RasputincZ

Jeden z prvních, né-li vůbec prvních využití filmů jakožto politické propagandy. V tomto případě k mírné propagandě imperialistické koloniální politiky Anglie.

Zajímavé propojení tehdejšího fenoménu phantom rides s prostřihem na záběr uvnitř jednoho z "vášnivějších" vágonů.

"rest in pieces:)"

Odzbrojující. Je paradoxní, že nejlepší válečný film, jaký jsem viděl, je silně protiválečný. Malickova 170minutová u mě předskočila i legendární Apokalypsu. Scénu s dobytím japonského tábora, úžasnou hudbou H. Zimmera a vnitřním monologem J. Caviezela považuji za pomyslný vrchol filmu). Není náhoda, že právě týž vnitřní monolog použila skupina The Explosions in the sky ve své písni Have you passed through this night. Ultimátní zážitek, ke kterému se velmi rád vrátím. 100%

Krásný konflikt západní civilizace a její lifestyle X ortodoxní víra, která ztracenému pomáhá nalézt "své místo".Silný příběh s nádhernou kompozicí záběrů a mizanscénou (možná právě díky tomu jsem se v průběhu 150 minut nenudil). Nejedná se o typickou evropskou artovku se statickou kamerou a dlouhými záběry. Na druhé straně kopců je mnohem dynamičtější film po obsahové i formální stránce než se může zdát...

Pokud Soderbergh tímto filmem skutečně skončil s režií hraných filmů, těžko si dokážu představit lepší film, kterým by svoji kariéru mohl zakončit. Multižánrová pecka, která si s divákem hraje v tom nejlepším slova smyslu. Vkusně zakomponované zvraty v příběhové lince tak téměř znemožnují divákovi jakoukoliv dávku sympatie nebo dokonce identifikace s hlavní postavou. Právě hlavní postava se v průběhu filmu mění a divák hned několikrát přehodnocuje své názory na postavy i hlavní téma filmu. Opět typicky chladná soderberghovská atmosféra, ale já od něj od Traffic nadvláda gangů nic tak dobrého neviděl. Lahůdka!

De Palma si bud dělá ze všech nehoráznou prdel nebo jsem viděl pravděpodobně nejhorší film letošního roku (prozatím).

Obsahuje nepatrné spoilery!! Nikdo dnes netočí tak upřímné filmy o mužích pro muže jako Derek Cianfrance. Viděl jsem Blue Valentine a věděl jsem, co můžu zhruba očekávat. Režisér opět vytváří neskutečně autentickou, civilní atmosféru za pomocí skvělých herců. Rozdělení filmu na tři části, které úzce souvisí a navazují zárověn může připomenout práci dua Inarritu/Arriaga. Přesto si nemyslím, že by zrovna jejich filmy byly pro Cianfrance hlavní inspirací. V Place beyond the Pines není primární arriagův typický motiv příčina následek, který zasáhne hned několik postav a jejich mikropříběhů. Namísto toho si Cianfrance pohrává (opět) s tématem rodiny, její roztříštěnosti, která je v dnešní době tak běžná. Rozdělení příběhu na tři části tak chápu spíš jako způsob, jak umocnit další téma filmu, a to odkaz (zde otcovský), který je pro dospívajícího chlapce důležitý. Nemůžu se zbavit dojmu, že tam byla malá inspirace filmem Drive (opět silná stylizace hlavního hrdiny - převrácené triko s Metallicou a albem Ride the lighting zde dostává naprosto nový symbolický rozměr a samozřejmě James Dean současnosti Ryan Gosling). Každý záběr se skladbou Snow Angel od Mika Pattona mi připomíná, proč miluji filmy. Jen škoda, že se první části s Goslingem nedokázalo nic vyrovnat, ba ani přiblížit.

Já teda nevím. Scénáristiku jsem vskutku nevystudoval (zatím), ale nemůžu se zbavit pocitu, že pokud byl scénář Wentwortha Millera zařazen na tzv. black list pro nejlepší nerealizované scénáře, pak Park neměl v Hollywoodu moc z čeho vybírat. Samozřejmě je to tvrzení lehce nadnesené, ale Stokerovi patří aspon pro mě mezi filmy, kde dominantní roli nehraje obsah, ale forma. Jedna z nejvýraznějších a nejznámějších korejských osobností na poli filmu ve spolupráci s dvorním kameramanem Chung-hoon Chungem vytváří omamnou vizuální stránku filmu, která pohltí i slabší části ve scénáři, který by pod kdejakým řemeslníkem dopadl mnohem, mnohem hůř. Obzvlášt zamrzí naprosto plochá postava Nicole Kidman. Matthew Goode perfektně na hraně šíleného slizouna a uhlazeného gentlemana jako vystřiženého z Match pointu.

Autoři snímku, v tomto případě režisér Ha Yoo přetavil své divácké zkušenosti z kultovních snímků Scorseseho, De Palmy a dalších do jedné z nejčistších gangsterek, co jsem z korejské produkce viděl. Nejedná se o žánrový mix, ani zde nehraje hnací motor pomsta (jako například v neo-noirově laděné A Bittersweet). Film funguje i jako mnohovrstevnatý epos o gangsterovi, který zažije svůj postup mezi elity a následující pád, tak jako nepřímá kritika kapitalismu a jeho důsledků v chudších částech Koreje (kritika ale zdaleka není tak výrazná jako v pozdních filmech jiného korejského režiséra Kim ki-duka). Příběh stojí a padá na napsaných postavách. Zatímco ústřední dvojice kamarádů ze školy, jejichž cesty se ale radikálně rozdělily, skvěle splnuje žánrové požadavky a očekávání, milostná linie hlavního hrdiny mi přišla velmi slabá. Trochu prostříhat první polovinu a ubrat na zbytečné romanci a s plným hodnocením bych neváhal ani vteřinu!