rozum i cit

Film s naprosto jednoduchým a obyčejným příběhem, vlastně bez pořádného začátku a konce (nebo alespoň pro mě přišel moc brzy, jelikož těch 100 minut mi uteklo jako voda), který přesto velmi příjemně odsýpá. Po záplavě tragických korejských konců z minulého týdne mě potěšil jeden šťastný, nejde tu o žádnou tragédii, ačkoli hlavní hrdinka si tu svou osobní před rokem prožila, jak se ostatně dovíme na konci. Film vlastně stojí na dvou hlavních postavách, průvodkyni May a jejím starém známém Dong Ha, který svou kamarádku svádí zcela nepokrytě a okatě (a to doslova, Jung Woo Sung tu vrhá takové pohledy, že se jeho fanynkám budou zřejmě podlamovat nohy), a který má celou dobu menší potíže dostat se na letiště a zbavit se svého příliš milého přítele. Chemie zde funguje, což zabírá i na diváka, navíc je to vše zabaleno do vizuálně pěkného hávu. Milovníci akčních filmů se tu ovšem žádné akce nedočkají, neboť tu jde jen o normální setkání dvou normálních lidí v normálním prostředí, normální rozhovory a normální schůzky, jaké zažíváme všichni nebo si zažít přejeme. Milá oddechovka, již je lépe sledovat ve dvou.

Můj čtvrtý korejský film a něco mezi 2 a 3 hvězdičkami. Všechny čtyři příběhy byly jímavé, přesto to na mě nějak nezabralo. Hluchá Sněhurka skrývající svou zjizvenou tvář, její sestra, tlumočnice do znakové řeči, která se při večerních zprávách dozví o smrti svého přítele, hasiče, který natolik miluje svou práci a tak dlouho čeká na správnou příležitost požádat ženu svého srdce o ruku a vyznat jí slovy lásku, až mu nezbyde nic jiného, než svěřit je ve znakové řeči (kterou nikdy nebyl sto se naučit) kameře ve chvíli, kdy ví, že už neunikne z hořícího pekla. Když vynecháme otázku reálnosti této poslední scény, námět by nebyl až tak špatný. Navzdory tomu se mi hrdlo sevřelo za celý film jen jednou, a sice když malý chlapec prosil maminku s rakovinou, aby neumírala, že už bude hodný. Jednou, při oněch večerních zprávách, mě i píchlo u srdce, ovšem to se mi u podobných scén ve filmech stává a je to ozvěna mého vlastního zážitku, nikoli zásluha snímku. Možná bylo tedy lepší věnovat se jen jedné skupině či páru, čtveřice hlasatelka-hasič-sestra-malíř by bohatě vystačila na celý film, a vyhnuli bychom se tak roztříštěnosti, kterou to alespoň na mne působí. Snad to bylo mým rozpoložením, snad je na vině pro mě nepřesvědčivý pláč hrdinky v závěru zvýrazněný záběrem z přílišné blízkosti a příliš brzy nastoupivší hudbou, snad je to tím, že konec filmu byl znám už od začátku, snad jsem se na filmy A moment to remember, Daisy, Sad Movie měla dívat v jiném pořadí. Zvlášť ten první zmíněný mě bral za srdce mnohem víc. Nicméně nemohu nepřipustit, že je tu několik dobrých nápadu, pár pěkných, dokonce i vtipných scén. Takže shlédněte a udělejte si názor sami, možná to ve vás zanechá hlubší dojem. Konec konců nějaký to zjevně nechalo i ve mně, jinak bych nenapsala opět tak dlouhý komentář, že? :)

Toto je přesně důvod, proč si lidé myslí, že nájemní vrazi jsou vlastně docela milí chlapíci.:) V podstatě jednoduchý a otřelý námět milostného trojúhelníku je tu podán v hezky nasnímaném barevném prostředí. Styl vyprávění je trochu zvláštní, slyšíme myšlenky jednotlivých postav, a dozvídáme se tak o jejich pocitech a motivech. Prvních 5-10 min mě nijak zvlášť nevtáhlo, ovšem od přestřelky na náměstí to nabralo docela příjemný spád. Bylo tu též několik překvapivých dějových zvratů, nebo přesněji nečekaných okamžiků, kdy nevíte na chvilku, kdo střílel, kdo koho zabil apod., čímž je udržována vaše pozornost. Líbilo se mi porozumění mezi vrahem a detektivem i závěrečná scéna s odezíráním ze rtů. A ze samotného závěru na mne, nevím proč, dýchla Itálie. Snad jen text závěrečné písně bych nechala odzpívat až během titulků. Hlavní hrdina byl sympatický, na konci mi ho bylo opravdu líto. Celou dobu jsem jim moc přála šťastný konec, i když jsem věděla, že nemůže nastat. A ten špatný, bohužel, přišel náhleji, než jsem čekala, a byl přesně opačný, než jsem čekala. Nicméně tři hvězdičky (což u mne ostatně není málo). Možná je chyba, že jsem tento film viděla dva dny po A moment to remember, který mě citově zasáhl mnohem víc. Přesto, je to pěkný romantický film, který stojí za shlédnutí. A mimochodem, taky bych byla ráda, kdyby pro mě někdo jen tak postavil most.:)

V první řadě nutno říci, že jsem viděla hned napoprvé director´s cut v původním znění a dívala jsem se na to o samotě, což je asi nejlepší. A délka byla podle mě akorát. Příběh tak prostý, postavy tak obyčejné, námět tak běžný, a právě proto tak skutečné a pravdivé. Film působí jaksi přirozeně a nenásilně, krystalicky čistě a plyne lehce jako jarní vánek, jemný dotek, který přesně odpovídá onomu vznešenému citu, o němž to celé je. Na začátku nijak zvlášť originální příběh o poněkud atypickém seznámení dvou rozdílných mladých lidí následovaném jízdou v poněkud atypickém dopravním prostředku a poněkud atypickým zasnoubením. Naivní holčička z dobré rodiny se zamiluje do mrzutého neotesance, jehož důvodem, jak posléze zjistíme, je nedostatek lásky v celém jeho dosavadním životě, a který až v druhé půlce filmu odhalí svůj pravý charakter, a sice že je opravdový chlap. Neplakala jsem, slzy jsem zadržela, byť to (zvlášť v některých okamžicích jako u dopisu na rozloučenou či na konci) byl velký výkon. Asi ani já jsem nikdy neočekávala onu poslední větu filmu toužebněji než zde. Právě tu, kterou lidé (a nejen ve filmech, ale i v životě) tak často mrhají, aniž by skutečně chápali její obsah. Vyslovit ji nahlas dřív, než bude pozdě, než někdo nám drahý odejde na druhý břeh, je pro nás nesmírně důležité. Vím to, bohužel, z vlastní životní zkušenosti. Proto nemohu souhlasit s nikým, kdo tvrdí, že tento snímek nemá happy-end. Má. A konec je přesně takový, jaký má být. Když ztrácíme rozum, neztrácíme i duši. Ta je věčná. Rozum může zmizet, ale láska nikoli. Je nezničitelná, protože nevychází z rozumu, ale z duše samotné.

Thrillery nejsou mým šálkem čaje, a proto mě příjemně překvapilo, že nejde o nervy drásající snímek. Děj dostatečně napínavý, i když zápletka předvídatelná, zajímavý konec, přesto jako by tomu trochu něco chybělo. Možná je to ovšem tím, že jsem to viděla po kouskách na youtube. Susan Sarandon a Sam Neill celý film táhnou a jsou asi hlavním důvodem proč se na něj podívat. Nikterak výjimečný snímek, po němž ale nebudete dlouho litovat, že jste ho viděli.

Co mi z tohoto filmu utkvělo v hlavě nejvíce, jsou asi dvě nejčastější věty ve scénáři: ,, Přichází princ Zhai." a ,, Přichází korunní princ.":). Na čínských filmech typu Tygr a drak aj. jsem vždy oceňovala mimo jiné i to, že se člověk nedočká krvavých masakrů v americkém duchu. To, bohužel, není tento případ. Film byl pro mě tudíž sledovatelný spíše v první polovině, než se to celé zvrtlo do brutální honičky, značně zběsilé a poněkud nepřehledné, v okamžiku, kdy se spolu začalo prát družstvo černých a červených a k nim se přidal klub zlatých a modrých jsem se již trochu ztrácela. Pokud chtěl režisér vytvořit pocit prázdnoty, povedlo se mu to dokonale. Pokud měl v úmyslu dát vše do kontrastu s blyštivým zevnějškem, tak také, film působí neskutečně ponuře. Kostýmy dam pěkné, výrazné interiéry (růžové sloupy v paláci už na mě byly trochu moc), dosti odporný Chow Yun Fat (kterého mám jinak ráda), krásná císařovna a tři vesměs nepříliš sympatičtí princové podobní si téměř jak vejce vejci. Z filmů páně Zhangových se mi kdysi líbily Hrdina i Klan létajících dýk, Kletba zlatého květu mě však neoslovila. Ať už tu tedy jde o filosofický koncept řádu světa (vzhledem k té mandale) či politickou propagandu (možná o obojí současně), není, myslím, velkou ztrátou tento film minout.

Knihu jsem nečetla, tudíž nemohu porovnávat s předlohou, nicméně jde o jeden z nejlepších filmů za poslední dobu. Nedávno jsem ho viděla znovu, a to v autobuse cestou na Slovensko 17.11. 2009 a se smutkem konstatuji, že to byla jediná vlaštovka připomínající, že tento den je především vzpomínkou na události z roku 1939. Už ani Česká televize se totiž neobtěžovala dát do programu cokoli o nacismu. Děkuji, pane řidiči!

Film složený pouze z anekdot natočit lze (výborným příkladem je seriál Uctivá poklona, pane Kohn). Ovšem to by ty vtipy musely být alespoň trochu inteligentní a ne jen laciné a vulgární. Své cílové publikum si však mezi diváky TeleTele a podobných pořadů jistě našly. Nechci tu ale urážet pana Trošku jako někteří, mám právo hodnotit pouze tvorbu, nikoli člověka. Některé pohádky od něj nejsou špatné a nemohu mu též upřít snahu (i odvahu) natáčet adaptace historických románů, a to v době, kdy jsou ,,in" jen rádoby psychologické slátaniny a filmy z doby komunismu. Přiznejme si tedy, že tato série vznikla s cílem výdělku a zřejmě svůj účel splnila, BOHUŽEL.

Megalomanský kinohit, nic víc mě nenapadá. Ano, Achilles byl uvěřitelně arogantní a Hektor sympatický, technická stránka filmu možná dobrá, ale toť vše. Pominu otázku dějové přesnosti, k níž se tu již vyjadřovali jiní. Nicméně by mě zajímalo, kdo jim dělal historického poradce. Architektura směska řecko-egyptsko-předovýchodního stylu, do toho obří skulptury (navíc zlaté) a snad nejlepší ze všeho bylo zasazení helénistických šperků do pozdní doby bronzové. Ovšem co je to pro Američany pár set let, a co je to proti věčnosti, že?:)

Ano, zápletky jednoduché, ano, triky taktéž, ano, souboje vesměs legrační. Přesto jsem tento seriál měla svého času daleko raději než Herkula, Xenu a jim podobné, dokonce jsem schopná se na něj bez duševní újmy podívat i po letech. První řada se mi zdála o něco lepší než druhá. Kdosi tu poznamenal, zda-li se u toho herci bavili. Kdysi jsem někde četla, že pro Jacquelline Collen to bylo splnění dětského snu, a Zen Gesner se prý vyjádřil, že nechápe, že ho za takovou skvělou zábavu ještě platí. A o to tu asi jde především. Ze seriálu dýchá taková zvláštní pohodová atmosféra. Samozřejmě, že se Sindibádem jako takovým, příběhy Tisíce a jedné noci nebo snad s arabsko-perskými či jinými reáliemi to nemá nic společného. Update: Po letech jsem ze zvědavosti shlédla poslední díly druhé řady, jejíž vysílání kdysi Nova kvůli změnám ve vedení k mé značné dětské lítosti zastavila. Díl s jakýmsi pseudořímským legionářem a údajnou egyptskou královnou mne v dospělosti vskutku pobavil, a několik stupidních dílů by se ostatně našlo i ve zbytku seriálu. Některým dílům (zejména první série) však přes jednoduchost zpracování danou minimálním rozpočtem nelze upřít jistou originalitu co do námětu, a celková pohoda daná pro změnu skutečným přátelstvím hereckých protagonistů ze seriálu sálá doposud. Zazněla znělka a bylo mi zase deset. Zklamáním pro diváky je bezpochyby nevyřešená záležitost s Maeve a Dim Dimem, Dermotem, Ruminou či vzkříšeným Turokem (neuvěřitelné, jak podrobně jsem si to ještě i po čtvrt století pamatovala!), neboť Sindibád se vypořádá jen s Rohatcem. Zbytek měl být ale údajně rozpracován v plánované třetí řadě seriálu. Turok nakonec napravený díky své druhé dceři Bryn a likvidace Ruminy mohla být možná zajímavá zápletka, avšak scénaristy zamýšlené směřování seriálu k severské mytologii a jeho navázání na nejdebilnější díl s mimozemšťany by jej poslalo do horoucích pekel, takže díkybohu, že tato třetí řada nikdy nevznikla a nám divákům zůstala milá vzpomínka z dětství.