Marci

Tenhle film mám moc ráda a v době, kdy jsem ho viděla poprvé, mě hluboce zasáhl. Vztah Jacka Lewise a Joy Greshamové je tu zpočátku podán jako takový tichý souboj dvou silných individualit. Energická a přímočará Joy nabourá rezervovanému Jackovi svět v té podobě, na jaký byl zvyklý. Jack se musí rozhodnout, zda bude žít život pouze ve sterilním bezpečném prostředí akademické půdy a o životě jen mluvit, nebo od něj - i za cenu budoucí bolesti ze ztráty - bude chtít víc, a sice prožít to nejdůležitější, na čem na tomhle světě záleží, totiž lásku. Vynikající Anthony Hopkins a Debra Winger mi vehnali slzy do očí, za které jsem se nestyděla...

Tenhle dokument jsem jako poklad léta schraňovala na VHS. Jsem ráda, že zhruba před rokem vyšel na DVD včetně velkého množství bonusů, které mimo jiné zahrnují i dobové reklamy. Jsem vděčná autorům, že se oprostili od mentorování a nechali vyprávět pamětníky. Vznikla tak koláž, která mapuje životní styl v letech 1945 až 89. Vzpomíná se tu na věci absurdní (fronty, povinný nákup bůčku ke kvalitnímu masu), ale i příjemné a úsměvné (magnetofon Sonet duo, vznik divadel malých forem a společenské akce, móda, skútry). Z pamětníků, kteří vpomínali jsem poznala Davida Vávru, Jeňýka Pacáka, Janu Klusákovou a Petrušku Šustrovou.

Opravdu si myslím, že nejvíc všem kritikům tehdejším i současným (včetně mě) nevadil ani tak příběh samotný jako spíš obsazení hlavní role Jiřinou Švorcovou.

Jak se z kdysi vitální, veselé a energické holky stane životem unavená čtyřicátnice, která je své rodině dobrá opravdu už jen k tomu, aby jim dělala služku? Shirley by mohla vyprávět... A taky vypráví - s nadhledem a humorem. Jednoho dne, kdy pohár trpělivosti přeteče, udělá elegantní vzpouru a začne nový život - po svém a tentokrát určuje pravidla jen a jen ona. Návod pro mnoho českých žen, jak se stát samy sebou.

Od té doby - a už je to skoro 10 let mám pocit, že nebylo natočeno moc dobrých komedií tohoto druhu. Chemie mezi Hanksem a Ryanovou tady funguje na 100 %. Komické scény se střídají s dojemnými, skvělí jsou tu i herci ve vedlejších rolích. Prostě tenhle film navazuje v tom nejlepším slova smyslu na konverzační komedie 40. let.

Olof se po smrti matky rozhodne, že nechce být sám a podá si inzerát s tím, že hledá hospodyni. Na inzerát odpovídá krásná Ellen, která pod slupkou hromotluckého a neohrabaného Olofa objevuje citlivého chlapíka, do kterého se zamiluje. Tohle všechno je ale čárou přes rozpočet jeho "kamaráda" Erika, který dobráckého Olofa využívá a vlastně mu strašně moc záleží na tom, aby se Ellen nikdy nedozvěděla, že Olof neumí číst a psát a jaké spolu uzavřeli obchody. Výkony ústředního trojlístku jsou skvělé - Olof je v podání Rolfa Lassgarda sice hromotluk, ale chvílemi máte potřebu ho chránit, strašně moc mu přejete, aby mu to s Ellen vyšlo, a zároveň máte vztek, že se tak hloupě nechá zneužívat Erikem. Klíčová byla pro mě scéna, kdy se Erikovi vlastně poprvé vzepře (Víš Eriku, neumím číst a psát, ale hlupák nejsem).Ellen v podání Heleny Bergstrom - krásná, éterická, jemná, vůbec nemusí mluvit, vlastně stačí, když je. Erik je prototyp parchanta, kterých bylo, je a bude bohužel na světě pořád dost. Vzhledem k tomu, že jsem chvílemi tuhle postavu opravdu nenáviděla, tak si myslím, že i Johan Widerberg odvedl skvělou práci. V hlavě mi utkvěla ještě drobná, ale podle mě podstatná role pracovnice inzertního oddělení místních novin v podání Gunilly Roor, která byla takovou dobrou Olofovou duší a vlastně "zavinila", že se s Ellen potkali. Každý její pohled, gesto byly výmluvné. Film jako celek je skvělý - nosný příběh, skvělá kamera, atmosféra švédského venkova 50. let, herecké výkony - všechno dohromady funguje.

Muzikál moc nemusím, ale Jesus Christ Superstar tvoří jednu ze vzácných výjimek. Navíc - nejedná se o muzikál, ale o rockovou operu. Mě osobně se tahle verze moc líbila - hlavně díky režii a titulnímu představiteli. Pěvecky i herecky mi připadal mnohem lepší než Ted Neeley, který (fanoušci filmové verze prominou) mi připadal takový jakýsi nedomrlý a už vůbec ne charismatický. Jsem ale asi ovlivněná i představením ve Spirále se Střihavkou a Bártou, kteří byli opravdu bezkonkurenční. Slabší místo tu je Jidáš, ale ani v tomhle nejsem až tak kritická. Nevadí mi ani přenesení reálií do současnosti, protože příběh je nadčasový.

Pro mě milý odpočinkový film, u kterého jsem se i dobře bavila.

Když jsem ten film viděla v době premiéry, dala bych tehdy bez váhání pět hvězd. Teď dávám tři a to jen z toho důvodu, že se mi ten film opravdu kdysi líbil. To bylo ovšem kdysi. Dnes ho nejsem schopná ani celý dokoukat. Pretty Woman se z mého pohledu mezi nestárnoucí klasiku nezařadila...

Podle mého názoru jeden z nejlepších filmů nejen o 2. světové válce, který kdy byl natočen. Už jen animovaný týdeník v úvodu, scény vážné i komické, postavy, které vůbec nejsou černobílé, závěrečná scéna smíření... A v neposlední řadě perfektně vybraná hudba, o hereckém obsazení ani nemluvě.