Lischai

Tohle píšu jako vzkaz sám sobě do minulosti a doufám, že jednou lidstvo vyvine technologii, jak tuto zprávu předat. Top Chef je low budget reality show plná product placementu a průměrných kuchařů, kteří vaří v rámci soutěží jako "chutný raut pro 150 našich sponzorů" a "sousedská párty pro těhle 5 ulic". Takže místo nějakých kulinářských kreací je to spíš okno do lepší závodní jídelny. Jestli zrovna koukáte do Netflixu a chcete show o vaření, nedělejte stejnou chybu jako já a pusťte si mnohem lepší Final table.

Čas od času si jako guilty pleasure pustím film o nějaké válce na blízkém východě, kde sympatičtí američané střílí do anonymních teroristů v turbanech a užívám si to jako neproblematickou adrenalinovou jízdu. Takhle se na Šindisi dívat nejde. Je tu dlouhá a silná akční sekvence, ale tím, že se tu umírá v roce 2008 v reáliích východoslovenské vesnice, to všechno hrozně hořkne v puse. Moc mě taky potěšila režie, která je hodně nedoslovná a spoustu věcí vás nutí odtušovat. A konečně je tu taky skvěle vykreslený ten svět kontrastů, kde se na jedné vesnické silnici míjí ruské tanky, drahá auta pravoslavných popů a vesnické žebřiňáky. První hodina je skvělá, pak filmu trochu spadne řetěz, ale posledních pár minut je tak správně nepateticky bolavých, že mě to zarazilo do židle.

Je to taková poezie sídliště, bomberů, sektorovýho nábytku a brutálních rvaček. Místy mi vadila určitá schématičnost, kdy jediný cool je Vandam a jediná normální je servírka, jinak je svět bez vyjimky plný srandovních chudých lidí a bohatých zmrdů. Ta celková poezie si ke mně ale nějak našla cestu a Vandamovým rande nebo flashbacky na tátu si mě Národní třída vlastně získala.

Krásně scenáristicky postavený, vtipný, nápaditý a řádně dojemný animák pixarové kvality. Je skvělé vidět, že i tak onošené téma jako Santa Claus jde udělat svěže a cool. Prostě dobrý!

První dvě série byly takový ten pohodový seriál, co si pustíte k obědu, vzpomínáte jak to bylo super, když vám bylo 12 a kapitánovali Picard, Sisco a Janeway, a všechno je dobrý. Třetí série je ale smutek a úpadek. Jasně, všechny Star Treky byly sci-fi pohádka, ale aspoň se snažily o budování zdání toho, že sledujeme kompetentní profesionály, jak řeší vědecké, vojenské a politické problémy. V ST:D je nejsilnější schopností hrdinů ufňukaný monolog, síla přátelství a impulzivní rozhodnutí které sice nedává žádný smysl, ale protože je motivované láskou, nakonec stejně dobře dopadne.

Nikdy jsem nevěřil, že se budu u českého seriálu smát tak, až mi potečou slzy. Je to skvělý, a tím, že to vzniklo jako hurá projekt během lockdownu ještě lepší.

Nevěděl jsem, co to bude, a na prvních dvacet minut mě ta smršť popkulturních odkazů, rvaček a nahých prsou tak zaskočila, že jsem se vlastně skvěle bavil, protože jsem nechápal nic a netušil, co se děje, a co ještě přijde. Když bylo jasné, že přijdou jen další prsa, rvačky, popkulturní odkazy a zase znovu prsa, tak se to ale nějak vyčerpalo.

Popleten novými díly South Parku jsem čekal víc inteligentní satiry a méně fart jokes. Já nevím, možná kdybych to viděl v 16 letech jako všichni, že by to bylo jiný, ale teď velké meh. Nechápu, jak se někdo plnoletý může smát tomu, že Stan odchází hledat klitoris, opravdu ne. Nejvíc ve filmu sympatizuji s matkami, které nechápou Terrence a Phillipa, stejně jako já nechápu tento exkurz do zastydlé puberty.

Docela to zestárlo, dneska už se cítím nějak podivně koukat na animák, kde muž je hrdinný mačo zázrak a žena sexy femme fatale podvodnice, které ve finále potřebuje zachránit.

Film jede po přímé lince, kdy Judy zpívá, někdy je v poho, jindy není, manažer ji dá pár šancí, když je všechny zvojtí, dojemně zazpívá na rozloučenou a je to. Není to špatné, ale je to tak lehounce po povrchu toho životního osudu, že se o Judy Garland kromě toho, že hodně zpívala, umřela mladá a měla ráda svoje děti, nedozvíme literally nic víc.