každý dobrý nápad zabijí absolutně neděsivým zpracováním a nulovou atmosférou. Verbinského Kruh jako by naopak stál výhradně na ní. Studené odstíny kovově šedé, modré a zelené halí krajinu i město do ponuře fantaskního hávu a hudba nepřestává našeptávat, že za vámi stojí zjevení páchnoucí rozkladem a zetlelým listím a snaží se vás dotknout na krku. Kéž by ale Ehren Kruger opisoval víc ze Suzukiho knihy než z tuctových amerických snímků. Pak bych Kruh řadila k hororové špičce. Nejde o to, kolik z původního příběhu chybí, nýbrž co chybí. Neštovice, Rjúdži, o osobnosti Sadako/Samary ani nemluvě – tyhle prvky by dokázaly vyprávění perfektně ozvláštnit a pomohly by mu se odlišit od běžné duchařské rutiny. Nezdržovali se ani s prozrazením významu výjevů z kazety. Bezkrevná Naomi Watts adoptovala syna ze Šestého smyslu a tisíckrát viděným způsobem pátrá po rozluštění záhady. Holčička je zlá, protože prostě je zlá. Co byste ještě chtěli? Důvod? Pche, k čemu? Na Krugerovu obranu však musím říct, že japonská verze je ještě daleko blbější (a o strašidelné atmosféře si můžete leda nechat zdát). Navzdory výtkám náleží americký Kruh ke vzácnému druhu hororových filmů, u nichž mne k opakovanému zhlédnutí netřeba přemlouvat.

"Don't dream it, be it..." Hold dekadenci, bohémství, svobodě a glam rocku. Tim Curry s kompletním make-upem, v síťovaných punčochách a botách na vysokém podpatku - a sekne mu to jako nikdy. :-) RHPS není obyčejný muzikál, je to způsob myšlení, životní styl. Nechá srdce zpívat o volnosti a duši vynese k nebesům, v závěru láme křídla motýlům. Martine, jak já ti rozumím!

There's no rest for the wicked. Napsat, že Padlí andělé jsou Chungking Expressem dovedeným k dokonalosti, by bylo příliš snadné. Za prvé by to bylo nefér a za druhé si to ani nemyslím. Oba filmy představují dvě strany jedné mince, noc a den týchž čtyřiadvaceti hodin. Andělé ale berou pod svá křídla noční tvory a černé duše, proto jsou mi bližší. Vykoupení z osamělosti na dosah ruky, přesto nedosažitelně daleko – obvyklá wongkarwaiovská hra v temných zákoutích velkoměsta. Příběh nájemného zabijáka reprezentuje čistě melancholickou linii, svérázné podnikatelské metody Takeshiho Kaneshira zase baví. Jeho postava je úžasně vtipná, originální a skvěle napsaná i zahraná. Kaneshiro je borec a ukázal, že disponuje nesporným komediálním talentem. Vida, přece pod noční oblohou najdeme i jiná světla než záři neonů.

Rybář Džiro přichází za svou milou Jukiko. Mládenec s děvčetem, oděném do "hedvábí" z Textilany, sotva stačí prohodit pár vět, když tu se zezadu přikrade babice, kterou bezelstný Džiro považuje za pomatenou ubožačku. Nevšiml si, že Sadako s hrůzou hupsla zpátky do studny a Kayako se překotně odplazila na půdu. Na scéně se objevila nejvyšší autorita mezi japonskými bubáky – Jamamba! Den nato Jukiko oplakává ztrátu kouzelného zvonečku. Bojí se, že bez něj štěstí odejde a trápení přijde. Džiro v duchu nevěřícně zakroutí hlavou a utěšuje se, že je aspoň hezká. A protože má Jukiko rád, ochotně se vydá zvoneček hledat. Zastaví se na trhu před ranými Hokusaiovými pokusy, načež vyrazí na dlouhou a strastiplnou pouť kolem dokola jednoho mostu... Kdo by to byl věřil, že nejlepší japonský horor natočí Češi. :-)

Já to nechápu. Nechápu, že masy televizních diváků dávají přednost sledování padesáté řady Kriminálky kdejaký zapadákov před svěžím, originálním stylem Bryana Fullera. Poupravím si populární frázi: Kašlu na Firefly, ale nenávidím FOX za zrušení spousty jiných seriálů. Seriál Wonderfalls nese všechny Fullerovy poznávací znaky, je tak úžasně milý a cynický a... No tak počkat, moment... Milý a cynický? Co je to sakra za nesmysl? Copak může někoho bavit koukat se na holku, která kolem sebe šíří pozitivní náladu asi jako pohlednice z Ruska, o lidi kolem sebe se zajímá jenom proto, aby nemusela celou noc poslouchat o flaškách piva na stěně, a pokud ji někdo náhodou podezřívá z dobrých úmyslů, pokládá to málem za urážku? Takhle má vypadat feel-good seriál? Úvodní písnička je natolik vlezlá a chytlavá, že jsem byla přinucena si ji po dvou dnech najít na YouTube! A co Tyron Leitso, jehož obličej se při pohledu na Jaye dokáže rozzářit jako tisíc ohňostrojů? Připadá vám normální, aby někdo vypadal tak extrémně sympaticky? Copak se na Wonderfalls vážně může dívat někdo při smyslech? A víte co? Whatever!

Konečně se v Japonsku probudili, přestali se spoléhat na Západ a natočili film, jenž mě jakožto fandu videoherní série neprudí, neuráží ani neštve. Základní kámen snímku je tedy položen dobře. :-) Příběh úspěšně osciluje mezi nehorázným vykrádáním prvních pěti dílů (či více, po RE4 mě to přestalo zajímat) a laškovným pomrkáváním oka na paži na předlohy znalého diváka, což znamená, že je to v podstatě úplně o tom samém jako vždycky a vrchol novátorství představuje umístění první části děje na letiště. Tím jsme odbyli veškerou originalitu a můžeme spokojeně přejít k osvědčené klasice. Mlask. Claire Redfield zčervenaly vlasy a bundy s queenovskými nápisy zůstaly ve skříni, ale jinak se nezměnila (ani co se týče hlasu, namluvila ji opět Alyson Court). Když oddaně ochraňuje malé děvčátko, stěží odolávám podezřelému posmrkávání nad povědomým výjevem; o jejím setkání s Leonem ani nemluvě, to mě teprve ovládlo dojetí. Průběh filmu má blíže k pozdějším, akčnějším hrám a jede po linii akce / dojemná chvilka / kecy o spiknutích, korporacích, blá blá blá. Neškodila by hororovější atmosféra a tradiční bloudění po kunsthistorikově ráji, před letištěm bych dala přednost panskému sídlu nebo roztomilému americkému městečku s útulnou policejní stanicí. Nu což, nemůžu mít všechno. Grafika zachovává videoherní ráz a vypadá parádně – s několika málo úlevami. Například mokré šaty jsou animovány skvěle, ale vzápětí zázračně rychle uschnou, postavy i po průchodu drtičem odpadků nemají nakřivo ani vlásek na hlavě apod. Nechybělo mnoho a hodnotila bych ještě výše, přestože RE: Degeneration hravě zdolal mé předsudky a zanechal ve mně velice příznivý dojem. Těším se na Damnation a s upřímným optimismem v srdci věřím, že ani tentokrát tvůrci nezklamou.