3KAVKY

Trvalo mi půl roku shlédnout všech dvanáct epizod tohoto seriálu. Tak moc mě to nebavilo. Sám to nechápu obvykle na mě kombinace nadpřirozena, super síly a krvavé akce působí.

Je to obtížně zpracovatelné téma, ale tvůrci přišli na to, jak vytvořit něco přirozeného a pěkného z něčeho zvrhlého a odporujícího zdravému rozumu. Incest Koushiri s pouze 15. letou Nanokou je podán tak, že divák pomalu fandí jejich vztahu i přesto, že mu vzadu v hlavě bliká varovné světýlko. Další předností seriálu je zcela jistě otevřenost a detaily běžného života. Krom toho, co tady kolegové již popsali, mě osobně okouzlil detailík, když Nanoka usla nad pletením svetru a probudila se s otlačeným čelem. Samotné postavy jsou sympatické a veskrze lidské. Trochu jsem se až bál jaký neblahý osud jim scénaristé přichystali, ale závěr byl šťastný nebo aspoň podle toho, jak který z vás nahlíží na tuto problematiku. Není ovšem lehké na Koi kaze koukat nezúčastněně a s odstupem. Je to až příliš živý příběh. Téměř za 5 hvězdiček.

Tohle ovšem ano. Velmi se mi tento fantasy seriál zamlouval. Každá jedna epizoda byla kouzelná a výtvarné zpracování se mi líbilo stejně tak moc. Kino mi svou dětskou roztomilostí, nezůčastněnou suchostí a vražedným instinktem připomínala Kiriku ze série Noir. A Kiriku jsem měl velmi rád. Když jsem slyšel poprvé promluvit Kinin motocykl Hermese, trochu mě to polekalo, ale rychle jsem nad tím mávl rukou a začal jej tolerovat. Proč by přeci nemohla být v kouzelné fantsy, kouzelná fantasy motorka? Ze všech epizod musím vyzdvihnout tu, ve které Kino potká na železniční trati postupně tři zaměstnance drah. Ten díl byl obzválště ironický. Vřele doporučuji.

V tomto OVA se vůbec nic nového neotevřelo ani neuzavřelo a pramálo z toho, co se na obrazovce odehrálo mělo jakýkoli zásadní význam, nebo spíš význam obecně. Vytvoření Trestné flotily Abhu a jakási skoro vzpurnost držav hraběte Jinta Lina mohla být zajímavou zápletkou, ale jak jsem napsal výše, nic z toho nebylo. Vztah Jinta i Lafilel zůstal na stejné platonické úrovni a já chvílemi usínal. Tři hvězdy jen z úcty k předcházejícím řadám.

To není film o psovi, ale o žití se psem. A navíc je dobrý. Opravdu příjemné překvapení.

Zase o něco lépe nakreslené. Lafiel jakožto princezna vládnoucího rodu Abhu se stala díky velkou rychlostí postupující opreace Lovec, místodržitelem trestanecké kolonie Spojeného lidstva na planetě, tušim, Lobnas II. Jinto s hraběcím titulem se stal jejím zástupcem a v této nové roli se jakoby našel. Kolonie se však otřásá ve vězeňsko-politických bouřích. Na zajímavou zápletku je tedy zaděláno. Navíc nepříznivý vývoj této už tak zlé situace, dá rozvinout vztahu mezi Jintem a Lafiel, která i přesto, že Abriel nepláčí, uroní pro Jinta slzu. Víc ale už spoilerovat nebudu. Ne tak pěkné jako předcházejcí řada, ale přesto velmi kvalitní sci-fi.

Pokračování seikai no monshou přineslo v pvní řadě líbivější grafický kabátek, díky němuž už bylo poznat, co se vlastně ve vesmíru a prostorové rovinně odehrává. Musím přiznat, že až v této sérii jsem celý způsob cestování mezi hvězdnými systémi a způsob vesmírných soubojů pochopil. Postavy se vyvíjeli a jsem rád, že se ne jen věkem staly dospělejšími. Lafiel velí své útočné lodi ve válce Abhského impéria se Svobodným lidstvem a Jinto jako zásobovací důstojník jí je podporou v každé situaci. Koukalo se mi na to o hvězdičku lépe jak na první sérii.

Space opera jako řemen z budoucnosti tak vzdálené, že ze spojení science-fiction je spíše pravdivé pouze slovo fiction. Jinto jakožto novopečený kadet Abhského imperia je archetyp blbečka, na kterého sedne štěstí, jako na příslovečného vola, v podobě krásné Lafiel. Ta na ubohého a neustále se za něco omlouvajícího Jinta nedá dopustit, ani kdyby snad způsobil velký třesk naruby. Vesmírné bitvy mi připadaly díky nevhodnému grafickému ztvárnění nepřehledné až matoucí. Tím moje stěžování si ale v podstatě končí. Vše ostatní se mi víc než líbilo a nakonec jsem si oblíbil i troubu Jinta. Dobrá práce.

Federace Šedokřídlých je takřka utopická pohádka, kde se k sobě všichni chovají mile a přátelsky, mají se rádi a pomáhají si. Pod celou touto utopickou pohádkou se však táhne melancholický a místy až depresivní podkres smyčců a kytar, což mi zcela bránilo v tom, být při sledování v pohodě a mít z příběhu radost. V podstatě jsem prosmutněl celý seriál, ve kterém se ale nic zásadního nestalo od sladkého začátku až do hořkosladkého konce. Přitom látky na zpracování si autor vylhal spousty, bohužel se zaměřil pouze na povětšinou povrchní vztahy postav (Riku a Rakku z toho vyjímaje) a zbytek nechal vyset ve vzduchu jako ranní mlžný opar. Je pravdou, že po grafické stránce a hudební určitě také, se nedá Haibane Renmei nic vytknout a já bych dal ***+, kdyby to šlo.

V tomto seriálu nejde opravdu o nic a to ve všech sedmi epizodkách. Je to Shoujo Ai mezi dvojčaty, která se spolu dělí o jednu matraci na palanďe v něčem, co se dá velikostí přirovnat ke kumbálu na košťata. Sesterská láska překračující meze slušnosti je pak hlavním tématem seriálu a jakékoli krvesmilstvo musí i nepraktikujícího křesťana notně pohoršovat, třebaže je servírováno s cukrovou polevou sladkých řečiček. Jsem sice ateista, ale taky mi na tom přece jen něco nesedělo. Je ovšem pravdou, že se na to velmi pěkně dívalo. Krásné kresby. Ovšem stačili by jen obrázky bez těch bezvýznamných plků, cintů a canců.