Florfila

Asi dva dny po Diegově odjezdu jsem se musela podívat, už asi po šesté, na film Into the Wild. Tak moc mi chyběl, že jsem si ho potřebovala připomenout a možná přidat špetku idealismu. Vtisknout mu podobu Alexandra Supertrampa. Ale možná to nebyla jen idea. Třeba jsem opravdu potkala kousek ze Supertrampa. Někoho, kdo následoval své sny. A o to přece jde. Následovat své sny v jakékoliv podobě. Jak někteří lidé umí poznamenat své okolí! Vědí o tom vůbec? Starají se vůbec? Myslím, že ne. Myslím, že berou den za dnem, tak, jak přichází a odchází. Dívají se dopředu, jdou za svými sny. A ty sny, jež jsou schopni žít nás naplňují a inspirují. Otevírají dveře do nitra našich vlastních snů a dávají pocítit vlastní slabosti. Otevírají naši třináctou komnatu.. Na chvíli nám otevřou oči a my chceme žít. Řekl a udělal to, co já vykřikuji neustále na všechny strany. "Není těžké vzít si to, co chceš. Stačí jen chtít a za tím si jít." Kéž by se tím lidé dokázali řídit. Kéž bych i já dokázala naplňovat své sny na celých 100%. Když se člověk setká tváří v tvář se stoprocentní úspěšností, těch jeho 80% jednoduše nestačí...

Diego z Mexika má rád filmy a rád čte. Už jako malý kluk při sledování a čtení příběhů cítil, že se těm krásným obrazcům musí přiblížit. Musí je vidět na vlastní oči. Musí cítit Gladiátora v Koloseu, zahlédnout doutnající Pompeje. A tak se i stane. Diego pracuje v hotelu a před očima má jen výlet do Evropy. Celý jeden rok tvrdě pracuje, nejí nic, než hotelovou stravu, nikam nechodí a nic si nekupuje. Nakonec má dost, aby mohl konečně odjet za svým snem. Paříž, Barcelona, Řím, Praha, atd., atd. Má jeden batoh a tašku přes rameno a omezený finanční limit. Nezřídka se stane, že přespí někde v parku. Ale v Praze vchází do našeho hostelu. Za ta léta v turistickém ruchu už poznám kdo je co zač. A tohle byl Alexandr Supertramp na první pohled. Jako vášnivého cestovatele baťůřkáře si mě okamžitě získává. Slovo dalo slovo a po třech dnech se mi svěřil, že ho Praha uchvátila a rád by zůstal další dny. Neváhala jsem ani minutu a nabídla mu skromný nocleh u sebe doma. Trochu risk, ale toužila jsem udělat dobrý skutek. Hned první noc jsem, ale měla domluvenou jednu hororovou předpremiéru, takže jsem jej u sebe nechala samotného. Pravda, kapánek jsem se ošívala při představě, že se vrátím do holobytu. Naštěstí se tak nestalo. Nakonec jsem mu ukázala Prahu v bohémském stylu, prošli jsme společně i krásnou Olomouc, moje drahá babička mu královsky uvařila, mí drazí přátelé ho přijali s otevřenou náručí. Když se v Olomouci Diego loučil s mojí babičkou a vřele ji děkoval, že mu otevřela dveře svého domu a královsky pohostila, babičce téměř ukápla slza.  A potom už byl čas vyrazit objevovat další místa... Mě řekl, že kdyby mi tuhle obrovskou laskavost mohl zaplatit, chtěl by to udělat. Ale v tom mě něco napadlo. Vzpomněla jsem si na jeden krásný snímek Pay It Forward. A přesně tak jsem to udělala. Řekla jsem mu ať to pošle dál. :)

Naivita? Idealismus? Sny? A proč ne? Proč sakra ne... Mě ten dobrý skutek hřeje na srdci ještě dnes a můj pokoj mi přijde prázdný. 

Tohle je příběh pro všechny Alexandry Supertampy, pro všechny Robin Davidsonový (film Track), pro ty, kdo v sobě nosí kousek dobrodruha, ale také pro ty, co otevírají srdce a dveře nám bláznům...