castor

Nelze očekávat, že jednou někdo natočí něco na úrovni Třech oříšků nebo S čerty nejsou žerty, spíš se objeví kus, který má šanci obstát víc zimních sezón. Druhá Bambitka je nevýpravnou pohádkou o pár lokacích, o pár písních na rtech, minimu překvapení či humoru. Skáče se tu od jedné postavy ke druhé, z jednoho království do druhého a tvůrci doufají, že to bude dávat aspoň trochu smysl. Vypečení rádcové zkoušejí „štěstí“ ve vedlejším království, kterému vládne mladá královna, která se v sudu (!) přikutálí až k vysloužilému loupežníkovi Karabovi, zatímco v jeho království si jeho dcera vzala krále a mají malou zvídavou holčičku. A všichni tak nějak potřebují pomoc. Občas to platí i o divákovi… herecké kopýtko Kluse raději nekomentuju.

Smažený kapr s výborným bramborovým salátem slehl, chlebíčky jsou taky fuč a já musím zpátky nohama na zem. Už několik dlouhých let tu visí nepříjemné varování pro generace dětí, protože z pořádné české pohádky se stalo velmi nedostatkové zboží. Pořád ještě snesitelný Troška, nicméně nejednoho herce mi bylo líto.

Jedna copatá a sarkastická rebelka a na platformě Netflix si mnou ruce. Sonnenfeldův fenomén z první poloviny 90. let s kouzelnými rodiči Raúlem Juliou a Anjelicou Huston i ďábelskou dcerkou Christinou Ricci mě pokaždé pobaví, seriálová Wednesday se chce zalíbit všem. Dospívajícím i jejich rodičům. A právě všechny ty středoškolské sváry, záhady i trable dospívání nestrhly. Alespoň mě, který to prostě vnímal jen jako spotřební teenagerovskou taškařici, kdy se hlavní hrdinka snaží zachránit pověst vlastní rodiny, kterou přitom upřímně nesnáší. Správně břitké hlášky, zajímavý děj, pohlcující atmosféru či zajímavé vedlejší figury si představuju jinak. Rozhodně ani o scénáři se nedá říct, že by byl nějak poutavý nebo propracovaný. Ač se Wednesday tváří vyšinutěji a vezme si ještě tmavší odstín černé, pořád je to naprosto všední a nenápaditý seriál. Postavy hlásají rozmanitost, formování vlastní identity a respekt k druhým, k jinakosti, ale seriál coby celek je naprosto konvenční a nijak osobitý. A zároveň zdaleka není takový bizár, jak se po celou dobu tváří. Kromě Jenny Ortegy mě bavila ještě Emma Myers, zbytek je docela velký omyl. Druhou sérii, ke které to všechno směřuje, si určitě nechám ujít.

Na panské sídlo přijíždí noví majitelé: nabubřelý šlechtic Jakub Prachař a jeho skrznaskrz otravný bratr Jan Nedbal. Nejen poddaní v podhůří Krkonoš stále věří na pověry, především na tu o vousatém pánovi hor. Mezi nimi je i hodná (a pěkná) Leona Skleničková, která bude nakonec zajímat víc mužů. Místy to má atmosféru, jindy napětí, i nějaká komická scéna se objeví. Ovšem tím, že se Peter Bebjak prosadil drsnějšími příběhy, tak i tady vsadil na dospělejší tón a malé děti si úplně nezíská. Mnohé scény se táhnou, navíc furt podivně tápe ve vykreslení vztahu mezi mužem a ženou. Výsledkem je žánrově rozmanitá (asi)pohádka, o kterou byl prý ze všech pohádek vysílaných 25. prosince za dobu měření televizní sledovanosti mezi diváky největší zájem. Po delší době jsem rád viděl i Dominiku Morávkovou-Zeleníkovou coby komtesu Blanku, která byla zatraceně odvážná a přesvědčivá v depresivním Pírku nebo rovněž nevlídném dramatu Špína. I když tady samozřejmě neměla prostor vyniknout. Mezi dvěma a třemi hvězdami.

Tak to máme na střídačku. Zatímco V Bruggách jsem opěvoval, Sedm psychopatů mě docela dost minulo, abych byl následně unešený z originálního příběhu pojednávajícím o Třech billboardech kousek za Ebbingem. A teď zase sešup dolů. Ostatně i v jednom zapadákově Frances McDormand vyřešila problém (ale tehdy problémem opravdu byl) svérázným způsobem, který zařídil pestré události následujících dní. Bylo to vyzrálé, vypointované, výtečně zahrané. Víly z Inisherinu splňují bohužel asi jen to poslední. Režisér a scénárista Martin McDonagh znovu oslovil osvědčené duo Colin Farrell a Brendan Gleeson, poslal je na zapadlý irský ostrov a vymyslel komorní příběh o rozpadu jednoho letitého přátelství. První desítky minut jsou moc fajn. Pár let po první světové válce, větrné Irsko, kamenité cesty, které vedou k pintě piva, u kterého se scházejí lidé, kteří se znají celý život. Málomluvný a přemýšlivý milovník hudby a umění vůbec i ukecaný a dobrosrdečný prosťáček, který si kromě sestry rozumí i se svým domácím mazlíčkem – oslicí. První druhému naznačí, že čas plyne zatraceně rychle a on nehodlá zbytek života strávit u prostých řečí nad sklenkou whisky. Kamarád mu přitom nic neudělal, nijak se ho nedotkl. Prostě to tak cítí. A to tak silně, že klidně přistoupí k sebemrzačení (přitom právě díky prstům vůbec může tvořit). Komické i smutné. A divácky nejméně vděčný McDonaghův film. Kdo neuteče, ten se zblázní. Dialogy jsou solidně zapracované do (nepříliš dějového) příběhu, ale ten se začne sypat. Beznaděj, zoufalství, pýcha a činy, které nelze vzít zpátky. Zraněné ego si představuju jinak. Že jde o tvrdohlavé Iry, mě těžko uspokojí. Otázky podobenství, že na pevnině probíhá občanská válka a oni stejně absurdními boji na izolovaném ostrově ničí sami sebe, mě také neuspokojují. Hloubce činů obou hrdinů jsem prostě nevěřil, jejich kroky byly až příliš svérázné a divné. I vedlejší postavy nakonec neuspokojí: jedna zmizí na pevninu, ale ač sečtělá, divák si k ní nevytvoří hlubší vztah, další zemře, ale ve výsledku je to to samé. A klání o největšího idiota na ostrově nakonec nemá vítěze.

Evidentně nezvlčila jen Enid, ale i tým scénáristů. Sonnenfeldův fenomén z první poloviny 90. let s kouzelnými rodiči Raúlem Juliou a Anjelicou Huston i ďábelskou dcerkou Christinou Ricci mě pokaždé pobaví, seriálová Wednesday nakonec zdaleka není takový bizár, jak se po celou dobu tváří. Je to vyumělkované, průměrné, nenápadité a chce se to zalíbit všem. Spousta mdlých záhad + jalové teenagerovské trable = dějově mě to prakticky vůbec nechytnulo. Tim Burton je dávno vyčerpaný, kromě Jenny Ortegy mě bavila ještě Emma Myers, zbytek je docela velký omyl.

Konečně díl, který mi sedl. Kdyby takhle vypadal celý seriál… Dál to připomíná knižní a filmovou sérii o Harrym Potterovi, jen fiktivní škola Nevermore je určená pro vyvrhelské děti, sirény, upíry či vlkodlaky. A mezi těmi všemi je jistá rebelující, cynická a copatá Wednesday, která už konečně nepotlačuje své emoce (právě tím mě solidně štvala), což je nejvíc patrné, když to schytá Věc/Ruka. Už nějakou dobu je patrné, že Wednesday bude pokračovat, obávám se, že si to nechám ujít, protože spotřební zábavu si můžu najít hravě i jinde.

Strádání a trpění, to jsou disciplíny, ve kterých Will Smith vyniká. A ne, není to pochvala. Režiséra Antoina Fuquu jsem vždycky tak nějak bránil. Jeho vizuálně našlapaná režie či solidně budovaná atmosféra často bavily, ovšem v poslední době už mnohé přeháněl a třeba loni si vybral hned dvě slabší chvilky (Viník a Infinite). Společně si pánové řekli, že do toho praští s velkým tématem a velkými ambicemi. Zbylo ovšem akorát tak velké ho***. Máme tu otroka, máme tu období, ve kterém Lincoln nesouhlasil s otrokářstvím, máme tu jižanské bažiny, máme tu hrátky s (ne)barvičkami, máme tu nesoudnou ctižádost. Smith hraje otroka, který zaslechl o milníku amerických dějin, a rád by se během Americké občanské války dostal na Sever, kde dávno převažuje jiný pohled na otroctví, ovšem jižanští plantážníci mají na jeho záměr odlišný názor. Dá-li pánbůh, třeba Smith najde i svou rodinu, od níž ho ti darebáci odloučili. Tvůrci se naneštěstí rozhodli tuhle krutou dobu zobrazit v šedých odstínech, což ve mně žádnou vizuální či emotivní radost nevyvolalo. Přitom scény z pracovního tábora mohly být víc než jen fajn, naháněná v divočině už ovšem tu a tam nutí dívat se na hodinky a pak přijde něco, co žádný tvůrce nechce: celé to začne zoufale nudit. A závěr to určitě nezachrání. Dvě až tři hvězdy, ale půjdu níž, třeba se Fuqua probere.

Filmový nadšenec Tommy Wirkola už párkrát dokázal, že mu ujeté blbiny jdou. Do centra dění teď postavil vyhořelého Santa Clause, který se nevědomky ocitne uprostřed přepadení luxusní rezidence bohaté rodiny, která v sejfu ukrývá hodně zlaťáků. Děcka jsou podle něj rozmazlení spratkové, stejně konzumní jako jejich rodiče, kteří jen dychtí po větších a dražších dárcích. Tenhle Santa navíc nadává, chlastá, lamentuje nad současným světem a přemýšlí, že se na to celé jednou provždy vykašle. Jenže pak narazí na dívenku, jejíž rodiče prožívají krizi a která kouzlu Vánoc skutečně věří. Ovšem zrovna je ve společnosti cynických příbuzných a prachaté babičky, po které jde banda zlodějů – a zabijáků. Mohl zmizet komínem stejně rychle, jako se do honosného sídla dostal. On však raději sáhne po bouracím kladivu. Holt frustrovaného Santu není radno naštvávat. Velká škoda, že je to celé až příliš hloupé a přepálené. Tempo se několikrát výrazně zasekne, většinou proto, že jej brzdí proslovy na téma Vánoc a rodinných hodnot. Když vynechám dvě tři figury, samozřejmě včetně Davida Harboura, tak vesměs všechny postavy jsou otravné karikatury. A divákovi je absolutně jedno, zda to koupí ten nebo tamten. Přitom natočit variaci na Smrtonosnou past a udělat akčního bijce z vousatého tlusťocha není vůbec špatný nápad. Wirkola ovšem míchá skutečný černý humor jen velmi pozvolna, dialogy i některé scény se táhnou, moc zábavy se nedočkáme. Násilí je dost, nápaditých scén ale zase tolik ne, extrémnost Wirkolovy (ryze norské) Cesty za smířením se nekoná. Bohužel...

„Jen ho vyžeň, sedláku, ať si táhne!“ – „Ale mlč, ty motyko hloupá, tak mu ji dej sama, když si tak troufáš.“ Poslední filmová práce klasika československé pohádky, Konvalinkovic půvabná, Nárožný (tradičně) skvělý a sekyrkovou jsem si pokaždé chtěl dát.