fredisek

Film, který vám otevře oči. Neskutečně děsivý. Umíme si udržet tvář a vůbec kolik pro nás tvář znamená? Šíleně moc. V tom spočívá hrůza, která se snímkem táhne od začátku do konce. "Vnitřní krása" je pěkná věc, ale k čemu nám je, když nejsme krásní navenek? Od téhle chvíle bude ranní pohled do zrcadla ještě děsivější, než už je, a, Penélope, te quiero muchísimo!

Málo intenzivní, málo agresivní, málo vášnivé, dokonce i málo rezignované, jen snad Bella tady byla opravdu bella, jakkoli se ztřískala. Beatníci asi pro mnohé z nás, co poctivě platíme poplatky za popelnice a je nám přitom stejně, jako bylo Kerouacovi nebo Ginsbergovi, když možná nevědomky vytvářeli kult beat generation, znamenají to dobrodružství, nebezpečí a risk, které zoufale chceme. Od filmu bych právě proto, že k beatníkům se vzhlíží jako k nedosažitelné modle rebelantství, očekával pořádnou dávku drogového šílenství v záběrech, hudbě, obrazech. Adaptace Kvílení dokázala, že to jde. Z toho důvodu On the Road působí unyle, skoro jako životopisný film, jenže Kerouac (a tím míň Cassady) byl nějaký spořádaný politik, monarcha, myslitel, aby si vysloužil tenhle korektní film, který lehce mentoruje, a neukazuje beatníky v té surové a syrové podobě, v jaké jsme k nim začali v patnácti vzhlížet. Na cestě by mělo jet, valit se kupředu, utíkat světu, provokovat (vždyť i ty milostné scény ve filmu byly čajíčkem, jaký občas chytnete i v odpoledním vysílání české televize), útočit, řvát. Tenhle film je dobré vidět, aby si začal člověk vážit knihy.

Z konceptu se můžete posadit na zadek, nebo můžete vymýšlet tisíc způsobů, jak jinak byste utratili peníze, které jste dali za lístek na výstavu. Nic mezi tím. Aj Wej-wejova díla jsou skvělá, i když ne zrovna originální. Dokument je naprosto standardní, ale o nestandardním člověku.

Tohle téma by mě mělo zajímat, usnul jsem.

Zajímavé lehce hororové scény v závěru, jinak je snímek podle mustru "natoč si válečný film". Jeden pseudohrdina, jeden dobrý chlapík-vyšší šarže, jeden podvraťák, jedna neohrožená krasavice, aby si feministky přišly na svý, no a banda albánskejch hajzlíků, který střílí hlava nehlava. Nic k tomu, žádné nepředvídatelné drama. jako report o válce na Balkáně pro čétéčko určitě (ovšem s o dost menší stopáží), jako film ne.

Padaly mi mléčné zuby, nenáviděl jsem svou základku a v televizi běžela Buffy. Tahle blonďatá dáma má v mém albu vzpomínek svoje jasné místo, přestože bych na ni nejradši zapomněl. Když ji dnes občas chytím v televizi, tak se musím smát. Něco tak stupidního je kultem? Je, i pro mě.

Elina Makropulos by asi čuměla. Prapodivné zpracování tisíckrát omletého tématu o věčném životě, které neodpovídá reáliím (mimochodem, to Weisz měla zpodobňovat Isabelu Kastilskou?), ovšem tady to vůbec nevadí. Fontána je dost bizarním filmem, který zabrousil do fantasy, ale neznehodnotilo to vážnost příběhu. Jakkoli je Fontána přeplácaná, neuvěřitelná a kýčovitá, líbila se mi...až se sám sobě divím, neboť zapadala do většiny mých měřítek na co nejnižší hodnocení.

Když se osypete, jen o nějakém nemocničním seriálu slyšíte, když máte alergii na všechny ty hrdinské bílé pláště na obrazovce, když vás může klepnout ze špitálních dramat, ani tenhle kult vaší srdcovkou být nemůže.

Co byste udělali pro dobré místo u dobré společnosti ve chvíli, kdy za okny všech madridských kanclů šílí protestující davy? Ti lidé tam venku totiž protestují právě proti tomu, co vy považujete za svou budoucnost. Film úžasně propojil realitu (která je dnes ještě reálnější, než v době vzniku snímku) s děsivým dramatem, kde hlavní úlohu hraje hra. V ní může být jen jeden vítěz a všichni to vědí. Zákony džungle mezi kravaťáky fungují úplně stejně jako mezi šelmami. A byť nejsem příznivcem psychologických filmů, pokud nespadají do škatulky hororů, El Método mě dostal. Když pominu jalové finále, které nic neřešilo, nijak nevyznělo, nic neřeklo, je tenhle film skvělým příkladem dramatu, které za současné krize, jaká mlátí se Španělskem, má možná větší výpovědní hodnotu než kdejaká zpravodajská relace.

Čeho se bojíte? Sami sebe...dost často. Příběh tohohle filmu není žádný zázrak, zázračné je jeho zpracování. Střídání scén, kdy se obraz málem zmrazí s vyhrocenými a afektovanými situacemi dodává filmu o psychických bolístkách dospívajících říz (v případě sebepoškozování hlavního aktéra tohle slovo není od věci použít). Námět filmu (posttraumatický teenager a jeho plyšový kamarád) zavání lacinou historkou o tom, jak je těžké trpět (by jeden neřekl), ale Animals z toho vyšel s grácií. Vypadá skvěle, je chvílemi děsivý, finále nezavání patosem, i když k němu má blízko.