Bubble74

Je opravdu škoda, že Rayovy dobrodružné filmy pro celou rodinu jsou tak neznámé a nedostupné, neboť jsou výborné a malí i velcí by si je jistě s oblibou zařadili do svátečního televizního programu.

Byomkesh Bakshi je známé soukromé očko, chová doma přítulné pythoňátko, kostlivce nemá ve skříni nýbrž v obýváku a do party mu nechybí ani Dr. Watson. V aktuálním případu musí vyřešit několik vražd a odhalit novou identitu zpěvačky filmového songu, po které se před lety slehla zem, a jež se teď údajně vyskytuje v uzavřeném okruhu potenciálních pachatelů. Ti jsou do jednoho pochybné osůbky s ještě pochybnější minulostí a zaměstnáni na farmě, nazývané Zoo. Bakshiovo závěrečné odhalení vraha v přítomnosti všech podezřelých alá Agatha bylo pro mě sympatickým završením této nenáročné detektivky, která sice zdaleka nedosahuje kvalit Rayových majstrštyků, ale v nedělní odpočinkový podvečer příjemně pobaví.

Kariéra, úspěch, peníze, prestiž. Za každou cenu? Materiální luxus může být zrádně pomíjivý, hříchy na duši však zůstanou přisáté jak klíště. Ray zde dává svůj kritický postoj subtilně najevo a mysticky laděný závěr zanechá diváka, aby se rozhodl sám, která cesta je mu bližší.

Hřejivé pozitivní nakopnutí. Vždyť stačí tak málo, aby svět byl radostnější. Někomu zažene chmury třeba jen lákavá vůně kávy od sousedů a někomu zas tento optimisticky naladěný kraťas.

Na míle vzdálené od bollywoodských rozjásaných produkcí. Nelichotivá tvář Indie. Při pohledu do smutných očí pouličních dětí se přelévá beznaděj i do našich srdcí.

Ženská část publika, hlavně ta věkově pokročilejší si bude připadat jak mezi svými, neboť většina dialogů je prostě obdobou klasických dámských drbacích sedánků, ať jsou v páře nebo v báru, a kde je žhavé téma... ano, chlapi samozřejmě. U pánů si nejsem jistá, jestli hojně obnažená ňadra i čiperní bobříci nepřekročili věkový, potažmo estetický práh jejich erotických fantazií, ale na druhou stranu je to pro ně jedinečná přiležitost nahlédnout do zakázaných míst a rozhodně pohodlněji než škvírou v zamlženém okně. Na divadelních prknech se v kvalitním provedení musí jednat o intezivní zážitek, ale toto filmové zpracování bylo, navzdory kvalitním hereckým výkonům a akčnější druhé půli poněkud mdlé. Milovníci soundtracků let osmdesátých nostalgicky zaplesají.

Pohrdavý výsměch mistra surrealismu všem buržouskům a černoprdelníkům. Nahnal honosné stádečko do zlaté ohrádky, zaklapl neviditelná vrátka a začal hezky pomaloučku z jejich nablýskané fasády sloupávat vrstvu po vrstvičce. Adios společenská etiketo. Skvostná podívaná s maximálně skvostným koncem.

Kde by jiný režisér dávno zařval cut, tam jede Jarmusch nerušeně dál. To je jeho rukopis. Nechybí ani umělecky černobílá estetika a výstřední hudba. Při sledování tohoto nevšedního zobrazení všední prázdnoty třech tristních existencí můžou někomu padat víčka, ale moje pozornost byla po celou dobu udržována v jakési nepopsatelné fascinaci. Poťouchle ironická finálovka ji pak završila. Čirá magie melancholické esence Jarmuschova stylu.

Líčka jako jablíčka, že by i Marfuška záviděla a jakby ne, když lyžovačka a saunování bylo na denním pořádku a panenská příroda vůkol produkovala kvanta zdravého kyslíku. Hlad zahnala medvědina či jiná domácí bio zabíjačka, oproštěna éček i atb. Život bez stresu ve veselé lidské pospolitosti, jak už ji my civilizované, schvácené trosky sotva známe. Být Laponcem v dobách dřívějších znamenalo vlastně hotovou idylku. Pominu-li těch padesát pod nulou nebo nájezdy krvežíznivých Čudů...

Hitch byl neurotické, žravé, sebestředné dítě a jeho žena racionální mozek jejich úspěšného podnikání, která se skromně držela ve stínu manželovy slávy. Toť známá biografická fakta a toť všechna. Já jsem se přesto dobře bavila díky komediální stránce, neboť Hitch chrlil vtipné bonmoty ve vyšší frekvenci než současný prezident z Vysočiny a skvělé duo Hopkins – Mirren předvedlo zábavnější přestřelky než Laurel a Hardy. Nevím nevím však, jestli by se u toho skutečný „Master of Suspense“ také smál.