Rogue

Málo jižně buranské, skvěle zahrané a strašně podivně tlačící na pilu. Jistěže, příběh je to silný, je strašné, že se to stalo, bla bla, ale co z toho, když se všichni chovají divně. Buď měly být postavy vykreslené tak, aby se do nich dalo vcítit, nebo vůbec, protože tenhle paskvil rozhodně nefunguje a poslední půlhodina je lichá úplně. A to vyhýbání se explicitnímu násilí je trapné.

Problém Američana je nejlépe vidět na rotten tomatoes, které ukazují 64% od kritiků a 38% od diváků. Sedmdesátá léta ještě očividně neřekla poslední slovo - chladná a úsporná hitman story o tom, že kněží a prostitutky nejlépe vidí do lidí. Jeden z top filmů letošního roku (který je odsouzen zůstat podceněný), důkaz, že Corbijn je vynikající režisér, a že Rowanovi Joffemu se pro remake Brighton Rock dá věřit. Get Carter jednadvacátého století (ačkoliv podobu je vhodnější hledat u Melvilla). Čistá práce.

Dobrá béčková zábava na sobotní večer.

Možná jsem jen neměla den na přeslazené romantické filmy, možná mě jen naštvalo prznění Asimovovy skvělé knihy. Možná mi jen vadil přitroublý výraz Robinna Williamse, nebo jsem prostě jen čekala něco víc. Každopádně mě tenhle film hodně zklamal, a to i přez to, že jsem počítala s tím, že to Columbus zvorá.

Dlouhé nohy Rie Rasmussen někdy nestačí... černobílé, ukecané a zcela pitomé.

Kdyby dnes někdo dokázal psát alespoň z poloviny tak dobré dialogy jako před šedesáti lety, svět by byl hezčí, tráva zelenější a lidi šťastnějsí. Koneckonců - Všichni byli tehdy mladí a krásní. Celý svět. God bless Mama, Papa, Captain Midnight, Veronica Lake and the president...

Neuvěřitelná nabubřelost.

Afleck ustál sám sebe v hlavní roli a zázrakem vytvořil napětí v závěru, jehož výsledek byl od začtátu známý (ke konci je to vůbec takové klišé, až je překvapivé, že tisíckrát viděné běhání, telefonování a všechny ty záchrany v posledních vteřinách opravdu fungují).

Argento nikdy nestál na příběhu, ale ve chvíli, kdy ztratí i svůj vizuál už to prostě fungovat nemůže. Surreálnost zmizela do propadliště dějin, gore působí samoúčelně, Asia je špatná (!), konec je ultradebilní a Simonettiho hudba je snad jediná fungující věc.

Scénář podle osvědčené heist šablony, kde divák musí přetrpět třičtvrtě hodinové skládání teamu, aby viděl loupež. Od poloviny se to slušně rozjede a nakonec přijde i Marilyn. Takže vlastně dobré.