AlexanderK

Control je naprosto důstojnou biografií v tom nejlepším slova smyslu. Vedlejší postavy nezůstávají pouhými neživými črtami dokreslujícími postavu hlavní, byť na ni je po právu pozornost zaměřena nejvíce. Samovi Rileymu se totiž podařilo splynout s postavou Iana Curtise tak věrně, že prostřednictvím svého hereckého výkonu dokáže oslovit i diváka tvorby Joy Division neznalého. Film se drží faktů ať už při vykreslování života hrdiny, či života jeho kapely, avšak přesto působí nesmírně poeticky, byť pracuje s poměrně prostým obrazovým vyjádřením. Hlavní střet leží mezi Ianem, vězněm sama sebe, který nedokáže fungovat tak, jak jeho okolí vyžaduje. Nemožnost překlenutí této propasti s postupem času jen sílí a vrcholí. Love will tear us apart. (Again.)

Zatímco například A Clockwork Orange řeší otázku, jak daleko mohou instituce zajít v chránění společnosti před násilníky, celým Hævnen prostupuje otázka, do jaké míry se jedinec sám může násilníkovi ubránit. S hlavním dětským hrdinou se zřejmě většina z nás v počátku nebude mít problém morálně ztotožnit. Problémem Christiana je, že možnost být dobrý se mu nenaskýtá jinak než činěním zla. U dospělých dovolání nenachází, neboť rodičovské vzory ve filmu nefungují, ba naopak rodiče se mnohdy sami spíše chovají jako děti, a tak mu nezbývá, než aby se spravedlnosti chopil sám. Správě tuší, že před druhým nestačí zvítězit ve svém nitru, s čímž se alibisticky spokojuje otec jeho kamaráda, ale je důležité, aby agresor prohrál. Namísto uplatnění zásady oko za oko, zub za zub, která, byť se nám tak může občas jevit, není jen samoúčelným krutým reliktem starověku, ale i v dnešní společnosti nachází svoje efektivní uplatnění, zachází o krok dál a vymítá zlo zlem ještě větším ve snaze odstrašit jeho původce, čímž se mu situace vymyká z rukou. To, co máme v Dánsku možnost sledovat v podobě školních potyček, kde se mimo jiné poukazuje na laxní přístup školských institucí, rozehrává se v Africe v rovině značně vyhrocenější. Má brutální vrah právo na lékařské ošetření jako každý jiný? Zde už Hævnen lehkou odpověď nenabízí. Přestože je třeba vyzdvihnout výkony dětských představitelů, docela dobře je možné, že ledajaký divák bude mít problém s přijmutím natolik psychicky a morálně vyspělé hlavní dětské postavy. Ačkoliv pak závěr vyznívá na skandinávskou kinematografii snad až neobvykle smířlivě, celé poselství snímku je konejšivé o poznání méně: Svým problémům musíme čelit každý sám.

Biutiful na rozdíl od dalších režisérových filmů předkládá příběh přímočařeji. Na jedné straně takto ulehčené nároky na diváka vykupuje ještě větší syrovostí snímku. Tento naturalismus však není samoúčelný, byť je místy vyhrocený možná až příliš. Na hlavního hrdinu, jehož osud je pokřivený podobně jako název snímku, nazíráme postupně prostřednictvím mnoha sociálních rolí, do nichž je stavěn. Jeho základní motivace je upřímná a lidská: urvat si konečně kousek štěstí a dát před svým odchodem věci do pořádku. Oč civilněji se může jevit, o to těžší je její realizace. Kde leží kámen úrazu? V samotném Uxbalovi, nebo v jeho okolí? Kdo rozhoduje o svém osudu?

Co se filmu upřít nedá, je atmosféra a bezprostřednost. Když už nelze věřit hereckým výkonům, tak alespoň tomu, že takhle podobně mohl skutečně vypadat všední den o půl století dříve. Černý Petr je možná vyprázdněn příběhově, ne však dějově, a tak zůstává sledovatelným. Přestože jsou všechny postavy vesměs nesympatické, o poznání více se může divák vcítit do určitých typických situací, které nikdy nezestárnou. Několik hlášek však nemá sílu zachránit celou nudu. Přisuzování zdařilého vykreslení generačního střetu nebo nějakých dalších hlubších uměleckých hodnot tomuto dílku mi přijde přehnané.