TroiMae

Guilty pleasure. Poctivá práce 80. let, žádné umělé počítačové efekty. A poctivé herecké obsazení.

Mám k tomuto počinu dost ambivalentní vztah, protože tvůrčí tým se od svého minulého počinu na toto téma v rámci série Pološero nijak nepoučil a rozhodl se toto téma opět zpracovat v duchu 90. let. Líbí se mi (trans) lidé, kteří do toho šli. Ale zdá se, že tvůrčímu týmu jen plní jejich představy. Tedy to, co si běžná veřejnost stereotypně myslí o trans lidech, to také je natočeno. Co také čekat od počinu, který v popisku mluví o „transsexualitě“, což je název psychiatrické poruchy, která byla před pár lety jako diagnóza vyřazena. Stejně jako důraz na tělo, „proměnu“ obligátní úvodní medailonky, ve kterých se zdá, že dotyční papouškují zadání tvůrců, misgenderování, deadnamování. Tedy všechno, co jste si mysleli o trans lidech, místo toho, abyste se jich zeptali.

Vida, když se upozadí nebetyčně otravná Beckett Mariner, je to příjemný Star Trek.

Měl jsem obavu, když polovina postav z první řady je pryč, takže přijdeme o Sidneyho holý zadek, ale vyřešilo se to tím, že do města zavítá celá armáda nových hejsků, takže máme nevyčerpatelnou studnici nových charakterů. Potěšilo mě, že i kostýmní seriál podle Jane Austen může být woke a dokonce najít neotřelý charakter – tomboy. Tohle divertimento je poutavější než Gentleman Jack.

Woke bez servítků. Nejvíc nabíhá žíla na čele všem těm zastávajícím se nekorektního humoru a svobody slova, ale komu zvoní hrana? Komu máslo teče až do bot? Některé epizody vypadají nudně, než vás nemilosrdně konfrontují s tím, že to, že nejste rasista a máte černý kamarády, nestačí na to, abyste někdy prostě nedrželi hubu a krok, protože na vás policajt na studentském večírku nikdy zbraní mířit nebude. čsfd: „Ideologistická propaganda tohodle ražení nemá co dělat na globálně dostupné platformě typu Netflix. Opravdu velice ubohý a znepokojivý počin.“ kukkik, 3.5.2022  „No, na to, že ještě nedávno pobíhali po plantážích by mohli bejt trochu méně asertivní. Po 3 dílech mám jako běloch pocit, že za vše špatný můžem my a zároveň abych se pomalu bál koupit si čokoládu a nebyl označen za rasistu. V reálu je to totiž možná ještě utaženější než v seriálu.“ grizly007, 24. 6. 2019 „Afektovaně angažovaný seriál o rasové otázce, který by mohl vzniknout jedině dnes, v době přílišné politické (ne)korektnosti. Obdoba kampaně #oscarssowhite, jen v desetidílném televizním pojetí.“ mcb, 8. 2. 2018

"I'm gonna make a cake. That's what I'm gonna do"   Jsou to ty hodiny, které musím přežít a po nich následují další a minuty a vteřiny, tikání času nelze zastavit. Ten dort se nepoved, i když dal tolik práce.   Clarissa: "Na žádnou party nemusíš. Ani na tu oslavu. Nemusíš nikam chodit. Nemusíš vůbec nic." Richard: "Ale co ty hodiny? Pořád tu jsou ty příští hodiny. Napřed jedna, po ní druhá. A když se ti povede je přestát, čekají tě další, a další… Já už nemůžu." Richard: "Jenom je mi z toho smutno. To, čeho jsem chtěl dosáhnout, mi připadalo docela prosté. Chtěl jsem vytvořit něco životaschopného a dostatečně šokujícího, aby to aspoň jednomu člověku mohlo prosvětlit den. Docela obyčejný den. Jen si to představ, přát si něco takového! Bláznivý nápad."   A tak Laura Brownová, žena, která se pokoušela zemřít, a nepodařilo se jí to, která utekla od rodiny, zůstává naživu, zatímco všichni ostatní, kdo se snažili přežít ve stopě, kterou za sebou zanechala, už odešli. Ona žije, kdežto jejího bývalého manžela skolila rakovina jater a její dceru zabil opilý automobilista. A žije i po tom, co se Richard vrhl z okna na střepy pokrytý betonový dvorek.   “Dear Leonard. To look life in the face. Always to look life in the face and to know it for what it is. At last to know it. To love it for what it is, and then, to put it away. Leonard. Always the years between us. Always the years. Always the love. Always the hours.”   "Žijeme svoje životy, děláme to, co děláme, a pak jdeme spát - jak je to prosté a obyčejné! Několik nás skočí z okna nebo se jde utopit či spolyká hrst prášků; podstatně víc je těch, kteří zemřou při různých nehodách. A většinu z nás, obrovskou většinu těch ostatních, pomalu sežere nějaká nemoc nebo - když máme velké štěstí - sám čas. Útěchu nám může poskytnout jediné: tu a tam nějaká hodina, během níž náš život - navzdory obecné nepřízni osudu a planým nadějím - propukne naplno a poskytne nám všechno, o čem jsme kdy snili, ačkoli každý (snad s výjimkou dětí, ale možná i včetně nich) víme, že po těchto šťastných hodinách nevyhnutelně přijdou docela jiné, mnohem temnější a obtížnější. Ale přesto pečujeme o svou obec, vítáme každé nové ráno a především - víc než cokoli jiného - doufáme, že se nám těch blažených hodin dostane co nejvíc. Jen samo nebe ví, proč to tak milujeme."

Vedle apartmá pro kočky, které si zřídil jeden ze zkorumpovaných bývalých představitelů FIFA se dozvíme i o České televizi, která 70. let od narození Hitlera oslavila nacistickou rodinnou zábavou, ve které jde o dvouměsíční přežití jedné rodiny za doby protektorátu.

Emily Watson měla získat OSCARa, ne Gwyneth Paltrow za Zamilovaného Shakespeara....

Být to o jiném městě, tak by mě to nebavilo. Ale ty každodenní běžné na první pohled banální záběry z města, které nikdy nespí, bylo, jako dívat se jakpak je dnes u nás doma. Ale jedna řada stačila. Hranice mezi podivnostmi a nechutností je v téhle show dost diskutabilní. Nicméně finále první řady dokumentující začátek pandemie v NY má svou specifickou hodnotu.

Pravý devadesátkový film (včetně HIV+ ostrakizovaného gaye) natočený v roce 2011, který neměl jít rovnou na VHS, ale Wikipedii, kde byste si přečetli děj a mohli se dívat na něco jiného.