Bukiet

Tom měl dvě děti v neúplné rodině. Jednoho spratka ženského pohlaví, který dobře hrál, ale celý film prudil. A druhého spratka, mužského pohlaví, který neměl pro příběh žádný význam a proto brzy z děje zmizel. Bohužel, zmizel jen proto, aby se nakonec objevil v srdcervoucím, dojímavém finále, které zlikvidovalo celý můj docela dobrý dojem z filmu. Steven už mě s těmi svými konci filmů štve.

Paní Týrlová byla vždy postrachem malých dětí a její filmečky byly nejméně potěšující v dětských pásmech v kině. Všichni jsme postiženi traumatem z jejich filmů, ale už se není s kým soudit. Z jejich filmů mne ale vždy upoutala Vzpoura hraček.

Byl to můj první japonský film s obludami. Později jsem ještě v kině viděl Gameru a Gappu, ale tohle SF hodnotím nejlépe, protože to je pro mne citová, nostalgická záležitost. Už nikdy nebudu mít tak moc otevřené oči jako ve svých sedmi letech.

Původní seriál skončil rozhodnutím nepřejících a budoucnost nepředjímajících producentů. Fenomén Star Treku teprve vznikal a v tomto mezidobí se zrodil pokus o navázání na původní sérii, ale v animované podobě. Je to sice milý počin a svědčí o tom, že už na začátku sedmdesátých let byli trekkies mocnou silou, ale kvalitám původního seriálu, i přes spolupráci herců ze ST:TOS, se nemohl rovnat. Pozdější další seriály a filmová řada odsoudily toto animované pokračování ST:TOS k nezdaru, i když jistě ne k zapomnění. Oficiálně, na přání samotného Roddenberryho, ovšem Star Trek: Animated Adventures nepatří do oficiálního kánónu Star treku.

Ve srovnání s dnešními dobrodružnými snimky jde o film krásně pomalý, bez zběsilých klipovitých střihů. I ty nejdramatičtejší okamžiky jsou ukázány tak nějak klidně, ospale. Což ovšem neznamená, že nudně, naopak. Film líčí dlouhé časové období v trestanecké kolonii, kde trvá jakési bezčasí. Každý den je stejný. A dramatické momenty nepřicházejí z jednání hrdinů, ale z jejich myšlenek. Papillon se nijak hrdinsky nechová, ale přesto je pro nás hrdinou, protože se nenechal zlomit a do poslední chvíle nepřestal toužit po svobodě. Úžasná je scéna dvouletého pobytu na samotce, se slavným pojídáním hmyzu. To byla kdysi velká senzace, diváci si nepamatovali krev, ale to, jak hrdina čtvrtí stonožku. V dnešní verzi by se zajisté prostřílel z vězení zaostřenou lžící! :-) Neméně krásná je pak sekvence prvního zdařeného útěku do Hondurasu s pobytem u místních domorodců, která je natočena jako sled obrazů beze slov jen s vynikající hudbou Jerryho Goldsmitha. Až z nástupem zrady se opět promluví. Herecké mistrovství Stevea McQueena a Dustina Hoffmana netřeba připomínat, je nezapomenutelné.

Příběh Romea a Julie ve psím provedení se šťastným koncem a určený pro děti. A nejen pro ně. Film jsem viděl jako malý kluk asi před třiceti lety v kině, v té době se hrálo hodně dysneyovek, ale oproti jiným, si tento film pamatuji nelépe. Což samozřejmě nebyla pravda, neboť po včerejším shlédnutí jsem zjistil, že z příběhu už jsem hodně zapomněl, ale zůstaly chutě a pocity. Vím, že v dětství na mne silně působily vztahy mezi oběma hrdiny, nechápal jsem, proč náhle Lady Trampa nechce, když se ve psím útulku dozvěděla některé intimnosti z jeho života. Vůbec všechny zmínky o antouškovi, jeho povoz, psí útulek a možnost, že psa někdo utratí, ve mně vzbuzovaly ohromný pocit nebezpečí a strachu o hlavní hrdiny. Scéna, kdy Baryk skončí pod převráceným povozem a vy máte za to, že zemřel, je tak silná, přestože velmi jemně pojednaná, že i dnes mne vzala u srdce a byl jsem moc rád, když jsem v závěrečném happy endu zjistil, že Baryk žije. Nedalo mi to, abych při sledování filmu nesrovnával dřívější dysneyovky se současnými animáky. Lady a Tramp je zvláštní film, není to pohádka, pokud jako pohádku nechápete to, že zvířata spolu mluví, ale mluví jenom mezi sebou a nikoliv s lidmi. A když už jsme u toho mluvení, nikdo nepronáší hlášky, ale smysluplné věty, které slouží příběhu. Jako v každé správné klasické dysneyovce se i tady zpívá, ale opět nikoliv samoúčelně, jak tomu bývá dnes. Jo to byla doba, kdy se ještě točily krásné animáky a kdy byl obsah příběhu důležitější, než forma jeho vyprávění. P.S.: Moje dvě kočky mne donutily, pod hrozbou poškrábání, dopsat tuto doušku: Tento sentimentální film vyzdvihuje neexistující city u psí rasy a naprosto politicky nekorektně vyobrazuje členy nejušlechtilejšího živočišného druhu, to jest kočky.

Tohle už není legrace, ale začátek dramatu. Příběh sice není tak sevřený, jako tajemná detektivka s vězněm z Azkabanu, objevilo se tady najednou moc nových lidí. Celé dvě školy! Příběh je víc dobrodružný, což vyplývá z podstaty úkolů soutěže. Ale i hororové prvky se tady najdou, celá sekvence s Voldemortem, ale i přepadení mezinárodního utkání ve famfrpálu a objevení se Smrtijedů, měly tu správnou atmosféru, mnohem strašidelnější, než byla třeba proměna učitele ve vlkodlaka v díle třetím. Pravda, chyběli tu mozkomoři, ale oni ještě přijdou... Navíc se na pozadí rozvíjející sexuality začínají mnohem barvitěji rozvíjet i vztahy mezi hlavními hrdiny. V kině se mnou bylo mnoho dětí kolem deseti let a myslím, že už tam neměla ta děcka co dělat. Ve filmu už samozřejmě chybí spousta epizodních záležitostí, které v tlusté knize dotvářejí atmosféru, ale ve filmu by jen zdržovaly. S tím se musíme smířit a číst knihy! :-)

Autorka přitvrdila a režie se jí musela přizpůsobit. Líbí se mi, jak všechny recenze chválily Cuaróna, že dodal filmu na temnotě a strašidelnosti, ale to přece nešlo jinak, zůstal jen věrný knižní předloze. Od třetího dílu opouštíme Harryho dětství a vstupujeme do pubertálního mládí. Začínáme chápat, že zlo není jen Voldemort sám, ale i jeho přisluhovači. A ti se mohou někdy schovávat za masku dobra. Mozkomoři jsou sice ve službách "spravedlnosti", ale tíhnou spíše k Voldemortově straně. Události se stále více vyvíjejí i v politické sféře. Ministr kouzel je tady zatím jen vedlejší figura, ale vše se změní. Mnoho diváků si jistě všimlo, že se nám v tomhle filmu přestěhoval Hagrid. Původně bydlel na rovince u lesa kousek od vstupní brány do bradavické školy. V tomhle díle už bydlí kdesi pod kopcem a cesta k němu chvíli trvá. V prvních dílech totiž asi tvůrci nemohli ještě tušit, že jednou bude právě tahle cesta tak důležitá, až budou Harry s Hermionou sledovat sami sebe. Ze stejných důvodů se přesadila i Vrba mlátička. Chvíli mi to vadilo, ale pak jsem to jako podružný detail vypustil. S tím jak knihy tloustnou, je ale problém vše vměstnat do stopáže filmu. A pokud byly první dva filmy možná i poněkud delší, v následujících filmech už budeme asi často zklamáni tím, jak některé epizodní a podružnější věci, či události, budou na plátně zkratkovitě naznačeny, budou-li naznačeny vůbec.

Jak kniha, tak i film mi zatím z celého příběhu připadají nejslabší, ale to už tak bývá osudem druhých dílů. Přesto se mi ale film líbil. Režie je možná stále stejně řemeslná jako u dílu prvního, ale možná že ze stejných důvodů. Nezapomeňme, že i tohle je ještě příběh pro děti, což už u dílu příštího neplatí. Od počátku celého fenoménu jménem Harry Potter mne zajímala jedna věc, jak si autorka knih a po ní autoři filmů, poradí s faktem, že sedm knih a snad jednou i sedm filmů, musí být logicky určeno pro různé lidi. První dva filmy jsou dětskými příběhy pro desetileté, ale pro tyhle diváky přece nebudou příběhy, kdy už bude Harrymu osmnáct a dojde na konečné účtování s Voldemortem? Jsem zvědav, jak tohle filmaři marketingově zvládnou.

Nechci se nijak zastávat režie Chrise Columbuse, ale je nutno si uvědomit, že v době vzniku prvního filmu teprve vycházela třetí kniha, takže režisér a vůbec všichni tvůrci byli svázáni jistou neznalostí věcí příštích. Proto chápu, že Columbusovi nezbylo nic jiného než jen přesně obrazově vyjádřit děj knihy. Film je, stejně jako kniha, určen pro mladší diváky, ale umožňuje starším návrat k dětství a vzbuzuje očekávání, kam příběh autorka dotáhne. A už v prvním díle je jasné, že pokračování mohou být jen temnější a temnější.