deepspace101

Označení "hořká komedie" není od věci, v Breakfast on Pluto najdeme chvíle nefalšovaně humorné ("Seš zfetovanej?!" "Bohužel ne, pane zabijáku. Máte něco?") i tragické, přičemž na ty druhé narazíme přece jen mnohem častěji. Hlavní hrdina přijímá životní těžkosti s překvapivou lehkostí, byť možná pouze předstíranou, protože mu koneckonců ani nic jiného nezbývá, a celkově se vyznačuje především značnou podivností. A cross-dressing teď na mysli nemám (Cillianu Murphymu to beztak sluší víc v ženské podobě než v té jeho normální, mužské). Zemi původu uhodnete snadno. Jelikož celý snímek doprovází zatraceně stylový hudební nášup, člověk okamžitě pozná, že sleduje britský film. Nemůžu říct, že by mě vyloženě chytl za srdce, ale i přes Murphyho přítomnost (nesnáším ho) mě zaujal natolik, abych jej bez problému dokoukala až do konce, ačkoliv jsem původně vůbec neměla v úmyslu se dívat, a to už o něčem svědčí.

Nebudu nic zastírat, na Fantastickou čtyřku jsem se dívala z jednoho jediného důvodu – kvůli Michaelu Chiklisovi, kterého znám z fantastického seriálu The Shield. Nedokázala jsem si představit, jak zrovna on ve spandexovém kostýmu zachraňuje svět. :-) Žel, Tim Story a lidé, kteří vymýšleli story pro tento film, si to také neuměli představit, a proto na něj naplácali kilogramy latexu, aby vypadal jako hrouda hlíny a zbytečně nenarušoval hezounovství zbylé čtveřice (včetně Juliana McMahona). Nevadí. Scénář mnoho zábavy nenabídne, ovšem některé vtipy se povedly a splnily svůj účel – rozesmály mě. Potěšilo mě, že se tvůrci vyhnuli "temnému" pseudorealismu, typickému pro superhrdinské snímky uplynulé dekády, a že se film nesnaží tvářit jako něco víc, než co ve skutečnosti je. Vzhledem k mému nulovému očekávání mohu Fantastic Four označit za relativně příjemné překvapení, které přinejmenším neurazilo.

Tentýž problém jako u jedničky. Výborné nápady typu bouchání na zeď a jeho příčina, skvrna na podlaze nebo závěrečný porod. Vlastně celý scénář lze označit za povedený. Jen jeho obrazovému vyjádření znovu chybí nějaká hororová atmosféra. A nemůžu říct, že bych se nesnažila: Film jsem si pustila stylově během japonské "hodiny duchů", mezi druhou a třetí nad ránem, z chodby se občas ozvalo zamňoukání našeho věčně hladového kocoura (jako by věděl, na co se zrovna koukám, filuta jeden), ale přesto se patřičný efekt nedostavil. A vzhledem k tomu, že všechny postavy bez rozdílu pohlaví či věku reagují na zjevení Kayako podlomením kolen a i ostřílený zvukař po zaslechnutí jejího chrapotu vykřikne úlekem, strach ze smrtící hrozby se zřejmě dostavit měl. Pro mě opět nedostatečně využitá příležitost.

Sérii Ju-on provází legenda, jež si ani v nejmenším nezadá s tou okolo filmových Ringů. A já si musím položit otázku, proč jsem na ni opět naletěla. Už to začíná být na pováženou. No nic, pro tuto chvíli si přestávám sypat popel na hlavu a raději jej naházím na Ju-on: The Grudge. Nebo že by to přece jen nebylo tak špatné? Ne, o vyloženě nepovedený snímek se určitě nejedná. Takashi Shimizu dokáže přijít s dobrými nápady a umí je i obstojně natočit. Osobně si však myslím, že tento režisér, ač proslaven paradoxně právě horory, skutečně děsivou (nebo aspoň nějakou) atmosféru vytvořit neumí. Nevím jak ostatní, ale já prostě ve scénách s plazící se Kayako nevidím nic jiného než herečku (v reálu navíc vcelku sympaticky vypadající), sunoucí se ze schodů. Zcela opomenut je i možný apokalyptický přesah kletby, což mi přijde jako obrovská škoda. Zajímavý film, který ovšem neplní funkci svého žánru. Pokud se tedy nebojíte lidí s bíle nalíčenou tváří. V tom případě pozor na vyznavače gothic stylu. ;-)

Mé první setkání se světem japonského Ju-onu a zároveň i setkání nejpůsobivější. Ačkoliv se na pozdější celovečerní snímky dívá díky kvalitnějšímu technickému zpracování lépe, vymizely z nich všechny náznaky atmosféry. Televizní Ju-on se sice také nemůže chlubit nijak extrémně děsivými momenty (resp. lekačkami), zato však obsahuje jisté prvky, které si zaslouží pozornost. Ten nejzásadnější představuje příběh (dá-li se mu tak vůbec říkat), jenž na rozdíl od ostatních dílů série nepostrádá ucelenější smysl a okamžiky, kdy mnou projel záchvěv zoufalství, nevěřícného úžasu a soucitu s tragickým osudem postav. Ty jsou načrtnuty velmi letmo, dialogy, které vedou, šustí papírem a ani herecké výkony jejich představitelů neohromí, ovšem ono úplně stačí sledovat setkání nic netušící matky, vracející se z nákupu, se svou dcerou, Kobayashiho s mňoukajícím Toshiem za zády nebo mladou dívku, když poprvé uslyší nepříjemný hrdelní zvuk, který vydává Kayako. Přesto největší zlo číhá jinde. Nikoliv v říši duchů, ale ve zvrácené mysli šíleného psychopata, jehož čin všechno tohle začal. Scéna, v níž původní pán domu vrávorá ulicí a tříská obsahem pytle o každý předmět v dosahu, svou hrůzyplností předčí veškeré kousky, které posléze Kayako a její synek vyvedou. Je pro mě přijatelnější akceptovat pomstu bytostí z jiného světa než jednání stále ještě žijícího člověka, jenž klidně může bydlet vedle vás. Škoda že většinu stopáže filmu zabírá čekání, kdy už se proboha konečně něco stane, a když k tomu dojde, netrvá daný okamžik více než pár chvil.

Že se Cello snaží hrát na notu psychologického teroru, je jasné už z úvodní scény ve sborovně. Nebyla bych proti, kdyby se o to jeho tvůrci nepokoušeli tak bezbarvým a nenápaditým způsobem. Tradiční příběh viny a trestu je rozehrán stylem, jenž mi připomněl slavného poručíka Columba. Akorát tady místo všetečného a neodbytného policejního detektiva v baloňáku máme ducha s velmi cool make-upem. Bohužel i nejslabší díl Columba mě dokázal vtáhnout do děje víc než tento film. Přede mnou se odehrává jedna tragédie za druhou... a mně je to úplně jedno. Postavy jsou vykresleny ploše a nevýrazně, že snad ani nejde se do jejich pocitů vžít. Absenci jakéhokoli prožitku ještě umocnila představitelka hlavní hrdinky, která mi svým hereckým projevem, vzezřením, a dokonce i hlasem přijde nesnesitelně protivná. Ke světlým chvilkám patří úvodní Ave Maria (krása!) a závěrečná Rainy Melody, mezi nimi se nachází nepříliš povedený pokus natočit něco víc, než na co stačily síly autorů. Ale kdo ví, třeba vyšší ambice ani neměli.

Queen byli první kapelou mého srdce a dodnes mě k nim váže zvláštní nostalgické pouto. Bez přehánění mohu říci, že jejich hudba změnila můj život. Tenhle koncertní záznam vlastním ještě na originální VHS a i po těch letech mi to pořád přijde jako zatraceně parádní rockový nářez. Největší podíl pozornosti na sebe strhává samozřejmě Freddie Mercury, který působí jako atomová bomba těsně před výbuchem, během koncertu stihne vyzkoušet stabilitu bicí soupravy i zahrát si s nadšeným publikem na ozvěnu, a dokonce i ke klavíru si sedá tak, aby mohl kdykoli okamžitě vyskočit na nohy. V množství vydané energie mu může konkurovat pouze Roger Taylor, jemuž zřejmě frenetické bušení do bubnů nestačí a potřebuje se na konci vybít ještě jinými pohybovými aktivitami. Brian May sype z rukávu jedno kytarové sólo za druhým a John Deacon to všechno jistí u basy, přičemž občas se nechá strhnout k mírnému poskakování. Čas ubíhá, ale skvělá muzika nestárne. Are you prepared to be rocked?

Je zvláštní, o jakých tématech se dají točit hluboce lidské snímky. Velmi přirozený a přesvědčivý herecký výkon Marianne Faithfull však dopřeje divákovi na jakoukoli podivnost okamžitě zapomenout. Z nitra její osobnosti vyzařuje obrovská vřelost, která protepluje každý záběr, v němž se objeví. Totéž nelze říct o ostatních postavách. Lidé v hrdinčině okolí se chovají pro mě zcela nepochopitelně, a pokud z nich něco čiší, je to pouze chlad. Jako by jedinou důležitou věc v životě představovalo povrchní pojetí morálky, jejíž nejvyšší instancí je spolek vesnických drben. Irina Palm staví dilema před každého z nás, dilema nepříjemné, ale o to více hodné zamyšlení.

Nepatřím mezi fanoušky Duny, knižní předlohu jsem nečetla a na toto zpracování jsem narazila v televizním programu náhodou. Představa dalšího umolousaného sci-fi mi nepřipadala dvakrát lákavá, k mému vlastnímu překvapení mě to však nakonec opravdu chytlo. On je ten příběh totiž velmi dobrý, nosný a vtahující, navíc na televizní poměry pohledně podaný. Je sice patrné, že se muselo hodně zestručňovat a osekávat, ale dějová linie je přesto dostatečně silná. Emotivnější, osudovější a vážnější (voda nad zlato, resp. nad koření, všeobjímající síla pouště, imponující vlastnosti a schopnosti příslušníků rodu Atreidů...) než třeba u Star Wars. Přítomnost českých herců mi nevadila a nepůsobila rušivě, což se dá považovat za malý zázrak (ačkoliv přízvuk některých by potřeboval kapku "obrousit"). Nejvýrazněji se mi do paměti zapsal Karel Dobrý, jeho postava jeví i závany charismatu a angličtina dosahuje uspokojivé úrovně. Kladný dojem narušují triky, ze kterých místy bolí oči (pamatuj, že některé dveře jsou jen namalované), a klaustrofobní studiová atmosféra. Chcete-li se doma cítit jako v Harrisonově Duně, navezte si do obýváku hromadu písku, na zeď promítejte diapozitivy s pouštními motivy a pusťte si libovolný kreslený večerníček, kde se objevuje myš. Alespoň ta poušť mohla být skutečná, takto kvalitní látka by si ji zasloužila.

Věčný svit neposkvrněné mysli Petera Sellerse. Geniální jako umělec, komplikovaný jako člověk – tím jediným si můžeme být jistí. Nebo ne? A koho to zajímá? Realita je nudná, žijeme v ní všichni každý den, tak práskněme do koní a vzhůru na oslavu fantazie! Životopisné snímky nemám příliš v oblibě, avšak v tomto případě samotná neprůhlednost osobnosti, o níž pojednává, dává divákovi osvěžující pocit svobody se sám rozhodnout, jak tento film a jeho hlavního hrdinu bude brát. Nezbývá mi než doufat, že jednou někdo natočí stejně strhující a vysoce stylizovanou hříčku i o Geoffreym Rushovi. Nejlépe s ním samotným v hlavní úloze. Jeho famóznímu převtělení se do sobeckého, panovačného dítěte, které zapomnělo dospět, nelze než zatleskat. Koneckonců už od Shine je mi jasné, že lepšího představitele ústřední postavy v biografickém snímku nenajdete široko daleko. Jestlipak on má svou vlastní osobnost?