Caym

60's razantnější verze Popelky, popř. černobílý předchůdce Pretty Woman se zapšklým Humphreyem a naivní Audrey, která zmoudří a alespoň pro tentokrát mě baví, třikrát hurá!

Bylo to fajn, než se objevila ta sedmnáctiletá hloupá slečna na delší dobu v příběhu a začaly didaktické promluvy do duše od "staršího a zkušenějšího a poznamenaného, leč strašně cool a chytrého a dobrého člověka" a příběh tak přenesl do úplně jiné a nepříjemné roviny.

Sledovat tváře tolika hereček na tolika minutách člověku přichystá hned několik překvapení: a) během filmu si nemůžete odpustit fyziognomický rozbor tváří hereček - aneb najdi deset rozdílů (všechny mají rovný nos ?) b) během filmu často zapomenete film sledovat, a to z jednoduchého důvodu: není co sledovat c) všechny herečky si koušou nehty, upravují šátek a nechávají jednu až tři slzy skanout po svých dokonalých tvářích d) princezna přehnaně intonuje, princ pro změnu neintonuje vůbec e) mnohem zajímavější by bylo natáčet reakce lidí v obecenstvu na reakce hereček na plátně f) některé herečky vypadají znuděně (mají tak vypadat?) g) v obecenstvu jsou i chlapi, hustý! h) pointa celé ubrečené princeznovské a hlubokomyslné ságy je ukryta v posledních minutách filmu, takže vyděržaj pijaněr

Kaurismäkiho odvrácená (čti: nejkomičtější) tvář. Volná, cynická a přímočará adaptace Hamleta, kterou si užijí především znalci Shakespearovy předlohy a milovníci gumových kachniček. Břitký, ostrý a svéhlavě předvedený příběh mocnářů s jedinou hlavní myšlenkou: "Zabij, nebo/než budeš zabit."

Dialogová smršť vtipů, cynické a sarkastické zobrazení dvou diametrálně odlišných režimů, a především neodolatelný a poslední velký výkon Grety Garbo, jejíž ztuhlý "comrade" obličej chvílemi připomíná Frigovu kamennou tvář. Dokonalý Lubitsch, dokonalý Wilder a Breckett a dokonalá Greta.

Absolutně děsivé dialogy (ty vole, kde ty dechberoucí a srdcervoucí výlevy brali? z levných telenovel z mexika?), postava Hitlerjunge synka otravného a hrozného jak herecky, tak charakterově (doslova přilepená postava na příběh, jejíž výlev "teď teprve jsem dezertér, bééé, jdu brečet do polštáře" trhá uši), brutální dabing - Němci mluví jiným hlasem, čeština jim nedělá problém - ouha, možná bychom tam měli přidat nějaké to "chonem, Herr Habermann, nestícháme", a v neposlední řadě dovětek o dědici mlýna, který je jako špatný vtip na konec (tak čím ještě diváky pobavíme? Mám nápad, ty bys mohl vylézt na stůl a říct dobrý vtip, kterému by se nikdo nesmál). Rádoby velkofilm s velkohubými kecy a cool efekty (dokonce i hořící postava se proběhne po plátně), který nezachránila ani pravdivost výpovědi a ani herecký /a opět fantastický/ výkon Rodena.

Zoufalství - herecky mizerně obsazené, Stuartův neintonující a teatrální Lestat pouze deklamuje duté promluvy k ostatním úděsně vybraným postavám (co ti to udělali, Marie?). Příběh vystavěný z efektně upravených kousků master-piece upířin Anne Riceové, prostředí doslova divadelní a polystyrenové křičící "interiéry, vole" (asi málo peněz? - jen to moře prý nebylo nakreslené), triky ničivě úsměvné - od věčného kousání do krku a brady od kečupu po "létání" upírů, přes příchod Akashy skrze oheň. Prostě "haha" televizní film zaměřený na fenomén krve/zubů (Lestat má dokonce špičáky hned čtvery), veselých triků, kruté hudby a domorodého kostýmu Akashy, která měla být vlastně z Egypta, ale tvůrci na to při všech těch cool úpravách asi nějak zapomněli.

Trier umí jedno: vykreslit pocit, který vykreslit chce. Možná se nic z toho nestalo a možná je život jen věc řítící se do zkázy, ale hlavně jsme sami. Vnitřně, vždycky, vyprahlí a osamělí. Pětihvězdičková Kirsten Dunst, výborná realistická pasáž na svatbě (když opominu pekelné švenkování z člověka na člověka, ze kterého se mi za chvíli zdvihal žaludek) X umělečtější, rozvleklejší příběh sestry no.2. Trier se rozkecal, ale atmosféru udržel až do střetu modré "cool" iluze a reálného světa. Vizuálně chytlavé, atmosférou hutné, z mnoha úhlů pohledu neuchopitelné a dusivé. Why not.

*WARNING: spoilery a příliš dlouhý text* Kde jsou ty slibované emoce a epická bitva, u které si má člověk načůrat do kalhot? Asi mě to minulo. Jako člověk tzv. Potterovské generace mám hodně vyhrocené názory na filmová zpracování a nejspíš i dost subjektivní, ale tohle rozhodně nebyl konec, jaký si Harry zasloužil. Zaprvé: rozdělit poslední díl na dvě části mělo smysl – z hlediska a) tržeb a za b) věrnosti knižní předloze. Tržby budou, ale to je tak jediné. Druhá část slibu je asi jako slib předvolební - vyšumí do prázdna. Sedmá kniha je nacpaná informacemi, emocemi a prožitky – postavy umírají, padají poslední vysvětlivky, odkrývají se životní příběhy Brumbála a Snapea – všechno do sebe zapadá jako puzzle. Rowlingové bylo vyčítáno, že poslední díl doslova přeplácala a přehltila – Yatesův výtvor naopak jakoby postrádal i tu obvyklou potterovskou dávku nadšení pro věc. Za prvé chybí cokoliv, co by vás nastartovalo – krutě se na začátku filmu podepíše na prožitku to, že jste před pěti minutami nedokoukali předchozí část. Harry si tak jako utře sentimentální slzu z líčka a doběhne na krátký pokec se skřetem. Trochu se začínáte sbírat z apatie a vnímat. Pak přijde výborná část s Hermionou/Bellatrix a vy začnete doufat, věřit a užívat si film. Pak Harry, Hermiona a Ron odletí na drakovi pryč, kamera kolem nich několikrát zakrouží a inovativní postupy kamery a věrnost příběhu jsou pryč. Přibližně od třetiny se film krkolomně řítí do zkázy ve stylu „hrajeme si na efekty“ a „zaměříme se na hlavní trojku, ta je totiž divákovi nejbližší“. Sorry, ale to že ostatní filmy končily záběrem na trio čekající na další rok v Bradavicích bylo v pořádku, protože je nějaký další rok čekal. To, že se filmaři rozhodli zakončit stejně i tenhle vyvolalo leda tak dotaz „Jůů, vrátí se do školy?“. Tak jak předchozí film navodil atmosféru předčasné dospělosti hlavních postav, druhý ji dokonale shodil a smál se jí do obličeje. Zase jsme se vrátili do šestého filmového dílu, kde vztahy holka-kluk přebraly otěže. Zaměření na trio dosáhlo svého maximálního bodu v Bradavicích. Na místě, které se mělo stát středem nejepičtější a nejbrutálnější bitvy se kamera a příběh zadrhla opět na kom? Na triu. Ano, jsou ti hlavní, ano, jsou důležití, ale víc než kdy jindy je právě v sedmém díle kladen důraz na přátele, rodiny a ostatní postavy. Jenomže ne ve stylu puberťáckých výlevů Nevilla a Rona. U sedmého dílu by se lidi v kině neměli bavit. Měli by mít depku, melancholický pocit a chápat, že to všechno stálo postavy hodně sil a sebeobětování. Namísto toho hollywoodsky vysmáté postavy srší vtipem a hází jednu prázdnou větu za druhou. Duté, patetické a hloupé promluvy pak přebíjí jen akční scény, které jsou dohnané do vizuální dokonalosti, délky a emotivní/příběhové vyprázdněnosti a často neopodstatněnosti. Emoce? Nekonají se na plátně. Harry si totiž s Voldemortem dá sólovku a zabije ho hezky mimo ostatní. Why not. Je to JEN Voldemort. Ten přece nepotřebuje obecenstvo k tomu, aby Harryho zabil. Stejně jako se nepotřebuje kletbou Cruciatus ujistit, že je Harry doopravdy mrtvý. A vysvětlování toho, proč se vlastně Voldemort najednou rozpadl na kousky zbyde opět na přestatečné trio a zvědavou Hermionu – ostatní to totiž určitě nezajímá. Zajímalo by mě, jak vůbec zjistili, že Voldemort zdechl. Asi jim to Harry musel jít každému zvlášť říct. Potom, co to s úsměvem na rtech každému zvlášť sdělil a pohladil si ego, si Harry, společně s Hermionou a Ronem, dali takovou malou túru po Bradavicích ve stylu "no, děcka, to bychom měli, co? pohoda, jazz, teď si dáme kafíčko a zas půjdeme zabít někoho dalšího, ne?". No a těsně poté si trio zaskočilo do maskérny, nechali si nalepit vousy, holky si nechaly přečesat pěšinku, vyfasovali děti a chůdy, aby vypadali vyšší, a zahráli scénku „o devatenáct let později“. Proč, proč se film, který vysvětlí/ztvární tolik scén úplně jinak, než jak jsou v knize, v těch nejhorších možných chvílích otrocky drží předlohy? Nejspíš proto, aby film dorazil. Kinem se nesl fakt veselý smích. Korunu tomu nasadil prošedivělý a kouty mající Draco. Ať žije Kloves, ať žije Yates. PS: neskutečně obrovské bonusové plus za scény se Severusem - dechberoucí, emotivní výkon Alana Rickmana (takový, jaký měl být už v Princi dvojí krve)

Vizuálně i dialogově úchylné jako správná Dahlovská pohádka. Animace ohraných plyšových hraček, nebo vycpaných zvířat na krbové římse, krysa větší než liška, strohé a vypointované dialogy podporující psychotické charaktery jednotlivých zvířátek.