fredisek

Skvělá Salma Hayek, možná lepší než v reklamě na Campari. Naivní umění mi nic moc neříká, ale mexický surrealismus a muralismus mě děsně baví a děsně mě bavil i tenhle film (jen mohl být o něco surrealističtější).

Nemám rád Jarmushe, miluju Tildu Swinton. Když se to zprůměruje, jsou to tři hvězdy, jedna z toho za krvavej nanuk, jedna za Tildu, jedna za Shakespeare vs Marlowe.

Proč si nepořvat u něčeho, co za to stojí? Autoři mohli diváky úplně vyždímat, ale neudělali to, a to se cení. Mohli dehydratovat svoje diváky nekonečnou sérií srdceryvných záběrů na oddalující se ruce a nemocniční přístroje a zdrcené příbuzné a kdovícoještě, účel by to splnilo (když vezmeme v potaz, že cílovkou jsou pubertální holky). Patrně (skvělá) předloha způsobila, že tu nemáme rozblemcané drama (jako tomu bylo v případě Now Is Good), ale důstojné odvyprávění příběhu. Film neskrývá, že vás chce rozbrečet, ale taky vás nenutí, abyste spotřebovali krabici kapesníků. Není tam patos, je tam jen silné (milostné) drama a ohrnovat nos nad skvěle odvedenou prací nebudu (ačkoli nějaké pseudointelektuálské já ve mně huláká, že bych to měl odsoudit za citové vyděračství).

Kdyby to nebylo založené na skutečnosti, musel bych se přemlouvat, abych tomu uvěřil. Určité detaily nedávaly smysl, zvlášť ve chvíli, kdy začalo vycházet najevo, že Brandon je vlastně Teena. Brandon poskytl až moc důkazů o tom, že je někdo jiný a to by člověk, který se zoufale snaží skrýt, co je, asi neudělal. Drsné drama, které ve finále nešetří nikoho...spokojenost, jenže detaily moc nefungují.

Kýčovitější Londýn než od Richarda Curtise. Jenže Allen potřebuje ušmudlanější New York a ne viktoriánské domy s předzahrádkami. Jasný, všichni chceme Antonia Banderase nebo třeba exotickou Indku nebo třeba svobodomyslnou umělkyni a všichni děláme chyby a ... to finále bylo jasné zklamání a příběh se už neměl kam vyvíjet, ale je smutné si uvědomit, že už tu vlastně vůbec nebyl prostor pro nějaké fantazírování o (zpackané) budoucnosti. Postavy splňovaly stereotypy a to je nuda, neúspěšný spisovatel, ambiciózní galeristka, pošahaná matka, sukničkář z jihu a stařík, co ho chytla druhá (?) míza a on se pak chytil blondýny, co měla sice plnej dekolt, ale v hlavě vakuum. Objeveno (někdy i v reálném životě).

Němci mají smysl pro humor. To na Feuchtgebiete asi šokuje nejvíc...ani ne, že zázvor jako dildo moc nepůjde, nebo že na pizzu dostanete přídavek v podobě spermatu (by mě zajímalo, jestli by se za tenhle přídavek platilo klasických dvacet třicet korun). Řval jsem smíchy nebo odporem skoro celou dobu. Myslím, že tak měsíc budu sousedy míjet se sklopenou hlavou. Feuchtgebiete jsem se bál, bál jsem se dalšího odvaru z Prciček, případně Short Busu. Naštěstí jsem se bál zbytečně. Tenhle film sice nepracuje zrovna s originálním (prcičkoidním) námětem, ale originálně ho zpracovává. Bavil jsem se a to je u komedie nejdůležitější. Ke cti (haha) filmu dopomáhá i soundtrack. Puritáni si můžou jít vylízat (co chtěj).

Bolestně standardní. Láska páska, láska hory přenáší, láska je kurva, láska je smysl života...ještě tam mohli vařit, a bylo by to i že láska prochází žaludkem. Průměrné drama a Pattinsonova poker face. Slečny z toho možná roztají, ale scenáristovi taky musel pěkně měknout mozek. Remember Me nepřináší nic nového (leda mainstreamovému divákovi pocit, že viděl něco jakože nezávislýho, haha), příběh jde po osvědčené linii, kdy se hra mění v lásku a pak se to podělá a pak přijde epické finále, kdy si budeme utírat ubrečené oči do amerických vlajek. Finále potenciál má, koneckonců já si u filmu rád zařvu, pokud to stojí za to, ale film jako celek ne. Působí jako by vznikl jen čistě kvůli fešákovi upírovi a určitá část diváků dostala po všech těch "ságách" i "drama".

Harry Potter tu říká, že je Allen Ginsberg úplně stejně, jako když Bond říká : "Bond, James Bond"...překvapivě mě to vůbec nežere. Obsazení Daniela Radcliffa je čistě účelová záležitost (po tom, co se s beatnickými filmy roztrhl pytel, nevidím důvod zvyšovat přitažlivost tématu tak zprofanovanou tváří, ale budiž) a herec může děkovat, že dostal takhle dospělou příležitost se Pottera zbavit (hádal jsem, že dopadne jako Angelika). Zajímavý okamžik z Ginsbergova života, o kterém jsem neměl ponětí, tu vyšel v pořádné drama. Soundtrack je také milým překvapením, kdy vám autoři do hlavy nehustí jenom jazz. Hudba s nádechem electra jde k současnosti a to je dobře, beatníci si nezaslouží klasické "dobové" životopisné filmy. Doufám, že představitele Lua ještě uvidím v nějaké ideálně hlavní roli, Radcliffe je proti němu ochotník.

Takhle nějak by točil bijáky Michelangelo. Sorrentino nám dal geniální zobrazení Itálie. Jakkoli téhle zemi la dolce vita v posledních letech docela zhořkla, Sorrentino se ji pokusil zachránit. Výtvarně dokonalá záležitost, která splňuje všechna klišé a mění je v přitažlivou realitu. Koneckonců určitě budou existovat vyhořelí spisovatelé, kteří mají na každý den jiný oblek a přitom si uvědomují svoje snobství (a nechtějí se ho vzdát, jelikož je to to nejpřirozenější snobství, na rozdíl od toho uměleckého, ke kterému Sorrentino díkybohu nesklouzl). La Grande bellezza úžasně září, je to opravdový požitek, táhne vás k jihu (možná by se měli italští hoteliéři složit na další Sorrentinův film, v létě Řím bude přetékat turisty ještě víc než obvykle). Decentní nahota, střízlivý pohled na svět (v kontrastu s nesnesitelnou povrchností), do posledního detailu dotažená barevnost. Sorrentino prostě říká, že Itálie je renesance, možná i renesance artového filmu, který jenom nežvatlá, ale zanechává dojem...velkolepý. Na rozdíl od This Must Be the Place, u kterého jsem trpěl, La Grande bellezza mě dostala. nejlepší reklama na Itálii od těch dvou animovanejch psů se špagetama.

Asi nejperverznější Almodóvarův film...a zároveň jeden z těch slabších. Motivace postav tu nejsou moc čitelné a vlastně je to docela nuda. Jakkoli je to klasické almodóvarovské melodrama, opravdu drsný příběh tu chybí. Byl jsem zklamán a musel to dát na dvakrát, což se mi u Almodóvara ještě nestalo.