WillBlake

1. série: Ještě po čtvrtém díle jsem považoval Stranger Things za přehajpovaný seriál z kategorie „dodívám se jen s Boží pomocí“. Jenže pak se ve mně něco záhadně zlomilo, postupně jsem šel do kolen a dobrovolně utopil svoji hrdost v paralelních dimenzích a osmdesátkovém klišé. El je pak nejlepší sci-fi seriálová postava, jakou Heroes nikdy neměli. K dobru si připočítejte mocný soundtrack.

Komentář tady.

Hardcore indeed.

Jestliže jsem poprvé odcházel z kina lehce rozpačitý, druhá projekce už mi pomohla utřídit si obrazy a nasát démonismus plnými doušky. Nemůžu říct, že nevěřím kritikům, kteří tady mezi řádky čtou Tarkovskeho, a taktéž nemůžu říct, že nerozumím těm, kteří považují Lily Lane za rozporuplné dílo bez schopnosti zprostředkovat jakékoliv emoce. Nejedná se však o film bez emocí, ale bez emočních instrukcí. Odehrává se zde manipulace s dětskou imaginací a tato manipulace postupně prostupuje i do divákova světa, jenž je před plátnem vystaven podobným iluzím a deformaci zdravého rozumu jako hlavní postavy. // Ve filmu se prolíná několik časoprostorů upředených lucidním snem a protkaných životními traumaty. Výsledný zážitek je spíše meditativní než destruktivní, a to zejména zásluhou ASMR promluv, pozvolného tempa a nadpozemských vizuálů. O Benceho fanatické práci se zvukem by se daly psát rozsáhlé onanistické studie, pro Lily Lane si sám zkomponoval i hudební plochy. Ambient na konci tunelu. Progresivní kamera pak chvílemi možná připomene poslední filmy Carlose Reygadase, ale kdybych to někde nečetl, tak mě to nenapadne. // Fliegauf víc než cokoliv jiného zprostředkovává cestu do temných hlubin dětské psychiky a světa mrtvých, v němž provádí mimosmyslovou pitvu věčnosti. Matku dítěte nechává projektovat její vlastní minulost na plátno přítomnosti a kořeny stromu „krmí“ popelem zesnulé. V mých očích se tak vydal ještě více mimo svoje nevyhraněné teritorium a natočil jeden z nejenigmatičtějších filmů, co jsem kdy viděl. // Znázorňuje vraní vejce, které Dani obdržel od svého předka, koloběh života, nebo temnoty? Spolu s Post Tenebras Lux, Upstream Color a Jiao You film dekády. Celý text na blogu.

Jireš sice možná vykradl, co se dalo (viz garmonův komentář), ale i tak natočil neskutečně omamné a nadčasové dílo. Mám rád, když ve filmu graduje nemožnost a nabere skoro absurdní rozměr. Geniální (jako by skrytá) kamera je potom třešnička na dortu.

Kino morálního neklidu v dimenzi Občana Kanea. Absolutní nadfilm.

"Tři týdny zasnoubená, jeden den vdaná." Jistojistě jeden z pěti nejlepších Fassbinderů.

Francouzská nauka o existencionalismu s prvky mysteriózní ornitologie. Takhle povznášející a svobodný film jsem už dlouho neviděl.

Dwarfský překupník s dvd filmy přistoupí do taxíku, který řídí renomovaný iránský režisér, toho času v nuceném domácím vězení. Upomíná se, že mu kdysi sehnal kopii Tenkrát v Anatolii a kvůli kšeftu z něj na okamžik udělá svého komplice. Geniální, i kdyby to nebyla pravda. Tohle, závěť natočená na mobilní telefon a rozmluvy o (ne)svobodě umělce dělají z Taxi Teherán výjimečné dílo.

Pro mě osobně neskutečně smutný film o úplně "jiných" boxerech...