insurgentes

Hezká vzpomínka na doby, kdy zápletkou youngster movie mohly být částky v řádech deseti a stokorun a kdy strávit s někým noc mohlo znamenat prospat ji v pohozené kabině na vrakovišti, bez nutnosti ždímat z naší první signální pořád nějaké sexuální dojmy. Umička Thurmanová české kinematografie se o nějaké to vrtění prdelkou sice občas snaží, ale jádro pudla je jinde, a to je na tomhle filmu sympatické a hezky české. Petr Kostka v roli zlouna je vynikající, dokáže se zatvářit tak věrohodně, že o jeho postavě rázem víme vše. O to větším zklamáním je mistr Kodet, který za celý film řekne asi dvě věty a ani ty v sobě nemají za nehet jeho příštího velkého herectví.

Neškodná a dobře udělaná televizní zábava, kde dominují vtipné hlášky, při kterých jsem se smál nahlas. Josef Somr brilantně hraje člověka, který rád žije a umí užívat život plnými doušky, ta role je mu zcela vlastní. Sice jsem celou dobu sledování filmu nemohl přijít na to, co tím chtěl básník říci, když postavil vedle sebe kontrast hedonistického otce a upjatého suchopárného továrnického synka, který jí radši k večeři vajíčka, protože to moc nestojí, a teprve telenovelové finále mi potvrdilo, že vlastně nic moc - měla to být prostě jen taková zábava.

Film, označovaný za legendární klasiku, je ve skutečnosti neuvěřitelný blábol, postrádající sebemenší náznak napětí nebo byť i jen jakékoliv zápletky. Jsme útrpnými svědky toho, jak Belmondo loudí sex na své přítelkyni "Chtěl bych se s tebou milovat, Kristino" - tuto větu uslyšíme asi 150x, a v okamžiku, kdy toho dosáhne a těšíme se, že konečně dojde k nějakému posunu, začne o totéž loudit podruhé, a jsme tam, kde jsme byli na začátku. V mezičasech neustále odchází telefonovat nějakému Antoniovi, který však nikdy není přítomen, a beztak nevíme, proč a jak nebo co vlastně mu chce, jen to, že mu asi "dluží peníze". Když už se tato scéna opakuje po desáté, říkáme si hergot, o čem ten film vlastně bude (jenže to už je ho mezitím 3/4 pryč). Za všechno mluví dialog: - Pojďme si zasouložit! - Nech toho, Michelli. - Jsem vyčerpaný. Umřu. - Jsi šílený. - Ano, úplně ztřeštěný. - Co je ztřeštěný? - To jsem já. Ale protože celý film nemůže projít jen na těchto hlubokých postelových konverzačních scénách (stačí, že je jich v něm tři čtvrtě), dostává prostor akce: tak jsme svědky, jak hlavní hrdina jen tak mimochodem šlohne na ulici nějaké auto a jede ho prodat do bazaru (kdyby bylo moje, rozkopal bych mu za to prdel) a Kristína pro změnu jde na tiskovku nějakého levičáckého intelektuála, kde padá jedno moudro za druhým (nebo kde se, jak by řekla moje kamarádka, melou hovna). Když už zbývá do konce jen pět minut a děj neděj a zápletka nezápletka pořád nejen že nevyvrcholit, ale ani se nepohnout z místa, překvapí nás scénárista tak neuvěřitelně plytkým, nepravděpodobným a zpackaným rozuzlením, že to hlava nebere. Bylo mi při závěru stydno, a jediné, co mi běželo hlavou, bylo, jak to, že tato slátanina nezapadla okamžitě do žumpy kinematografie, jak to, že na tohle chce dneska ještě někdo dobrovolně koukat. Film jsem viděl navíc v českém dabingu, který se vyznačoval na 90% potlačenými ruchy okolí, a do nastalého ticha četl Krampol text s intonací žáka třetí třídy, který chce vypadat chlapácky. Chraplavý hlas padesátiletého vysloužilého matadora jsem si s tvářičkou třiadvacetiletého mladíka opravdu spojit nedokázal. Prostě děs a hrůza, naprostá ztráta času, kterou nevynahradí ani občasná podívaná na Paříž 60. let a na tvářičky pěkných mladých herců.

Kritikou dost přeceňovaný obyčejný český film s dosti předvídatelnou zápletkou a rozuzlením. Jediné, co mne tak trochu zaujalo, byl dost hutný pocit, jak je to smutné, když se mají rádi dva lidi, kteří jsou ve své podstatě poměrně omezení, že vlastně východisko z toho není a konec je jasně daný, a hlavně - smutný. To však asi ale nebylo záměrem tvůrců. Nebo jestli bylo, je to dost malá ambice - nevím, proč by se měly točit filmy nenabízející žádná východiska. Na to se mohu rozhlédnout všude kolem. Vybočující z šedivého přediva filmu je jen scénka (úmyslně neříkám scéna), kde se hlavní hrdina ožere a dá to dalším dvěma sežrat. U té jsem se dokonce se i pousmál. V maličké pidiroličce potěší Bob Klepl a inspirující je taky dům na pobřeží kdesi v Dánsku nebo Švédsku (už přesně nevím), kde se odehrává 2. půlka filmu.

Od samého začátku si pokaždé říkám: bože, jak je to dobrý! A to i přes určitý typicky český sebelítostivý patos, který vnímám, ale u tohoto filmu mi nějak nevadí. Překvapením pro mne bylo, že za a) Lenka Kořínková byla na moment docela slušná kočka a za b) že člověk v tísni měl kdysi slušně našlápnuto i hereckým směrem. Působí přesvědčivě, protože neumí hrát, a tak to vypadá, že nejvíc hraje sám sebe. Člověk si až říká, tak to vidíš, jakými ideály to začíná, a somrováním za připínací sluníčka v metru to končí... Hláška: - "Šukáte, co? Mrdáte?" - "To vy, pane doktore, možná mrdáte. Já se se svojí Vikinkou miluju." se natrvalo zabydlela v mém životě a říkám ji vždy, když se hodí, a nakonec taky i když se nehodí, protože podle mě se hodí vždycky.

Formálně a vizuálně dokonalý film postrádá jádro pudla, jakousi elementární logiku, nezbytnou k tomu, aby jakékoliv dílo bylo uceleným a dokonalým celkem. Proč se mistr zasebevraždil? Měla to být sebevražda z toho, že se již stal dokonalým a jeho další existence ztratila smysl? Nebo to mělo být prostě proto, že neunesl ztroskotání svého žáka? Nevíme, ve filmu nám to nikdo nevysvětlil, a já se obávám, že to ani vysvětlit nemohl, protože Kim Ki Duk to sám neví. A tak z překrásné pastvy pro oči nakonec zůstává jen hořká pachuť z toho, že nás vlastně tak trochu tahali za nos. Kdyby neměl námět tak velké ambice, film by snesl 3 nebo i 4 hvězdy, ale takto je to - brak.

Vynikající film, jehož nepochopení v komentářích pro mne bylo poslední kapkou k tomu, abych absolvoval ponižující anabázi hodnocení 200 filmů a celého přijímacího řízení a mohl k němu taky něco napsat. Žádní známí herci, jen samé neokoukané tváře, které si s sebou nenesou pachutě z předešlých rolí (aspoň pro mě). Hlavní představitelka trochu kolozubka, ale ještě se bohatě vejde do hranic velmi dobrého vkusu (a především dobře hraje). Hlavní hrdina skutečně moc krásy nepobral (hlavně nos, na ten jsem se nemohl vynadívat), ale o tom to bylo: člověk pak snáze věří, že je to skutečný příběh, a ne nějaká vyvoněná prošpekulovaná slátanina. Film se v otázce soužití s cikány celkem zdařile vyhýbá schématům, a to přes to, že je vlastně celý vystavěn na terénu, kde se to schématy jen hemží (takže, ona tam ta schémata jsou, ale zobrazená jako schémata, a tudíž neruší). Jedinou výjimkou z právě řečeného je to, že prostě romák musí jezdit v žigulíku, i když floutci, jakým byl bratr hlavní hrdinky, už nejmíň 10 let jezděj v něčem úplně jiném. Spíše než romantickým bych film nazval psychologickým v tom nejlepším slova smyslu. Například scéna, kdy bratr hrdinky přijde do domu rodičů vyreklamovat svou sestru a rodina poslouchá za dveřmi jejich rozhovor, při kterém se rozplývá dojem, že dívka je vlastně normální a naopak se utužuje původní schéma, že cikáni jsou póvl (ačkoliv jen my, diváci, v tu chvíli víme, že to tak není), je jedna z vrcholných scén filmu, při které mě mrazilo v zádech. Současně tady nikdo cikánům nenadržuje, cikáni se i mezi sebou nazývají cikány (to je mi sympatičtější než to překorektnělé "romové"), je jasné, že zápletka musí obsahovat prvek násilí, ne proto, že by to bylo klišé, ale prostě proto, že oni jsou takoví... Nakonec i hlavní hrdina se ke své lásce dostal skrze použití násilí, a to je možná mnohem psychologičtější moment, než následná bitka. Je tam krásně vyobrazený ten kontrast mezi gádžou, co už je tak zblbý konzumem a tak rozmazlený pohodlnou společností, že hledá svou identitu v indiánství (nikdo to sice ve filmu nekritizuje, ale vidíme sami, jaký je to nesmysl) a cikánkou, která o tu svoji identitu musí usilovat úplně jinak a z úplně jiného důvodu. Malinko odfláknutý je až víceméně závěr, kde nás tvůrci nechají tápat, jaké byly vlastně přesné příčiny náhlého zvratu, avšak je možné se domýšlet, že pod vlivem rodinných pohnutých událostí se hrdince ještě více otevřou oči a vidí, že se musí pohnout zas o něco dál (to mi napovídá její pousmání u sochy pražského indiána - přesně to bych udělal i já.)