Ontos

V jistém, dá se říct aktuálním, časovém období vnímám filmy převážně tímto dvojím způsobem: buď jsem při jejich sledování převážně v jakési letargii, která mi aktivní přístup k jejich "obsahu" dovolí až později, nebo jsem ponoukán konstruovat významy, hledat interpretační schémata. Toto jistě naznačuje, že mám obecně tendenci více si vážit filmů druhého typu, jelikož právě ty většinou podněcují aktivitu intelektu. Podobně, jako jsem se nedávno vyjádřil u Cloud Atlas, ten a Holy Motors považuji určitým způsobem za vlastně jediné filmy "loňského roku", co jsem viděl, úspěšně totiž podkopávají už tak chatrné základy, na nichž konstantně přebudovávám můj přístup k filmu (a snad umění obecně, alespoň toho, s nímž přijdu do styku). Jeden by si snad pomyslel, že jelikož Holy Motors přistupují k filmovému médiu v podstatě analyticky a explicitně zkoumají jeho esenciální aspekty, budou ve velké míře postrádat emoční/sentimentální náboj, který bývá spíše devízou narativně klasičtěji pojatých děl. Ono se ale vlastně důsledným způsobem ukazuje stará cinefilská pravda, že film je nejen extrémně blízko realitě, takže jeho složky můžou podněcovat opravdové reakce, ale je dokonce lepší než realita, jeho "umělá" povaha nám umožňuje vytvářet právě ty konstrukty, díky kterým prožíváme krásu… (únor 2013)

Někdy se snad může zdát, že nebýt druhé světové války, jen těžko by se nám přemýšlelo o lidství ve všech jeho aspektech. Právě Lore mnohem spíše zprostředkovává než dokumentuje, postavy nejsou nositeli informací, nýbrž emocí. Jejich prezentování divákovi je v dokonalém souladu s Malickovským vizuálním stylem - narativně je podstatně skromnější. Tak je čas a herectví impresionisticky deformováno jen v rámci záběrů/střihů/scén, jinak je syžet poměrně přímočarý, na rozdíl od Malickových košatých "sentimentálně-filosofických eposů". Lore si totiž klade trochu odlišné cíle, řekl bych. Je to minimalistický, intimní film, který "jen" prezentuje existenční rozpory, s nimiž se postavy v daném kontextu musí potýkat a jako takový se mi jeví velmi sugestivním. Takový sentiment z temných časů.

O všednosti...?

V současné době si nejsem tak docela jistý, z jakého úhlu by se k hodnocení umění (filmů hlavně) mělo přistupovat, ale držím se osvědčené jednoty "formy" a "obsahu". Z tohoto pohledu se mi aktuálně Hobit nejeví ideálním. Velice dobře se v něm pracuje s mícháním formy "Pána prstenů" s novými, "Hobitími" prvky - jsme uvedeni do souvislostí, setkáváme se se známými postavami těšícími naše emoční vazby k danému univerzu a zároveň jsou nám poměrně detailně prezentovány nové. Hobit se tedy zaměřuje na vykreslování nových charakterů, předpokládám proto, aby s nimi mohl v dalších částech efektivně pracovat. Na druhou stranu nejsem příliš spokojený se prostředky, jakými je toto prokreslování dosahováno - některé scény sice prokazují své místo zpětně, nedělají tak ale skrze narativní provázanost. Snad pozdější reflexe vyjeví více, prozatím jsem s Hobitem pouze spokojen.

"Zfleku" nejsem schopný zhodnotit, jak častá podobná přímá polarizace bývá, ale velice mě zaujaly dva poměrně protichůdné interpretace (hlavně závěru) Zvětšeniny. Víceméně se shodují přinejmenším do (troufám si říct) Heideggerovského bodu prozření ("nalezení" onoho aspektu dané fotografie), před nímž žil fotograf v podstatě bohémský život, aniž by jej nějak reflektoval. Následuje snaha odhalit tajemství fotografie (jako média, které pracuje s iluzí a omezenou/řízenou perspektivou), tedy hledání něčeho za prostou realitou, kterou dennodenně vnímáme. Interpretace se rozchází ve fotografově konečném zjištění: jedna říká, že nalezl duchovno, uvědomil si, že míček existuje, i když ho není vidět. Já se kloním k tezi říkající, že fotograf si po nenalezení žádného důkazu uvědomil, že žádný není, svět je jen vyprázdněná realita do níž vkládáme významy jen my. Sleduje hru mimů (už není co víc říct) a hází jim míček, který nejen nevidí, ale není - po tomto zvětšení se jen bezvýznamně usměje a odchází.

Následuje zredukovaný kompilát, který se v ideálním případě stane komplexním rozborem filmu: 1. Asi by nemělo smysl popírat, že v takových situacích jsem, do jisté míry, ovlivněn kognitivním biasem, na jehož pojmenování si teď nevzpomenu, ale to není až tolik důležité. Snad pokaždé, když s velkými nadějemi očekávám nějaký film či hudební album, se posléze nemůžu zbavit silného dojmu, že dané dílo je ve velkém souladu s myšlenkami, které dané časové období s převahou okupují moje vědomí. To může být samozřejmě v důsledku ovlivnění oběma směry (moje myšlenkové pochody tendují zaměřovat se na věci, které jsou s nimi v souladu a věci, na něž narážím, mohou výrazně ovlivnit moje myšlenkové pochody). Jelikož se ale snažím vycházet ze subjektivity existence, první možnost se mi zdá dominantní. I ve druhém případě, co jsem navštívil kino promítající Cloud Atlas, se tento "standartní postup" mění a můj interpretační aparát se dostává do konfliktu s entitou, u níž se zdá, že ho jakýmsi podivným způsobem přesahuje a jako dokonalý stimulant ho nutí hledat nová východiska. Důsledek: vedle např. Holy Motors (podle mého zmínka není úplně náhodná vzhledem k tomu, že oba filmy jsou výrazně sebereflexivní) považuji Cloud Atlas za jeden z nejsilněji myšlenkově stimulujících děl, s nimiž jsem se setkal za přinejmenším nějakou tu dobu. 2. Cloud Atlas je unikátní v mnoha ohledech. Jedním z nich je práce s různými styly v rámci jednotlivých syžetových linek. Film se nesnaží propojovat různé epizody z dějin kinematografie, pracuje spíše se současnými konvencemi. Ty jsou, opět, v rámci šesti motivů dodržovány, co je činí výjimečnými, je způsob, jakým jsou propojeny a jak je mezi nimi prostříháváno. Tím často vznikají výzvy pro diváka - když z velice dramatické scény z konspiračního thrilleru přepneme do komediálního dramatu, jsme nuceni neustále přehodnocovat náš postoj k dění na plátně; film tak zaměstnává plnou divákovu pozornost a podbízí ho k reflexi vlastních emocí a reakcí.

Hezký eskapický film představující tehdejší francouzskou zábavnou kinematografii spíše v lepším světle. Z dnešního pohledu ale působí příliš zidealizovaně. Oslavuje se svobodu, ale nerealisticky ignoruje se důsledky situace dosažené ve snímku. Je vidět ještě nedokonalé užití zvuku, film má spíše než ke komplexní práci s novými prostředky tendenci působit jako slepenec němé grotesky a nesmělých hudebních čísel, která jsou ovšem do dění vkusně zakomponovaná a nevyčnívají příliš okatě.

Troufám si říct, že co se realismu formy a divácké percepce týče, zásadní dílo. Téma je přinejmenším aktuální.

Asi bych prozradil příliš, pokud bych řekl, kam nouzový východ směřuje, každopádně zajímavý film to je. Je sice škoda, že v prezentovaných názorech působí trochu přízemně, s trochou vlastní iniciativy ale může být zajímavým zamyšlením (nebo podnětem k němu?) nad sice poněkud otřepaným tématem životních hodnot, které ale pořád zůstává natolik komplexním, že dojít jednoznačného výsledku je snad nemožné. Výsledek může působit depresivně nebo ne, záleží na oné iniciativě, myslím.

Snad nejdražší reklama na hračky. Rádobyseriózní verze Spy Kids. Ono je to zezačátku hrozně kůl, všechny ty digitální (často to dle mého tvůrci s CGI přehnali, viz. animovaný medvěd) věcičky vapadají zajímavě, minimálně po půlce filmu jsem je ale přestal vnímat. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby si to uvědomili tvůrci filmu a příběhem se alespoň pokusili zaujmout. Ani jedna z postav nebyla sympatická, k čemu tam byla geniální členka týmu, když s nápady museli přijít "obyčejní pěšáci"? Jak se stalo, že dva nováčci byli vybrání pro záchranu světa? Nemůžu upřít, že totožnost záporáka mě překvapila, stejně mi to ale bylo úplně jedno (ostatně to na vývoj děje nemělo skoro žádný vliv). Celkově vzato, vizuálně víceméně zajímavé, což je málo. Kdybych se mohl znova rozhodnout jestli stáhnout, nebo ne, nestáhnul bych.