TroiMae

Vždy mě napadne srovnání s Madonnou, ze kterého nesamoúčelně provokativní Farmer i její show vždy plně vítězí. Pokaždé jedinečná výprava, světla, scéna, kostýmy… Po Gigerovi, nebo tělech tentokrát roboti, kteří jsou takovým echem Al lis Full of Love od Björk a na scéně jsou překvapivě efektní.

Možná je to rouhání, ale mám pocit, že Westworld mi dal rafinovanější náměty pro mou životní filozofii, než Matrix. Ať už si o kvalitě jednotlivých řad myslíme, co chceme, vždy je to mindfuck, a čtvrtá řada je větší poctou Matrixu, než čtvrtý Matrix sám. Zatímco Matrix je hollywoodsky opulentní, zenově jinotajný Westworld působí životně. Zatímco poslední Matrix se dopracoval k létající Trinity, ve Westworldu „létají“ všichni. Duší seriálu je pak nadčasová architektura od španělského Santiago Calatravy. Je pro Westworld tím, co New York pro Sex ve městě. A když už jsme u New Yorku, když nemůže produkce do Valencie (ve 4. řadě je snad jen jedna scéna ve Městě umění a věd), musí Calatrava do New Yorku. Vedle samotných newyorských architektonických výpečků, jako nové budovy „Vessel“ na Hudson Yards, hraje ústřední „postavu“ telekomunikační věž, jejíž originál stojí v Barceloně.     Westworld má prostě na rozdíl od Matrixu mnohem víc vrstev a snů ve snech, kdy nikdy nevíte, co je realita. A výjimečný je v tom, že realitu výrazně odráží. Čtvrtá řada nám tak může připomenout echo doznívající doby týkající se vakcíny a konspiračních teorií o čipech. Ale seriál, tak jako jeho architektura, je víc nadčasový. Míchání představ a reality věrohodně odráží náš život a společnost (včetně fenoménu zvaném „Mandelův efekt“ - situace, kdy mnoho lidí věří, že se něco stalo a pamatují si to, i když se to ve skutečnosti nikdy nestalo). Vzpomněl jsem si na vtip, jak dva lidé označkují delfíny a říkají si, že teď bezstarostně budou plavat v moři a ani si nevšimnou, že jsou pořád monitorováni. Pak vytáhnou své mobily a odcházejí. Westworld ukazuje, že z Matrixu se nemůžete nikdy úplně probudit, že algoritmy naše životy neviditelně řídí víc, než si myslíme, že na „nesystémového“ člověka, který prozře, uspořádají ostatní hon. A, což je další kouzelný Easter egg, díla jako je architektura Calatravy, vidí jen ti, kdo prozřou.

"You said people come here to change the story of their lives. I imagined a story where I didn't have to be the damsel." (Dolores Abernathy) "I've been pretending my whole life. Pretending I don't mind, pretending I belong. My life's built on it. And it's a good life. It's a life I've always wanted. But then I came here and I get a glimpse for a second of a life in which I don't have to pretend. A life in which I can be truly alive. How can I go back to pretending when I know what this feels like?" (William) "Vytvořím si svůj vlastní příběh." (Meave) "I told you, I found a new voice. Now we use it." (Meave) Možná je to rouhání, ale mám pocit, že Westworld mi dal rafinovanější náměty pro mou životní filozofii, než Matrix. Ať už si o kvalitě jednotlivých řad myslíme, co chceme, vždy je to mindfuck, a čtvrtá řada je větší poctou Matrixu, než čtvrtý Matrix sám. Zatímco Matrix je hollywoodsky opulentní, zenově jinotajný Westworld působí životně. Zatímco poslední Matrix se dopracoval k létající Trinity, ve Westworldu „létají“ všichni. Duší seriálu je pak nadčasová architektura od španělského Santiago Calatravy. Je pro Westworld tím, co New York pro Sex ve městě. A když už jsme u New Yorku, když nemůže produkce do Valencie (ve 4. řadě je snad jen jedna scéna ve Městě umění a věd), musí Calatrava do New Yorku. Vedle samotných newyorských architektonických výpečků, jako nové budovy „Vessel“ na Hudson Yards, hraje ústřední „postavu“ telekomunikační věž, jejíž originál stojí v Barceloně.     Westworld má prostě na rozdíl od Matrixu mnohem víc vrstev a snů ve snech, kdy nikdy nevíte, co je realita. A výjimečný je v tom, že realitu výrazně odráží. Čtvrtá řada nám tak může připomenout echo doznívající doby týkající se vakcíny a konspiračních teorií o čipech. Ale seriál, tak jako jeho architektura, je víc nadčasový. Míchání představ a reality věrohodně odráží náš život a společnost (včetně fenoménu zvaném „Mandelův efekt“ - situace, kdy mnoho lidí věří, že se něco stalo a pamatují si to, i když se to ve skutečnosti nikdy nestalo). Vzpomněl jsem si na vtip, jak dva lidé označkují delfíny a říkají si, že teď bezstarostně budou plavat v moři a ani si nevšimnou, že jsou pořád monitorováni. Pak vytáhnou své mobily a odcházejí. Westworld ukazuje, že z Matrixu se nemůžete nikdy úplně probudit, že algoritmy naše životy neviditelně řídí víc, než si myslíme, že na „nesystémového“ člověka, který prozře, uspořádají ostatní hon. A, což je další kouzelný Easter egg, díla jako je architektura Calatravy, vidí jen ti, kdo prozřou.

Michael Bolton <3

Tak nevím, je to originální, ale nijak zvlášť mě to nechytlo. Oproti první sérii. Možná tím, že v této nejsou postavy, které by mi přišly autentické (a to ani ty, co nejsou doslova umělé) a zajímaly by mě. Kromě dvou dílů si člověk prostě jen připadá jako zavřený v lunaparku.

Potřetí už z komických milostných avantýr plukovníka Böckla je fraška a z osudovosti císařovniných let stále jen červená knihovna. Vzhledem k tomu, jak dramaticky ve skutečnosti její život, rodina a vztah s císařem vypadaly. Film vše nekalé ignoruje a opět neomylně skončí triumfálním happy endem. Jsem rád, že na čtvrtý film už Romy Schneider řekla „ne“. Nedovedu si představit, jak by režisér v tomto duchu pojednal všechno to trápení a tragédie.

Venus Boyz: A Film Journey Through the Universe of Female Masculinity.

Překvapivě dobrý pořádný sci-fi seriál. Škoda, že místo slibu pospojovat roztřepené konce jsme se dočkali konce otevřeného, protože více jak druhou sezónu by seriál s 22 epizodami neutáhl a tímhle si ještě podrazil nohy.

This is what a fucking consent does look like. And doesn’t. (Aneb i při sexuální práci může nastat proti/přenos.) A nejen v tom je film příjemně inkluzivní – dokáže stejně nenuceně přinést i téma bisexuality. „Mám chlápka, který chce, abych se převlékl za kočku, hodinu ho ignoroval… a pak šel domů.“ Ne, vážně, nikdy není pozdě mít šťastné dětství. A rodiče jsou taky jen lidi, kteří nám dají život… ale sebeúctu si někdy musíme najít sami. (Stejně tak jako orgasmus…) A jde to, stejně můžete vyrůst v hodné lidi a naučit se mít (se) rádi. A můžete si zaplatit psychoterapii. Nebo sexuální práci.

Ajaj, čtu komentář „Enšpígl“ a někomu se tu zapalují lejtka :D já hlavně miluju, je se ti homofobní muži srdnatě pouštějí do filmů s queer tematikou, jen aby si pak mohli potvrdit sovu mužnost tím, že veřejně napíšou, že se jim to vůbec, ale vůbec nelíbilo, když se na to tu hodinu a půl dívali. Ale že rozhodně nejsou žádní homofobové, protož se dívaj na porno s lesbičkama. ;) Jediná přidaná hodnota, že takové komentáře ilustrují téma daného filmu. Jaké to je žít s vnitřní homonegativitou. such fun