Ippolito

SPOLILER od začátku do konce. Hned po zhlédnutí Smrti panen jsem si řekla, že film byl celkem o ničem. Jednoduchý děj by se dal shrnout několika slovy. Pět mladých, krásných dívek, které jsou poněkud přísnějšími rodiči drženy v domě jako ve zlaté klícce, se nakonec z ničeho nic zabijí. Toť vše? Asi v tom bude něco víc, nějaká hlubší myšlenka. Dle mého názoru je cílem filmu ukázat, jak společnost reaguje na osobní tragédie. Zabije se první dcera a událost je hned silně medializována. V televizi hlásí, že „…dospívání je dnes obtížnější…. Lékaři tvrdí, že tato frustrace může vést k zoufalým činům, jejichž skutečný dosah nedokáže adolescent rozumně odhadnout.“ Ve škole jsou rozdávány zelené letáčky, které mají vypsáním příznaků pomoct odhalit „budoucího sebevraha.“ Někteří lidé si i upřímně povzdechnou nad ztrátou mladého života, ale po nějakém čase se na událost stejně zapomene. Že má být film apelem na skutečnou pomoc dokazuje téměř závěrečná scéna, která se odehrává krátce po hromadné sebevraždě ostatních sester. Na oslavě mladé, úspěšné, inteligentní dívky (jakéhosi prototypu mladého perspektivního člověka - naděje společnosti) jeden z hostů pádem do bazénu paroduje sebevraha. Slovy „Ne, vy mně nechápete! Jsem teenager, mám problémy.“ tak uzavírá kruh zájmu o danou problematiku, která je tímto smetena pod stůl. A co z toho plyne? Společnost se tváří, že osobní tragédie je tragédií celospolečenskou, ráda generalizuje a vytváří dojem hledání řešení. Přitom je ale k reálné pomoci naprosto lhostejná. Nejdříve se na události pase jako na senzaci a předstírá zájem, vzápětí ji nechá upadnout v zapomnění. A právě na tohle chtěl podle mě film Smrt panen upozornit. Apeluje na diváka, klade zajímavé otázky, bohužel ale celkem skrytě a ne každý je ve filmu najde, proto dávám 4*.

To až příliš pomalé tempo mi tady nějak nesedlo, i když uznávám, že příběh byl jinak velice silný...

Kusturicův film Vzpomínáš na Dolly Bell mi v mnohém připomínal Paskaljevičovo Klamné léto 68´; doba a místo děje, tématika, Slavko Štimac v hlavní roli... Co se mi ale vrylo do paměti, a dělá pro mě tedy film nezapomenutelným, je píseň Adriana Celentana 24000baci.

Úplně jsem zapomněla, jak stupidní můžou filmy honosící se nálepkou "romantické komedie" být. Při většině scén jsem krabatila obočí a ptala se sama sebe: "Proč se takhle chová? Není to přehnané? To myslí vážně?", až na konci mi pak docvaklo, že to asi mělo být vtipné...no, nepřišlo mi...ale proti gustu žádnej dišputát...

Tajemná atmosféra tohoto snímku mi nedala spát...

Konec byl teda trochu na hranici kýče, ale jinak hodnotím film velice kladně. Především po formální stránce se jednalo o něco v balkánské kinematografii dosud nevídaného.

Knihu jsem nečetla, nemůžu tedy srovnávat s předlohou. Proto taky nemám filmu co vytknout. Děj byl po celou dobu tak poutavý, že jsem si během jeho sledování neskočila ani na záchod, navíc se sem tam objevil i nějaký ten myšlenkový přesah dotýkající se podstaty lidského žití, bytí apod., takže na to, jak to bylo zábavné, se v žádném případě nejednalo o bezduchý snímek, jehož hlavním a jediným cílem je pobavit. No prostě povedený filmík s Robinem Williamsem v hlavní roli.

Jedna hvěznička za ústřední písničku.

Film byl rozhodně dobře natočený, děj záživný, jen mi trošku unikl celkový smysl toho všeho. Zaplíst se s drogama a mafiánama není žádná prdel, to je jasný jako facka. A závěrečná katarze a z ní plynoucí myšlenka, že "nejdůležitější hodnotou v životě je zodpovědný postoj" zrovna objevná taky nebyla.

Mně se to líbilo. Není to sice žádný "hochkunst", ale Landova hudba byla jako vždycky skvělá, příběh to mělo, nějaké to poselství by se tam taky našlo a typický Landův humor - ač často balancující na hranici trapnosti - celkem pobavil.