TroiMae

Jsem na rozpacích. Terapeut: „O tom, jestli člověk je transsexuál, nebo není, rozhoduje lékař.“ Musel jsem se smát. Myslel jsem, že řekne, že o tom rozhoduje daný člověk. (Tedy ne třeba manželka.) Jako by někdo rozhodoval o tom, jestli nějaký člověk je gay. Tenhle medicínský diskurz mě ruší. Ale jinak v zásadě dobrý. Terapeut obtížně bilancuje mezi potřebami Eli a Alžběty. To je pochopitelné. Byť mám dojem, že se v jednu chvíli přikloní spíš k tomu brát ohledy na Alžbětu a její ponížení, že se manžel převléká do ženských šatů. A ztratí se, že Ela v tom ale musí žít pořád a léta. Terapeutovo neustále brždění Eli, ať zpomalí, je více potřeba terapeuta a manželky, než Eli.

Měl jsem obavu, že mě to nebude moc bavit. Ale Marilyn Monroe a Technicolor… co víc si chlapec může přát. Takový Sex ve městě 50. let. Sice jen dvě ženy, ale mnohem víc mužů a šaty a šaty. Nové šaty v každém střihu.

Nic ve zlém, on opravdu působí, jako když má Aspergera. A jsem rád, že od něj přítelkyně odešla proto, ne kvůli nějakému pohlavku. A že se to při setkání s kamarádkou celé ukázalo a díky tomu to bylo věrohodné. Protože mi už přišlo pitomé, jak to nikdo nevidí. On se chová v profesním i osobní životě stejně – ignoruje pocity druhých a říká jim, jak to ve skutečnosti mají. Když mu kamarádka řekne, jak to jeho přítelkyně prožívala, brání se, že to není pravda, že on to nedělal /jako by tohle někdo říkal), byl u toho a nestalo se to. Zatímco manželce klienta vyčítá, že s manželem nemluví, jen nechala vzkaz, sám s manželkou nemluví, s výmluvou, že chrání soukromí pacientů, ač se daná situace manželky bezprostředně týkala. Kamarádce nemá problém vše o pacientovi říct, včetně nevěry. A na konci dílu sezdá, že odbornou pomoc, terapii, nebo aspoň supervizi, potřebuje. Aleluja.

A teď dělá Pošta terapii manželce svého klienta, který je v nemocnici. A podobně, jako když dělal terapii jiné manželce jiného klienta, jí říká, co má dělat, že nemá od manžela odcházet. Možná je to tím, že není jeho klientka, tak její potřeby pro ni nejsou prioritou. Fascinuje mě, že Šimonův lékař ze známosti po telefonu o Šimonově zdravotním stavu mluví s Poštou… ne se Šimonovou manželkou.

Já vím, že to má být dramatické. Ale proč to má být pitomé? Příště bude Marek Pošta dělat terapii pošťákovi, co mu doručí dopis od přítelkyně, co od něj odešla.

Je to až tragikomické, že když jeho klienti/ky sdělí svůj náhled a pocity, tak terapeut je často popře a řekne, jak to je „ve skutečnosti“. Když Jarda sděluje své pocity, terapeut doslova zařve: „To není pravda!“ Nebo: „Já tomu odmítám věřit.“ A neustále moralizování, kvůli Jardovým nevěrám. Mezi terapeutem a klientem se doslova strhne souboj. Přitom může jít prostě jen o osobní téma terapeuta, odmítání nevěry tak moc, že vymyslí interpretaci o tom, že právě kvůli tomu Jarda havaroval. Začne to znít jako boží mlýny a karma. To, že to je terapeutovo osobní téma, je evidentní, a že může jít o protipřenos, ale vůbec to nereflektuje. Odmítne s klientem dál pracovat, pokud nepřestane s nevěrami. Což by samo o sobě bylo legitimní. Je to sice delikátní věc, ale pokud se morální světy terapeuta a klienta minou, je profesionální se k tomu přihlásit a ukončit spolupráci, tedy, jak terapeut výstižně říká, odmítnou asistovat u něčeho, o čeho asistovat nechce. Problém vidím v tom, že se k tomu terapeut kvůli své slepé skvrně nepřihlásí, ale hází odpovědnost na klienta. Když se klient přirozeně ptá, že by to znamenalo porušení slibu, důvěry o spolupráce, terapeut mu „vysvětlí, že vlastně na to nemá nárok, protože svými nevěrami dává najevo, že morální závazky neuznává. Pasivní agrese? A že si za to klient může sám, protože se nesnaží – tím terapeut myslí, že se klient nesnaží naplňovat terapeutova očekávání, přání a požadavky, jeho morálku.

Pokračuje terapie Šimona, respektive Simony, respektive Ely <3 Mám opět smíšené pocity. Přijde mi to jako dejme tomu dobrá terapie terapeuta, který trans/genderové identitě dostatečně nerozumí. Přijde mi dobré, že sexuolog (?), u kterého Ela byla, vyšel dobře včetně toho, že se zeptal na oslovování. Že je to zmíněno. Také že se mluví o rozvodu. Akorát k dokonalosti chybí, že to terapeut bere jako samozřejmost. Prostě se to tak dělá. Vůbec nereflektuje, jakou ztrátu to pro trans člověka může znamenat, nucený rozvod. Také se mluví o rodičovství a dceři, což je taky dobrý. Problém je, jak terapeut Elu od tranzice odrazuje, čímž mi připomíná sexuologickou praxi :/ Sice tvrdí, že chce zmínit všechny možnosti, ale na Elu to tak nepůsobí, sama říká, že čekala podporu a vnímá to jako odrazování. Ona se tam doslova zhroutí, jak je to složité, je v koupelně, potřebuje ujištění a podporu, a terapeut jí pak vykládá, jak si to má rozmyslet, jak je tranzice složitá, jak neví, jak na to bude reagovat okolí, a že také může zvolit variantu přizpůsobit se biologickému pohlaví (jako že na veřejnosti muž a doma žena). (A gayům by asi doporučil oženit se.) Já tuhle zkušenost sice také mám, ale od lidí, co to tak chtějí a neidentifikují se binárně. Terapeut to prezentuje jako nutnost, když někdo nemůže projít tranzicí (což je prostě fail) a taky jestli to pro Elu nebude pohodlnější, to vyznívá. Prostě terapeut řeší sebe, své potřeby a své nejistoty a neřeší ty od Ely, i když mu je ona sama výslovně říká, co od něj potřebuje. V každém případě Dyk tu postavu ztvárňuje uvěřitelně a opravdově, bez hysterie. Nevím, jestli je to náhoda, nebo záměr, v tomhle díle jak přišel, připadalo mi, že se posunul styl oblékání. Přijde mi, že Dyk ty nuance zachytí, aniž by přehrával a obrazně řečeno si vycpával podprsenku ponožkama… jako Dáša (Most!) :/ PS: Terapeut se Ely nezeptá, jak ji má oslovovat, v jakém rodě mluvit, opět, i když ona sama o tomhle tématu mluví. Přitom se to úplně nabízí. Jak jinak zkoumat její ženskou identitu a jak se v ní cítí? Terapeut ji odkazuje pořád na sexuologa, zbavuje se jí, nebo ať si na to hraje doma. A Ela se podruhé zeptá, jestli jí věří, že je žena, a terapeut podruhé odmítne odpovědět s tím, že to není důležité. Důležité to samozřejmě je (jak jinak budovat důvěru, vřelost, podporu) a tohle zní jako výmluva v situaci, kdy tomu terapeut nevěří.

Líbilo se mi to. Prostě takové IMAXové sci-fi. Jsou tam sexy kyborgové/kyborgyně (zároveň kvůli tomu kyborgovému rozměru a náhradám se filmu nedá jen tak bez přemýšlení vytknout ableismus - vlastně si nad tím lámu hlavu doteď), je to multikulturní, heteronormativní a splňuje to Bechdelové test :) Je to amatonormativní, ale z hlediska kyberfeminismu to překračuje hranice mezi člověkem/strojem, takže aspoň tak. Já osobně a jako psycholog v tomhle jedu. Scénář je trochu propustný a láska k hlavnímu hrdinovi hraničí se Stockholmským syndromem. Myslím, že Iva Baslarová by si tam něco našla k tématu dospívajících dívek "intenzivně" podléhajících násilníkům – hlavní hrdina ani tak nemá máslo na hlavě, jako krev na rukou… Ale je to svalnatý štíhlý hezounek, no. A hraje tam herečka z Labyrintu s Bowiem jako králem goblinů (1986) <3 Takový bonus. Jako ještě mladé děvče jsem se s její postavou tehdy dost ztotožňoval :D Akorát na rozdíl od Ready Player One to nemá takové uzavřené a uspokojivé vyvrcholení, aby byl prostor pro sequel. Takže tahle vizuální masáž nemá happy ending. Ale to ten mladý pár také ne. Což mi připomíná ještě jeden rozměr a to asexuální potenciál hlavní romantické dvojice.

Mám k seriálu ambivalentní postoj a první řadu jsem ani neodkoukal. Na třetí jsem se začal dívat jen kvůli postavě Vojty Dyka. A seriál se mi líbil, přišlo mi, že dobře zobrazuje charakter terapie… Ale ten dojem se víc a víc vytrácel. K terapeutovi Markovi bych potřetí nešel. Že jemu samotnému není divné, že kvůli té jeho neustálé konfrontaci a postoji, že on ví všechno lépe mu na konzultacích běžně „pacienti/ky“ říkají, že se tam necítí dobře, že příště nechtějí přijít a dané setkání sami ukončují, nebo se alespoň ptají, zda už není konec. To je tragikomické. A to „rogeriánské“ terapie to má hodně daleko. Nicméně vedle ne zrovna vřelé a empatické terapie jsou tak vyložené lapsusy a obávám se, že to pak obraz profesionální terapie dost narušuje. Pro mě jako terapeuta je nemyslitelné, když mám klienta, abych za jeho zády konzultoval s jeho manželkou a s ní, ne s mým klientem, se také domluvil na společném setkání. Vyhnu se tak tomu, co dělá terapeut Marek v seriálu – že klientovi lže. Terapie přitom má být o vzájemné důvěře. Chce, aby k němu klienti/ky byli upřímní, ale sám lže. Manželka ale nepřijde, zdrží se, terapeut klientovi nabídne, že začnou bez ní. A zároveň mu říká, o čem nemůže mluvit, protože přijde manželka. To vše jen proto, aby mu na posledních pár minutách sezení řekla, že ho opouští, načeš v nejvypjatějším momentu terapeut z místnost stejně odejde. A to vše slyší z kuchyně, která je s terapeutickou místností propojena, terapeutova partnerka, protože se soukromím si terapeut starosti nedělá. Jindy syn jeho přítelkyně vidí skrz skleněné dveře.

Mám k seriálu ambivalentní postoj a první řadu jsem ani neodkoukal. Na třetí jsem se začal dívat jen kvůli postavě Vojty Dyka. A seriál se mi líbil, přišlo mi, že dobře zobrazuje charakter terapie… Ale ten dojem se víc a víc vytrácel. K terapeutovi Markovi bych potřetí nešel. Že jemu samotnému není divné, že kvůli té jeho neustálé konfrontaci a postoji, že on ví všechno lépe mu na konzultacích běžně „pacienti/ky“ říkají, že se tam necítí dobře, že příště nechtějí přijít a dané setkání sami ukončují, nebo se alespoň ptají, zda už není konec. To je tragikomické. A to „rogeriánské“ terapie to má hodně daleko. Nicméně vedle ne zrovna vřelé a empatické terapie jsou tak vyložené lapsusy a obávám se, že to pak obraz profesionální terapie dost narušuje. Pro mě jako terapeuta je nemyslitelné, když mám klienta, abych za jeho zády konzultoval s jeho manželkou a s ní, ne s mým klientem, se také domluvil na společném setkání. Vyhnu se tak tomu, co dělá terapeut Marek v seriálu – že klientovi lže. Terapie přitom má být o vzájemné důvěře. Chce, aby k němu klienti/ky byli upřímní, ale sám lže. Manželka ale nepřijde, zdrží se, terapeut klientovi nabídne, že začnou bez ní. A zároveň mu říká, o čem nemůže mluvit, protože přijde manželka. To vše jen proto, aby mu na posledních pár minutách sezení řekla, že ho opouští, načeš v nejvypjatějším momentu terapeut z místnost stejně odejde. A to vše slyší z kuchyně, která je s terapeutickou místností propojena, terapeutova partnerka, protože se soukromím si terapeut starosti nedělá. Jindy syn jeho přítelkyně vidí skrz skleněné dveře.