TroiMae

Takový La La Land unplugged bez písniček. Ale stále s hudbou.

Trochu mě leká, že si lidé budou představovat, že takhle terapie skutečně probíhá. Zvlášť když terapeut Marek Pošta vysvětluje její pravidla. Která přitom scénáristé dost násilně ohýbají.

Awesome. Nejlepší film k MDŽ. Nevím, proč nad ním lidi tolik ofrňují. Samé ženské hrdinky. I staré ženské hrdinky. Dokonce 80letá záporačka, sice epizodní a technicky vzato ne žena, ale počítá se to. A 60letá Annette Bening. Skvělé retro. Hity poloviny 90. let You gotta be tough, you gotta be stronger You gotta be cool, you gotta be calm You gotta stay together A oranžová kočka! Víc inkluzivní film se nemůžu přát. A až vychrchlá, co sežrala, nechci být u toho. Až vyrostu, chci být Kapitánka Marvel. A účes stále drží. A je hezký, že úvodní titulky dali až na konec filmu :)

No jsem v očekávání :) Dle nízkého hodnocení a komentářů nehetero lidí… :) Tak jako v jiných LGBT +filmech výčitky, že se nic neděje :D Zatímco já, když se na ty filmy dívám, tak je to drama… protože když se vás to týká a znáte to. Tak uvidím…e.

Jsem na rozpacích. Terapeut: „O tom, jestli člověk je transsexuál, nebo není, rozhoduje lékař.“ Musel jsem se smát. Myslel jsem, že řekne, že o tom rozhoduje daný člověk. (Tedy ne třeba manželka.) Jako by někdo rozhodoval o tom, jestli nějaký člověk je gay. Tenhle medicínský diskurz mě ruší. Ale jinak v zásadě dobrý. Terapeut obtížně bilancuje mezi potřebami Eli a Alžběty. To je pochopitelné. Byť mám dojem, že se v jednu chvíli přikloní spíš k tomu brát ohledy na Alžbětu a její ponížení, že se manžel převléká do ženských šatů. A ztratí se, že Ela v tom ale musí žít pořád a léta. Terapeutovo neustále brždění Eli, ať zpomalí, je více potřeba terapeuta a manželky, než Eli.

Měl jsem obavu, že mě to nebude moc bavit. Ale Marilyn Monroe a Technicolor… co víc si chlapec může přát. Takový Sex ve městě 50. let. Sice jen dvě ženy, ale mnohem víc mužů a šaty a šaty. Nové šaty v každém střihu.

Nic ve zlém, on opravdu působí, jako když má Aspergera. A jsem rád, že od něj přítelkyně odešla proto, ne kvůli nějakému pohlavku. A že se to při setkání s kamarádkou celé ukázalo a díky tomu to bylo věrohodné. Protože mi už přišlo pitomé, jak to nikdo nevidí. On se chová v profesním i osobní životě stejně – ignoruje pocity druhých a říká jim, jak to ve skutečnosti mají. Když mu kamarádka řekne, jak to jeho přítelkyně prožívala, brání se, že to není pravda, že on to nedělal /jako by tohle někdo říkal), byl u toho a nestalo se to. Zatímco manželce klienta vyčítá, že s manželem nemluví, jen nechala vzkaz, sám s manželkou nemluví, s výmluvou, že chrání soukromí pacientů, ač se daná situace manželky bezprostředně týkala. Kamarádce nemá problém vše o pacientovi říct, včetně nevěry. A na konci dílu sezdá, že odbornou pomoc, terapii, nebo aspoň supervizi, potřebuje. Aleluja.

A teď dělá Pošta terapii manželce svého klienta, který je v nemocnici. A podobně, jako když dělal terapii jiné manželce jiného klienta, jí říká, co má dělat, že nemá od manžela odcházet. Možná je to tím, že není jeho klientka, tak její potřeby pro ni nejsou prioritou. Fascinuje mě, že Šimonův lékař ze známosti po telefonu o Šimonově zdravotním stavu mluví s Poštou… ne se Šimonovou manželkou.

Já vím, že to má být dramatické. Ale proč to má být pitomé? Příště bude Marek Pošta dělat terapii pošťákovi, co mu doručí dopis od přítelkyně, co od něj odešla.

Je to až tragikomické, že když jeho klienti/ky sdělí svůj náhled a pocity, tak terapeut je často popře a řekne, jak to je „ve skutečnosti“. Když Jarda sděluje své pocity, terapeut doslova zařve: „To není pravda!“ Nebo: „Já tomu odmítám věřit.“ A neustále moralizování, kvůli Jardovým nevěrám. Mezi terapeutem a klientem se doslova strhne souboj. Přitom může jít prostě jen o osobní téma terapeuta, odmítání nevěry tak moc, že vymyslí interpretaci o tom, že právě kvůli tomu Jarda havaroval. Začne to znít jako boží mlýny a karma. To, že to je terapeutovo osobní téma, je evidentní, a že může jít o protipřenos, ale vůbec to nereflektuje. Odmítne s klientem dál pracovat, pokud nepřestane s nevěrami. Což by samo o sobě bylo legitimní. Je to sice delikátní věc, ale pokud se morální světy terapeuta a klienta minou, je profesionální se k tomu přihlásit a ukončit spolupráci, tedy, jak terapeut výstižně říká, odmítnou asistovat u něčeho, o čeho asistovat nechce. Problém vidím v tom, že se k tomu terapeut kvůli své slepé skvrně nepřihlásí, ale hází odpovědnost na klienta. Když se klient přirozeně ptá, že by to znamenalo porušení slibu, důvěry o spolupráce, terapeut mu „vysvětlí, že vlastně na to nemá nárok, protože svými nevěrami dává najevo, že morální závazky neuznává. Pasivní agrese? A že si za to klient může sám, protože se nesnaží – tím terapeut myslí, že se klient nesnaží naplňovat terapeutova očekávání, přání a požadavky, jeho morálku.