TroiMae

Neměl jsem problém vžít se do postav ani pochopit Alberta Nobbse, který ostatně svůj příběh jasně sdělí. Film dokáže opět rozšířit naši osobní normu o jiné zkušenosti – těm, kteří se dokáží dívat a mají odvahu překročit indoktrinované škatulky pohlaví, genderu, sexuální orientace… Ač se to možná nezdá, film není o homosexualitě, transvestitismu, transsexualitě… ale např. o utajované revoluční myšlence, že můžete být tím, čím jste… kým chcete být… když vám to jde… že nejsou žádné přirozené kategorie, ale všichni(!) hrajeme a máme své převleky (scéna na maškarním plese je didakticky přesná). O tom, že se lidé mohou milovat, aniž by museli řešit škatulky muž a žena, aniž by dvě ženy musely být lesby… musím podotknout, že mi to připomnělo současnou(!) Albánii. Když v této patriarchální zemi zemře v rodině poslední mužský příslušník, musí nejstarší dcera převzít mužskou identitu. Nepotřebuje k tomu operaci, jako u nás, jen se „stane“ mužem, pro sebe, rodinu, společnost. Obléká se jako muž, používá své tělo jako mužské. Jen je vyžadován celibát, a proto se jim říká „zapřisáhlé panny“. Glen Close byla jako muž tak přirozená, že mě vytrhla scéna na pláži (SPOILER :-), kdy se se svou „kamarádkou“ jedinkrát „převlékne“ ;-) do dámských šatů. Z filmu a la Soumrak dne/Howards End/Panství Downton se najednou stane epizoda z Malé Velké Británie, kdy dva chlapíci dovádí na pláži v dámských šatech, dělají všechny ty „dámské“ věci a „jiný pýčoviny“. Jediný „navíc“ tak asi byl Jonathan Rhys Meyers, který byl tak ve třech scénách asi deset minut celkem… nechápu jeho uvedení v úvodních titulcích… Navíc už místo sebe nechává ve své posteli polehávat raději jiné atletické nahé mladíky ;-)… To jeho první „tudorovská“ manželka Kateřina - Maria Doyle Kennedy - ve filmu zaujme více. Souhlasím s tím…. že film chladný není… možná jsou chladní ti, co se na něj dívají (a raději by se měli vyhnout výše uvedeným "panským" filmům)… Možná ne Albertu Nobbsovi, ale Glen Close se tímto filmem evidentně splnil její sen. I když OSCARa nezískala, její Albert je pamětihodný.

Pokud synovi zemře máma a on začne spolužáky mlátit a vyhrožovat jim nožem, vyhazovat auta do vzduchu a páchat sebevraždu, nebudu jako jeho otec brečet v noci doma v kuchyni nad tím, co mám dělat (že mě syn nenávidí), a raději spolu s ním půjdu na rodinnou terapii. Proto o hvězdičku méně. Protože s tím klukem měl mluvit spíš terapeut, než policajti....

Pozoruhodný film. Zajímavé obsazení. Zacházení s postavami bez klišé. Lahodné, když nevíte, jestli a která postava zemře… a jak. Líbí se mi Jude Law. Teda líbí se mi ON, ale i postava byla zajímavá, když jsem nevěděl, jestli je hodný… nebo zlý… Gwyneth Paltrow rozhodně nevyhledávám a navíc „jí“ zazlívám, že získala Oskara (Zamilovaný Shakespeara), který náležel Emily Watson (Hilary a Jackie). Ale občas se ocitne v zajímavé roli a místo zamilované blondýny má horečky přes čtyřicet, což jí v dobrém slova smyslu sluší (jo, já ji mám radši ve filmech, kde chlastá, zvrací, polyká prášky… protože jinak si pletu všechny ty Cameron Diaz, Penélope Cruz…). Její doslova strhané rysy (modří vědí) se stanou památnou scénou, asi jako když vrcholem seriálu Melrose Place je scéna, kdy si Kimberley Shaw sundá paruku a ukáže svou odvrácenou tvář. Zde je vše odvedeno s naturalistickou doslovností. A nakonec hudba, kterou jsem si oblíbil, protože pomáhá dotvářet zvláštní civilní a šimrající napětí filmu. A lze ji zřejmě poslouchat i nalačno… tedy bez obrázků.

Tohle téma mě vždy zajímalo, byť konkrétně se ho (spíše teoreticky) dotýkám v souvislostmi s lidmi s mentálním hendikepem, kteří někdy sami nedokážou (třeba ve fyzickém slova smysluy) naplnit svoje sexuální potřeby. Přitom i lidé s hendikepem a speciálními potřebami mají právo na podporu i uspokojení svých „normálních“ potřeb jaké má kdokoli jiný… tedy i v oblasti sexuality. Takové možnosti v jiných zemích jsou (různá míra asistence sexuálních pracovnic/pracovníků), ale pro mě je to stále v říši tabu, tak jsem vděčný, že můžu vidět konkrétní lidi, jejich příběhy a praxi… jak to FUNGUJE. A jaké netušené rozměry to může mít (motivace člověka s tělesným hendikepem k tomu, aby si na takovou službu vydělal). A obdivuji rodiče lidí s postižením, kteří v dokumentu vystupovali, neb jejich osvícenost je, hádám, krajně výjimečná.

Při odchodu ze sálu někdo utrousil něco o Davidu Lynchovi a já si to přebral, že je to hodnocení práce finské režisérky, byť nemyšleno jako ocenění… Na tohle téma jsem se těšil, ale trvalo mi dlouho, abych se vůbec začal chytat a orientovat, natož abych si vychytal něco záživného – vychytávky by byly, ale stejně jsem je našel spíše v rámci přežití do konce filmu. Po „technické“ stránce mě zaujalo, jak blízko se režisérka dostane k jednotlivým rodinám, jak intimní chvíle zachycuje. Zároveň jsem si kladl otázku, jak to vlastně dělá a kde je hranice stylizace. Došlo mi, že dlouhý záběr na mlčící dívku ležící v trávě je sice intimní… ale dívka zřejmě není břichomluvec a její komentář, který je slyšet, zřejmě byl předtočen při jiné příležitosti. Skoro jediné, co mě zaujalo, byl proces ke konci filmu, kdy se dva sourozenci mají vrátit znovu do své původní biologické rodiny. Právě takové konkrétní momenty jsem od filmu čekal (protože vše ostatní se dozvíte z anotace – viz dopis se žádostí o změnu jména). Nejprve brečí, že nechtějí za mámou, u ní zase brečí, že nechtějí k pěstounům, je vidět loučení/oslava i jak probíhá překrývání obou rodin po jejich návratu k matce a jejímu partnerovi.

K čertu s vámi ;-) Je fascinující, jak se režisérka trefila a mnoho diváků/divaček nechápe, že se trefuje do nich a jejich necitlivosti k… člověku, ženám, dějinám „obyčejného“ života. Přes všechny ty reakce, komentáře, recenze… dávám 4* (a ti starší manželé, kteří seděli vedle mě v sále, hihňali se na začátku, a vsadil bych se, že se snad drželi za ruce v polovině, a odcházeli dojatí na konci, by nejspíš souhlasili). A všichni, komu chybí film o „velkých dějinách“, volbách, válkách, „faktech“... trhněte si nohou. Toto je totiž film o jedné ženě, o Margaret Tatcher, jaká je. Jaká JE. Lidská a skutečná. Neustále žehráme, že filmy o jedinečných ženách jsou šablonovité, zpracované do podoby telenovely a červené knihovny, ve kterých těžko poznáte osobnost třeba jako Coco Chanel nebo Jane Austen… Chceme film o faktech a ikoně, biografii vystřiženou z učebnice? Nepřijdete o ony velké momenty z učebnic… ale jak sama hrdinka říká, ona svádí spoustu soukromých bojů ve svém životě (které v televizních novinách neuvidíte). Ony historické milníky jsou vyzobávány s logikou, s jakou vytanou na mysli hlavní hrdince filmu. O ní ten film je, ne o akademické schematické historii! Film pro mě není plytký a bez odvahy. Proč se snažit vše nacpat do jednoho filmu, když ho můžete dát do kontextu s existujícími jinými. Např. zkuste se podívat kromě něj např. na Hlad (http://www.csfd.cz/film/250033-hlad/) – odhodlaný irský vězeň umírající během hladovky, zatímco Železná dáma v proslovu oznamuje, že nehodlá vyjednávat s teroristy o žádných kompromisech. A pak si zkuste odvážně odpovědět na všechny ty kontroverzní otázky samy, místo žehrání, že to za vás neudělala režisérka!! Jestli se vám zdá, že film je o staré senilní dementní bláznivé bábě… není to podáním Meryl Streep, ani diletantstvím režisérky, ale chyba bude někde na vaší straně. Přitom právě tuto necitlivost film několikrát odráží! Nechápu, jestli si toho většina lidí snad ani nevšimla. Že možná důležitější, než válka v parlamentu, je válka, kterou člověk bojuje za uznání, když se o něm ostatní baví za zavřenými dveřmi – ať už proto, že jste žena, nebo proto, že vás okolí má za starého blázna, že vy sami nevíte, zda tomu nakonec nemáte věřit… Margaret jako mladá bojuje v parlamentu, když je vykázána do samotky místnosti pro poslankyně (s žehlícím prknem). Stejně bojuje v osmdesáti letech, když si chce sama koupit mléko a přesvědčit lékaře v obleku i sebe v pacientské košilce o své vlastní důstojnosti. A já na jejím zobrazení nic nedůstojného a neuctivého nevidím. Naopak je velmi lidské, když režisérka všem vytře zrak nekonvenční myšlenkou, že život Margaret Tatcher neskončil odchodem s postu předsedkyně vlády a není o nic méně důležitý! A je příznačné, že na rozdíl od všech těch reakcích (včetně její vlastní rodiny) baronka sama byla projekcí filmu dojatá. Já jsem potkal spoustu mladých „dementů“… ale i ve svém věku bych byl vděčný, kdybych mohl být tak „nemohoucí“ duchem jako stará dáma. Pokud vám tato stará žena opravdu přijde bezmocná, pak byste se měli ve svém vlastním zájmu dívat pozorněji. Uvidíte vítěznou válku o Falklandy, které i dnes plní znovu stránky novin. Mě ale v poslední době nejvíce zasáhla a dojala (a evidentně jsem nebyl v sále jediný) bitva na konci filmu, kterou stará žena svádí, když se 5 let po smrti svého manžela, se kterým žila více jak půl století, rozhodla konečně se s ním rozloučit… Povrchní?

Nic moc. Pokud navíc ani nemáte rádi country, což není můj případ, tak se filmu rozhodně vyhněte. Ale já zase zrovna nemám nijak v oblibě Gwyneth Paltrow, přitom jako country zpěvačka byla docela úchvatná - nutno zmínit, že sama zpívá. Proto stojí za to film vidět, ale to je tak všechno. Po skončení něco přecejen zůstane... a pokud máte rádi country, což asi je můj případ (i když fanatik zrovna nejsem), pak vám zřejmě navíc zůstane zajímavý soundtrack - nejlépe ten 2CD. Pravděpodobně alespoň něco z něj si (narozdíl od filmu) nechám... ale ještě se na něj pořádně chystám.

Jasně že 4*. Mám kočku (nebo ona má mě?). Takže bych dal 4* i televizní přestávce s koťátky. Ale jak to, že „kočičí mámy“? Kde jsou „kočičí tátové“? Jestliže byl zfilmován „Otec prasátek“ Terryho Pratchetta, doufám, že bude i „Otec koťátek“. Od A. L. Webbera už po Cats nelze nic moc asi očekávat, když mu jeho sedmiletý kocour skočil na piano a smazal vše z aktuálně rozdělaného díla. Takže premiéra Fantoma Opery se o pár let zpozdila, když musel celý muzikál složit znovu. A moje vodítko, jak bych poznal, že mám doma moc koček? Když bych jim všem během jednoho dne nestihl umýt oči. I kdybych si měl najmout kočičí au-pair, která by mi ve 4 ráno pomáhala. A tak volám jako hrom, ať je koček milion.

Až při sledování tohoto dílka jsem si uvědomil, jak jsem se možná vlastně i docela bavil u původní verze. Triky jsou bezva, Audrey je pěkná (myslím Audrey II), písně fajny (jen díky nim se to dá snést do konce). Ale už to, že „Mean Green Mother from Outer Space” s textem jako „natrhnu ti prdel“ byla nominována na OSCARA, svědčí o tom, že něco není v pořádku. Asi jsem zrovna neměl náladu na sledování sadistického zubaře (nebo, dle Audry „semisadistického" :), a masochistický Bill Murray byl jedinou světlou stránkou. ….nicméně Steve Martin byl štramák :))

Nejedná se o koncert v pravém slova smyslu - „zpívají“ na playback. Ostatně vyjma dvou osob, nikdo jiný ze skupiny nezpíval ani na studiových nahrávkách a jen poskytovali vokály při živých vystoupeních, pokud vůbec byla živá. Claudja Barry svého času skupinu opustila, protože už byla unavená ze synchronizovaného otvírání rtů. Místo exotického tanečníka z Aruby Boobyho Farrella písně zpíval Frank Farian (Farrel někdy zpíval živě při vystoupeních během turné) a i jeho hlas byl přinejmenším někdy vytvořen čistě studiově. Boney M. tak jsou klasickým disko produktem zábavy své doby, a pokud skupinu budete brát takto s nadhledem, snad se i pobavíte (protože o nic jiného při jejich vizuálním provedení nejde). Módní kreace při jejich vystoupeních ve mně vyvolávají dojem, že Lady Gaga se dala na retro. Mužný černoch v bílé průhledné lycře je prostě fascinující počin. ;)