Slintiik

Jedním slovem SRAČKA. Michael Chase Gordon, který si zřejmě kromě režie, scénáře i kamery, střihnul i hlavní roli pomatenýho fracka, co běhá kolem auta jak postiženej, se minul povoláním. Na všechno holt Michaele sám nestačíš. Jednu hvězdu dávám za kozatou roštěnku, která ve filmu 'hrála' zhruba do poloviny, než se jí velkej kápo rozhodl vyřadit ze scény tak zoufalým způsobem, že si na to za pár minut vlastně ani nevzpomenete. Tento 'film' mě přesvědčil pouze o tom, že horor může natočit každý břídil bez špetky fantazie a talentu.

Tuhle pohádku jsem jako malej zbožňoval, hlavně kvůli jejím chytlavým písním. Po dlouhých letech jsem se na ni podíval znova a to kouzlo stále nevyprchalo, to myslím mluví za vše:)

Zajímavé letní zpestření, nic víc bych v tom neviděl. Film měl sice spád, vůbec nenudil, ale našlo se v něm několik věcí (řekněmě nelogičností), které každému správnému šťouralovi nedají spát. Navíc mi v něm chybělo něco, co vás pořádně chytne za koule a nepustí. TR je zkrátka další z filmů, na který si za týden ani nevzpomenete. Ale co, účel splnil - pobavil a neurazil a to jde především.

Ridley Scotte, jaký prase ti k tomu psalo scénář? Tahle jediná myšlenka mi vyvstala na mysli po závěrečných titulkách. Ano, Prometheus je sice dobrý film, alespoň po technické stránce. Jeho vizuální zpracování je na dnešní poměry téměř dokonalé. Jenže dá se pouze na tomto základě "uvařit" dobrý film? Nedá. Film, od kterého jsem čekal především návrat vetřelce se vším, co k němu patří, mě nevýslovně zklamal. Spousta nelogičností bez jakékoliv snahy alespoň minimálně vysvětlit nebo si obhájit to, co vám Ridley Scott na plátně servíruje, je v případě takhle očekávaného filmu tristní a neodpustitelné. Jediné co vám zbývá je sedět a nevěřícně kroutit hlavou. První dvě třetiny jsem se ještě držel a se zatnutými zuby si říkal: Ok, tohle se ještě dá nějak omluvit. Ale pak přijde závěr, který naprosto zrujnuje vše a zkazí už tak pošramocený dojem z celého filmu. Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem se musel sám sebe zeptat WTF? Co to mělo znamenat? Závěr tak typický pro klasické béčkové horory z 90. let jsem zde opravdu nečekal... Prometheus mohl dosáhnout filmového Olympu, opravdu mohl, jenže podobně jako bájný Ikaros přecenil své síly, a proto spadl z nebeských výšin do hlubin největších zklamání tohoto roku.

Kimi no tomodachi je zvláštním způsobem milý film o životě takovém jaký (může) dokáže opravdu být. Co každého zřejmě na první pohled zaujme je práce s kamerou, která vše dost často sleduje jakoby z povzdálí. Neříkám, že to není zajímavý nápad, ale mně osobně to příliš nesedlo. Co se týče hudebního doprovodu, na rozdíl od Tannera, bych ho vyzdvihl. Podle mě hudba k filmu lidově řečeno sedla jak prdel na hrnec, dodala mu tu správnou atmosféru. Zvláště oceňuji písně od Au Revoir Simone. Film tak nějak plyne a člověk si ani neuvědomí, že dvě hodiny jsou pryč a je konec. I když musí být už od začátku každému jasné jak film dopadne, neviděl bych v tom nějaký nedostatek nebo zásadní problém. Těm citlivějším z nás film vžene do oka i slzu:). Za sebe dávám 85%, plus mínus.

Celkem zajímavý atmosferický horor s poněkud rozporuplným koncem. Celý film bych vyjádřil jedním slovem: ZNEPOKOJIVÉ.

Dvouhodinová stupidní slátanina. Nic víc, nic míň. Ne že by byl námět filmu špatný, ALE proboha to zpracování... režije i scénář jsou na facku. Naprosto nelogické chování postav mě během sledování Slepoty přivádělo k nepříčetnosti. Takhle dlouho jsem se u žádného filmu nevytočil (nenas*al). Chvílemi jsem si opravdu přál, abych já byl ten slepý. 1* za Julianne Moore a 2* za uspokojivej konec.

Neznám moc lidí co by se odvážilo ohodnotit seriál, ve kterém hraje hlavní roli Chuck Norris (!), odpadem. Ani já se neodvažuji.

Velmi zvláštní film. Přesto ve svém nitru upřímný a dojemný. Pro mě po dlouhé době opět originální film, který si na nic nehraje. Nízký rozpočet je chvílemi dost znát, ale nikterak neuráží. Byl jsem překvapen. Mile překvapen.

Něco vám řeknu. Kdysi sem znal jednoho chlápka. A to dost vostrýho chlápka. Menoval se John Rambo a i když to nebyla žádná bedna a moc toho nenamluvil, já ho měl rád. Pak ale odešel a já už o něm neslyšel... až do teď. Kdo by to byl řek, že se znovu po letech potkáme - já a Rambo - uprostřed Thajska. Musim říct, že Rambo se moc nezměnil. Pořád je to ten milej, bezkonfliktní Johny jako kdysi. Jen mu přibylo pár vrásek na čele... No co vám budu povídat. Prohodili sme spolu pár vět (jak už sem řek, Rambo toho nikdy moc nenamluvil) a pak musel jít. Prej má ňákou menší prácičku v Barmě...