Bubble74

Student medicíny se dětinsky vzbouří, že nehodlá ztrácet čas studiem ani zdlouhavým budováním dobrého bydla a bez práce chce hned všechny koláče. Peníze, bourák, vilu, život v luxusu a pohodlí. Na stará kolena to bude k ničemu, teď si to chce užívat. Sám je švorc, a tak potřebuje bohatou nevěstu. Před spolubydlícími předstírá, že už jednu má a bude se ženit. Opouští kolej a vydává se s lodním kufrem dobýt svět, překonat bariéru mezi cynickým mládím bez ideálů a protřelými (válečnými) veterány s materiálním zabezpečením a životopisy hrdinů... Skolimowského zapomenutá, artová "sním či bdím" perla není filmem odpočinkovým natož zábavným. Je kompletně postaven na estetice, alegorii a metaforách a pyšní se symbiózou dokonale vymazlené čb kamery a hudby. Nadměrná smršť symboliky bez výraznější obsahové linie se však dožaduje od divákova vnímání stavu pohotovosti, což se postupně pro méně houževnatého intelektuála může změnit v trýzeň, o konzumním publiku nemluvě.

Ve svém posledním filmu Ghatak nekompromisně naplnil svůj osud. Sám si zahrál své alter ego - levicového, intelektuálního alkoholika, jehož opustila rodina i iluze, a který se s vlastními démony, se svým chráněncem a mladou bangladéšskou uprchlicí vydává na odyseu Západním Bengálskem. Tato autobiografická zpověď, již Ghatak natáčel s maximálním vypětím, způsobeným pokročilou tuberkulózou, je souhrnem různých úvah, podnětů, ideologických směrů i posedlostí, které výrazně mapovaly jeho tvorbu a život, a kde stěžejní roli sehrál režisérův postoj k rozdělení Bengálska, jež udělalo hluboký a bolestivý zářez do jeho nitra. Obsahově i stylisticky je tento alegorický a epizodně sestavený příběh esencí bezradnosti, jejíž zobrazení je však provedeno s natolik energickým zanícením, že rezonuje účelně a cílevědomě. Jakýmsi konečným rozsudkem nad sebou samým se touto osobní syntézou uzavřela kariéra rozpolceného tvůrce, kterého mezinárodní scéna začala objevovat teprve po jeho smrti a dnes je považován za jednoho z největších géniů dějin kinematografie.

Každodenní boj o přežití jedné rybářské komunity, kde řeka je symbolem zrodu i zkázy, jež přicházejí v pravidelném rytmu jako záplavy a sucho. Když zdroj života vyschne, lidé ztrácejí existenci i kulturní identitu. Ghatakova filmografie není bohatá, protože spoustu rozdělaných projektů nedokončil. Potřeba vyjádřit své názory a nespokojenost se sociálními podmínkami byla však velmi silná, takže měl tendenci svá díla ambiciózně přecpávat, bez rovnováhy a zdrženlivosti. V době natáčení "Řeky Titás" byl už jen stínem své dřívější nezkrotnosti, neboť svou trpící duši dlouho léčil alkoholovými excesy, což se vážně podepsalo na jeho psychice i na zdraví. Možná tušíc brzký konec a stále věrný své životní filozofii zde nezvládl již zcela ukočírovat svou horlivou výpovědní touhu a je cítit určitá zmatenost v časové linii i ústředních charakterech, v druhé půli se přidá i dějová rozvleklost. Přesto se jedná téměř o mistrovský počin. Poetický realismus jako sociálně-kritický, melodramatický epos, kde velkolepé záběry zcela přitahují svou dynamikou. Vášnivé a zároveň nostalgické vyznání místu, kde režisér vyrostl a vlastně vyznání životu jako takovému.

Bollywood po evropsku stravitelný. Bez ubíjející stopáže, bez tanečně-pěveckých vsuvek, bez násilně kýčového melodramatu. Avšak s překrásně nasnímaným exotickým prostředím - atraktivním i odstrašujícím zároveň a s nesmrtelným námětem o nešťastné lásce, neustále sužované náhodami a okolnostmi. Máme nebo nemáme vliv na vrtošivý osud, který v zlomcích okamžiku může nabrat jiný směr a zasáhnout tak celý život?

I když vše, dřív tak cenné je nenávratně pryč, řeka stále plyne a koloběh života ubíhá dál...

Nejkvalitnější hlášky trousila drahoušek matinka. Mimochodem, kam se hrabal vyžírka Carlo na Vlastu Buriana, jenž coby kníže Nariškin uměl "Oči čornyje" opravdu zavile výti.

Už Quasimodo předvedl všem intolerantním zaslepencům, že i když tělesná schránka není zrovna optická delikatesa, skrývá se uvnitř krásná duše a velké srdce. Svou tématikou stále aktuální snímek, neboť o zákeřné, namyšlené adonise nikdy nouze nebude. Rovněž důležitý mezník filmové historie, byť opovrhovaný a nedoceněný. Tím jedinečný, že freaks nebyli znetvořeni triky ani maskéry, nýbrž se jednalo o skutečné kreace matky přírody.

Ray měl sice k dispozici chudý budget, ale zato vlastnil bohatou fantazii a vytvořil nápaditou hudební pohádku, plnou nejen inovačních efektů, ale i hlubšího podtextu pro dospěláky, která by si rozhodně zasloužila oprášit a protlačit do světa. A ten pestrobarevný kabát, kterým překvapí koncovka, by slušel celému filmu.

V Indii se dělí obyvatelstvo podle tzv. kastovního systému do čtyř společenských vrstev, kde nejvýše postavení jsou bráhmani - kněží. Pak existuje ještě pátá vrstva daliti - nedotknutelní, absolutní spodina, která žije diskriminována pod hranicí chudoby a ostatní jejich přítomnost považují za rituální poskvrnění. A právě v Sadgati Ray ostře a velmi důrazně tento systém odsuzuje. Jde o krátký příběh jednoho dalita, který se hladový a po nemoci zesláblý vypraví ke kněžímu, aby mu vybral podle védské astrologie vhodné datum svatby jeho dcery. Nabubřelý pupkatý bráhman sice svolí pomoci, ale požaduje za to na revanš "trochu" poklidit dvorek. Přehnaně těžkou prací a bez lítosti nad kondicí toho chudáka ho jednoduše udře k smrti a má na krku mrtvolu, které se nikdo nechce dotknout.

Dva chlapci, zhýčkaný buclík s Mickey Mausem na hlavě a Coca-Colou v ruce, uvězněný ve vysoké zlaté kleci s hromadou luxusních hraček a nuzný prosťáček s širým nebem nad hlavou a s klučičím arsenálem z dílny domácí tvořivosti, soupeří na dálku kdo má navrch. Do pidistopáže dvanácti minut, mimochodem úplně bez dialogů, jen s hudbou a zvuky, napěchoval Ray tolik výmluvné symboliky, že jiným na to nestačí ani seriál. Kdo umí, ten zkrátka umí i na malém prostoru.