AlexanderK

Film vypadá jako divadelní hra, která se nikdy neměla stát filmem. Výtvarné provedení nezapře jakýsi záměr, zahrnuje povrchní libování si v Caravaggiových malbách, ale snaha o efekt vychází lacině, rádoby klasická hudba zní jako flašinet a neony působí jako nepovedená parodie Blade Runner. Zabarvení obrazu a hudební podkres se navíc střídají ve stejně rychlém tempu jako scény, které přechází až zběsile jedna ve druhou za pomoci stmívání ze všech stran obrazu. Časové ukotvení snímku je nejasné. Přestože jsou zmíněna sociální média a 21. století, celý příběh se odehrává v bezčasí zamrzlém v estetice 70. let. Podobně nejasná je motivace hlavního hrdiny, vývoj zápletky kolem jeho reakcí na umělecká díla a s ním související výjevy jsou pak vyloženě směšné. Ostatní postavy jsou reduktivní a nevynechávají žánrová klišé: kluci prostituti znalí byznysu zasvěcující neznalého, zámožní staří klienti libující si ve snobských debatách o umění a napodobování svých představ. Extrémně stylizovaný pohádkový průlet na plátně jednoduše nefunguje a stojí za zhlédnutí jedině kvůli hlavnímu herci (Harris Dickinson).

Konspirační televizní seriál Blå ögon z prostředí švédské politiky se odehrává během vrcholící volební kampaně. V cenru pozornosti stojí na počátku dvě žen. Ve Stockholmu je to úřednice Elin Hammar, která se na pozvání ministra spravedlnosti vrací k práci pro vládu a zároveň rozkrývá záhadné zmizení své předchůdkyně. V Uddevalle pak sledujeme politické angažmá svobodné matky Anniky Nilsson v rasistické Straně pro bezpečnost / Trygghetspartiet. Díky své představitelce působí jako žena z masa a kostí. Ale naštěstí žádná ze seriálových postav není jen černobílou figurkou. Zejména v případě její dcery Sofie se podařilo vykreslit, jak vratká cesta může člověka svést k extremismu a naopak jak lákavá rétorika dokáže zastřít jeho morální úsudek. Paralela ke skutečné straně Švédští demokraté / Sverigedemokraterna je naprosto nepřehlédnutelná, některé projevy Trygghetspartiet byly dokonce přímo citovány z návrhů Švédských demokratů. Zdá se proto, že Blå ögon přichází právě včas. Dotýká se navýsost aktuálního tématu nedlouho po odstrašujícím výsledku švédských voleb, ale neklouže po povrchu, problému se věnuje důkladně a z různých úhlů pohledu. Díky fabulaci tak Švédská televize tímto thrillerem vztyčuje varovný prst před fašismem.

Isaac se vrací do Řecka, země původu svého otce, aby tam rozprášil jeho ostatky. Na své pouti je postupně konfrontován s tím, že skutečná historie jeho rodiny je poněkud odlišná od jeho původních představ. Stejně tak se od jeho očekávání liší světadíl, na který zavítal. Isaacův osud předurčený činy jeho předků je možno chápat jako parafrázi na osud Evropy navždy poznamenané druhou světovou válkou. Evropská města, která Isaac navštěvuje, se ničím neliší, jazyky přecházejí z jednoho do druhého, ulice splývají v jedno bezútěšné místo plné špíny a strachu. Isaac cestuje po ruinách Evropy. Film se dotýká celé řady témat, ať už střetu racionálního úsudku s východoevropským mysticismem, židovství, imigrace, bezdomovectví, prostituce, hrdinovy homosexuality, nebo snad i zneužíváním dokumentování lidské chudoby, přesto se žádné z nich nedá označit za ústřední. Isaac na konci své mise nalézá vykoupení, dokončuje nevědomý úděl, záchranu, při níž jeho otec fatálně selhal, avšak platí za ni nejvyšší cenu. Strhující vizuální stránka filmu vytváří feeling typický spíše pro postapokalyptické filmy, vyhrocené close-up záběry se střídají s působivými exteriéry, napětí pomáhá budovat vhodně vybraná hudební složka. Herecké výkony jsou sugestivní. Snímek rozhodně stojí za pozornost, na promyšleném příběhu odhaluje pod líbivou slupkou integrované a kulturní Evropy její odvrácenou tvář: globalizovanou bídu, opakující se utrpení.

Na kurzech tanga se seznámí vězeňský dozorce se ženou, do které se zamiluje. Podruhé se s ní setkává ve vězení, když tam přijde navštívit svého manžela. Nevědomky se tak zamotá do spletence vztahů kolem Alice. Motiv tanga snímkem prostupuje jako symbol svobody, které se hrdinům nedostává, a zároveň vášně, která vede jejich minulá i současná rozhodnutí. Film kombinuje dramatické prvky při vykreslování života vězňů a jejich rodin s nezapomenutelnými komickými momenty, jakým je například taneční scéna, v níž se spolu vězni učí tančit tango. Závěr však působí příliš uspěchaně a pitoreskně.

Při modlitbě k Bohu se začne na plátně paradoxně odvíjet evoluce planety Země, následuje evoluce lidského jedince a zároveň vůbec nejzajímavější část snímku zkoumající vztah otce a syna. Nutno dodat, že přes veškerou snahu tvůrců v naprosto sterilních domech a prostředích. Zbytek netvoří nic než vata, sled hezkých obrázků z videoklipu. Tam, kde se například taková The Fountain dokáže vyprávět artově, leč bez zbytečného patosu, The Tree of Life naprosto selhává. Vlnění větru, víření vody, bublifuk, běhání, letadla, levitace, to vše podbarvené ženským vokál, mužským vokálem, piánem, dechy, smyčci, sborovým chorálem, navíc okořeněné odříkáváním křesťanských pseudomouder. Zatímco sledovat vlnění trávy ve vodě je ve Stalkerovi zážitek, zde jen neskutečná nuda. Jedním z mála pozitivním momentů filmu mohla být Smetanova Vltava, ale její užití se mi nakonec jevilo spíše jako nedůstojné, a tak nejlepším okamžikem z celého filmu bylo po jeho skončení pozorovat tváře lidí, kteří přišli na další film s Bradem Pittem.

Spáchá-li člověk neodpustitelný čin, zůstane jím navždy poskvrněn? Nebo je skutečně možné změnit se, odčinit zlo? A co když jej pak minulost nakonec přeci jen dostihne? Bude to po zásluze? Je možné utéct? A je vůbec možné utéct sám před sebou? Boy A sice nepracuje s neotřelým tématem, ale díky citlivě pojatému komornímu zpracování ve spojení s hereckými výkony si zaslouží pozornost.

Helena Třeštíková narazila na filmařsky vděčný materiál a ten také maximálně využila. Časosběrný dokument mapuje postupný Katčin rozpad - jak vnější, tak vnitřní. Samotný příběh nepotřebuje příliš komentovat: Katka se jednoduše neustále cyklí v nekonečném řetězci mezi fetováním a pokusy o odvykání a ani mateřství, často nazývané posledním zázrakem dnešní doby, ji nedokáže přimět ke kýženému zvratu a finálnímu převzetí moci nad svým osudem. Otázkou k diskuzi zůstává, nakolik režisérka zvládla zachovat odstup mezi světem za a před kamerou a je-li vůbec takové neprolnutí možné.

Melancholia předkládá pohled na konec světa ze cela jiného konce, než jak jsme zvyklí od hollywoodských blockbusterů. Není však nakonec přesto sama jedním z nich? Sledování klasického scénáře blížící se katastrofy je upozaděno ve prospěch náhledu do katastrof ryze osobních. Po sledu snad až kýčovitých obrazů, které se nakonec dočkají svého pokřiveného naplnění, přichází part one, Justine, nabízející sondu do svatebního obřadu. Nezapře se v ní Trierova inspirace v hnutí Dogma 95, kdy planeta Melancholia zůstává nevinnou tečkou na obloze a divákovi je servírována expozice situace kritizující dnešní všeobecnou vyprázdněnost. Zatímco v ní je Justine labilní ženou, která nedokáže dosáhnout štěstí ani přes urputnou snahu okolí, v part two, Claire, se role obrací. Není jisté, kdy konečný střet se Zemí nastane, ba ani zda k němu vůbec dojde, a tak příchod smrti není o nic předvídatelnější než v běžném životě. Dies certus an, incertus quando. První, kdo se vzdá je Paul, představitel mužského prvku, prvními strachujícími se a zároveň smířenými jsou pak koně, zvířata. A tak se sestry snaží přijmou budoucnost každá po svém a až na dřeň se odhalují povrchní představy Claire. Ta v zoufalém úsilí o záchranu utíká na osmáctijamkovém hřišti k jamce devatenácté, za hranici lidských možností. Marně. Alespoň iluzorní záchranu nakonec přináší jen symbolický úkryt zbudovaný z větví. Melancholia je divácky přístupná, vizuálně vybroušená, herecky přesvědčivá a nadaná silou rezonovat ještě dlouho po zhlédnutí.

Zelenka se sice zarputile snaží vystoupit z českého rybníčku, ale zůstává s mokrými šosy kdesi v půli cesty. Nemá smysl pochybovat o nesporných kvalitách Dostojevského předlohy, ovšem ani o tom, že drama je v první řadě určené k předvedení na scéně. A ať už je ztvárněno sebelepšími herci, filmová adaptace vždy mezi ně a diváka staví nepřeklenutelnou bariéru. Režisér ve snaze o originalitu po boku hry vytváří druhou dějovou linii občanského života a obě pak zasazuje do vděčného prostředí oceláren jakožto symbolu světa bez boha. Osekání první zmíněné až na dřeň a naopak určité nedotáhnutí té druhé však místo plánovaného katarzního prolnutí spíše způsobuje, že obě jaksi zakrní. Pomineme-li nespočet interpretací, které nabízí samotná divadelní hra, pak se u prolnutí s běžným světem vylupuje asi tato: Otec přicházející o syna zasažen uměleckým dílem, utíká se vyrovnat s tragickou skutečností ve svém životě právě do něj. Nerozumí sice češtině, ale jako každý člověk rozumí emocím a dramatickému náboji, kterým je zasažen a strhnut. A tak zatímco na prknech syn obdrží trest za otcovraždu, mimo ně otec přijímá trest za smrt syna.

Dolanův debut si zasluhuje pozornost nejenom vzhledem k věku samotného režiséra. Jeho filmařský přístup je totiž nesmazatelně osobitý a zapamatovatelný. Na něčí vkus si možná až příliš libuje v estetickém manýrismu, ale to bohatě kompenzuje jeho herecký tandem s Anne Dorval věrohodně vyobrazující konflikt mezi matkou a synem. Byť je tento pokrevní svazek vůbec nejsilnějším poutem, jaké známe, snímek popisuje nutnost hledání si k sobě vzájemné cesty v podobě respektu k druhé osobnosti. Když už se však filmoví hrdinové rozhodnout tuto pomyslnou cestu vstříc druhému vystavět, jejich úsilí se nesetkává s úspěchem a napětí mezi odi et amo přetrvává. Co se audiovizuální složky týče, na film je díky Dolanu uměleckému cítění takříkajíc radost pohledět. Hudbu používá střídmě a citlivě ji zasazuje do míst, kam naprosto zapadá.