Nirvanah

Můj nejoblíbenější Mijazakiho kousek a jeden z nej filmů vůbec. Otevírá fantaskní svět plný všemožných bohů, kde hudba přesně doplňuje úžasnou atmosféru - jak taky jinak, když ji má na svědomí Hisaiši Džó. Příběh je neskutečně kouzelný a roztomilý, stejně jako tajemný a melancholický. Koukala jsem na to už několikrát, a přece to na mě pokaždé dýchá stejně silně, ten prožitek se prostě neopotřebovává. Top úsek: Cesta vlakem, doprovázená skladbou Rokuban no eki. Nemám slov.

Na rozdíl od Berserka mi estetika Moribita sedla od hudby po poslední rýžové pole. Přenádherné prostředí, hrdé a úchvatně lidské postavy, živé mystično, přirozeně prolínající každodenní realitu a skutečně silný příběh – to jsou hlavní atributy Seirei no moribito. Nic jiného než 100% nezbývá dodat, prostě můj šálek čaje.

Láska na první pohled to opravdu nebyla – přece jenom tak častá statická animace není úplně user friendly. Navíc mi Berserk od pohledu vizuálně neseděl. Postupem času mi to už ale bylo úplně jedno, naopak, cítila jsem, že tahle forma sem prostě patří. Chtě nechtě vás začne Griffith a spol. fascinovat. Začnete polemizovat nad tím, co je správné, co ne; uhranutí se donutíte přemýšlet, proč vám běhá mráz po zádech, když k tomu zdánlivě není důvod. Navíc vás vývoj událostí po prvním dílu na chvíli tak nějak ukolébá, takže třebaže časem tušíte nějakou zradu, finále vám prostě otevře ústa a vyvalí oči. Přechod do temnoty, té pravé, je vskutku impozantní.