daGGos

Základní námět Natsuyuki Rendezvous mě poměrně zaujal, žel, ani zdaleka nenaplnil svůj potenciál. Či spíše naopak, snaha o to, ohlodat jej až na kost a vyždímat z diváků i poslední slzičku se tvůrcům jednoduše vymstila. Tohle anime prostě příliš tlačí na pilu a dramatu podřizuje vše ostatní, nehledíc už na to, že ono drama je strašlivě vynucené za asistence zcela stupidního a nelogického jednání hlavních charakterů, však co, účel světí prostředky a hlavně že si nakonec všichni pobrečíme že ano. Slabé *** a to hlavně díky lepší první polovině seriálu.

Rozhodně nejujetější seriál loňského roku. A že to je v už tak hodně pošukaném světě Anime obdivuhodný primát... Druhá sezóna Medaka Box již dočista opouští formát několika oddělených krátkých dějových linek a naplno se pouští směrem čistokrevného bojového shounenu, přičemž naprosto věrně kopíruje absolutně všechna dějová klišé, bez ostychu vykrádá známější žánrové bratříčky, ale to vše podává v tak neuvěřitelné "over the top" formě, že má divák vlastně pocit, že sleduje něco neuvěřitelně originálního a jedinečného. A to jsem si myslel, že po Gurren Lagann už člověk větší mindfuck mít nemůže. Slabší ***

Co naplat, i v sexy černém prádelku, s kočičími oušky a roztomilým ňaňáním, Hanekawa Tsubasa je pro mne pořád jednou z nejméně zajímavých postav z celého Monogatari, k tomu přidejme fakt, že Nekomonogatari je situováno do doby před Bakemonogatari, takže se pochopitelně nemůže spolehnout na většinu z původní sestavy charakterů (s výjimkou právě zmiňované Hanekawy a Oshina, které doplňují ještě Fire Sisters z Nisemonogatari) a je jasné, že nejnovější přírůstek do tohoto už poměrně rozsáhlého univerza, to měl u mě už od začátku těžké. A že by nějak extra překvapil, to se skutečně říct nedá. Stále se jedná o řemeslně dobře odvedenou práci, ale to, co před pár lety vizuálně (a částečně i dějově) působilo jako závan čerstvého větru, už prostě ztratilo své původní kouzlo a neustálé dojení všemožnými sequely a prequely jej jen těžko navrátí. ***

Jó Akito ten se ale má! Každá ho chce, brocon sestřička, roztomilá kamarádka z dětství, blonďatá cizinka, kozatá kaichō, neméně vyvinutá editorka jeho knížek, dokonce i lolitka by se našla. Jenže Akito je debi ... ehm slušně vychovaný hoch a tak se místo prasárniček šetří na tu pravou ... nejspíš, nebo je možná na chlapečky, co já vím, každopádně, seriál o jeho vskutku nezáviděníhodných trablech "aneb jak se vyhnout kopulaci s atraktivními školačkami" je spíše než cokoli jiného prostě deprimující. No tak tvůrci, všichni přece víme, že otaku jsou asociální stydliví úchyláci, kteří co se ženského pohlaví týče mluví leda tak se svojí matkou (nedejbože aby měli sestru) a většina z nich je odsouzena k doživotnímu intimnímu vztahu se svojí pravačkou, jak se asi máme ... teda mají cítit při sledování borce, kterému bez nějaké extra vynaložené snahy padají holky k nohám jak hrušky ze stromu a on toho ne a ne využít? Takhle tedy ne! Tak alespoň, že jsou děvčata laskominou pro oko, sem tam člověku koutky cuknou a opening je takový veselý a chytlavý, slabší **.

Sakura je krásná, chytrá, sportovně nadaná, dobrosrdečná dívka a všechny tyto kladné atributy jí vynesly titul idolu celé školy, Ogami je její nový spolužák, na první pohled sympatický hezoun, ale pouze ona ví co se skrývá pod jeho příjemným zevnějškem - chladnokrevný zabiják s nadpřirozenými schopnostmi pracující pro tajnou vládní organizaci, která shromažďuje stejně nadané lidi. Ale nebojte, není to zase tak horké, divák brzy zjistí, že i pod touhle slupkou se skrývá citlivý chlapec s bolestivou minulostí, která ho donutila zapudit své emoce, no prostě, nebýt celé té záležitosti s upalováním lidí zaživa, byl by to klučina k pohledání! A proti komu že to vlastně tedy bojuje? Gangsterům nakopávajícím nebohé čoklíky, politikům provádějícím pokusy na dětech a bývalým spojencům, kteří znenadání změnili strany ... fanoušci supernatural shounenů už si možná z popisu všimli, ale troufám si tvrdit, že neexistuje jediné žánrové klišé, jež by Code:Breaker neokopíroval. A to v takové míře, že jsem při sledování mnohdy vážně pochyboval, jestli si autor jenom nedělal legraci. Na druhou stranu, nač měnit co funguje a spolehlivě dojí peníze z otaku že ano. Přičemž úspěch manga předlohy v Japonsku tuhle myšlenku jen podporuje. Ale dost už k ději, jenž stejně slouží jedině k tomu, aby všechna ta plejáda postav měla alespoň nějaký důvod si navzájem dávat přes hubu. Supernatural boje vypadají naštěstí v pohybu více než obstojně, což nakonec převážilo misku vah nepatrně do kladu. Velmi velmi slabé ***

No vidíš Shōjo, že to jde i bez slizkých zženštilých princátek coby hlavních objektů tužeb zastydlých prosťaček. Už kvůli originální (tedy alespoň v rámci mých - pravda značně omezených - zkušeností s Shōjo) ústřední dvojici řadím Tonari no kaibutsu-kun k tomu lepšímu, co jsem měl zatím z tohoto žánru možnost vidět. To ovšem rozhodně neznamená, že by se jednalo o anime bez chyb. Především hlavní romantická linie je i na takhle krátký seriál dost úmorná a vztah Shizuki a Yoshidy se v jejím průběhu prakticky nikam neposune, spíše se jen tak točí v kruzích (on bych chtěl a ona ne, pak pro změnu naopak a tak dále a tak dále). I tohle přešlapování na místě je ale zábavné sledovat, poněvadž hlavní i vedlejší charaktery jsou veskrze sympatické, audiovizuální zpracování nadprůměrné a seriál dokáže sem tam slušně zabrnkat i na komediální strunu. Sečteno podtrženo: ***.

Po velmi dlouhém přemýšlení se nakonec přikláním k vysoce nadprůměrnému hodnocení. Důvodem je bezpochyby hlavní myšlenka, kterou anime prezentuje. Ano, ačkoli to totiž může většinu seriálu vypadat, že se jedná pouze o další nastavovanou kaši a několik nepříliš na sobě souvisejících epizodek s Johanem a Koko v hlavní roli, v samotném závěru tvůrci vytasí svůj trumf a jakkoli je ta myšlenka hodně přitažená za vlasy (což ale koneckonců patří k jedněm z hlavních poznávacích znaků celé série) a v realitě by byla naprosto neuskutečnitelná, už jenom toho faktu, že tady si někdo dal skutečně záležet a přišel s něčím takovým, si velmi cením. Dále to rozebírat nebudu, poněvadž to by se můj komentář neobešel bez spoilerů. Slabší ****

Asociální lůzr a NEET se vzhledem bišíka ala Yagami Light (holt Madhouse se nezapře), kozaté blonďaté vřeštící zavazadlo a pár dalších spíše více než méně vyšinutých individuí pobíhají po tropickém ostrově a vybíjejí se přesně ve stylu Battle Royale, tentokrát však výhradně za použití bomb všemožného typu. Příběh je stupidní a plný logických děr, ale k čertu s ním, stejně slouží jenom k tomu, aby všechny ty výbuchy měli alespoň nějaké opodstatnění. Nenechte se mást tím "psychologický" mezi výpisem žánrů, akce, akce a zase akce, to je oč tu běží. Každý díl je jí přímo napěchován, je dynamická, neštítí se krve ani drobného gore a nechybí ji ani variabilita, takže diváka rozhodně jen tak neomrzí. Prostě taková hezká stylizovaná "akčňárna" na zabití pár odpolední a přesně tak by měl také divák k seriálu přistupovat. ***

Komediální speciály, beroucí si na paškál postavy z univerz vytvořených firmou Type-Moon (série Fate/ , Tsukihime, Melty Blood,...). Jak by to dopadlo, kdyby se válka o svatý grál rozhodovala místo na bojišti na závodním okruhu? Co kdyby si konečně Arcueid splnila svůj sen a začla chodit do školy? Takové a další odpovědi Carnival Phantasm přináší. Pro fanoušky povinnost, ti ostatní budou při sledování asi jen zmateně tápat. ***

I buřtíci touží po lásce a úspěchu. A nejspíš na popud některého z nich vznikl hlavní hrdina Haruyuki, svým způsobem naprosto archetypální hlavní hrdina s ukřičeným hlasem, maniakálními sklony k sebeobětování se, spoustou mindráčků (jež za pomoci lásky a přátelství překonává a stává se čím dál silnějším a silnějším a silnějším ...), nicméně kromě toho všeho taky s dost atypickou vizáží. Ne že by se tedy zakrslí tlouštíci v anime vůbec neobjevovali, ale většinou spíše jako komediální vedlejší charaktery a rozhodně ne jako hlavní hrdinové shounenu. Ano, shounenu, ve kterém bylo bohužel (nebo bohudík?) veškeré novátorství vyplýtváno na buclatém zevnějšku Haruyukiho a zbytek je přehlídkou "Tsuyoku naru!", "Watashi Wa Mamoru!" a podobným patosem naplněných dialogů, přátel stávajících se protivníky, nepřátel stávajících se spojenci, náhlých a "nečekaných" záchran těsně před před finálním úderem záporáka a tak dále a tak dále a ... všechno to prostě i na tisíci sté padesáté prvé funguje. Jsou holt určité věci mezi nebem a zemí a k nim patří i fakt, že když člověk dá tomuhle žánru šanci, dřív nebo později ho pohltí. A tak jsem se mohl stokrát smát patetičnosti hlavního hrdiny, stokrát se ušklíbat nad vpravdě hodně nerealistickou romantickou linkou mezi ním a idolem školy, stokrát proklínat tvůrce za spoustu trapných dějových berliček, ale nakonec jsem stejně seriál během pár dní dokoukal a v duchu si slíbil, že případnou druhou sezónu rozjedu taky. A byl bych asi pokrytec, kdybych v takovém případě nedal seriálu alespoň průměrné hodnocení. Slabší ***