klida

Nebylo to tak špatný, určitě ne tolik, jak jsem se bál ze zdejších ohlasů, hodnocení a kritik. Ze začátku se to slušně rozjede a šlape to hezky, závěrečnou půlhodinku už to trošku dře, ale dá se zvládnout. Asi nejvíc se mi líbilo, že jsem vlastně do konce neměl jistotu, jak to všechno dopadne. Zimní Kanada je navíc zajímavá. Vadilo mi, že se rychle mezi sebou střídají linie bratra a sestry, kvůli většímu zapojení se do toho bych uvítal spíš rozdělení na delší části. Víme všichni, že Olivia Wilde by sama utáhla i Hledání ztraceného času. Tři a kousek.

Ačkoli se mě poslední zhruba tři díly snažily přesvědčit o opaku, je to napínavej a zajímavej seriál, kterej hodně těží z neokoukanýho tématu. Má to svoje chyby, postupem času jich přibývá, ale dá se to zvládnout. Souhlasim s tim, že kabelovka by z toho dokázala dostat víc. A něco víc by tam třeba předvedla i Daisy Betts...

Chichotající se důchodkyně sedící za mnou v Modré posluchárně potvrzují, že patrně nejsem cílová skupina, ale i tak to bylo hrozně špatný. Alice Taglioni je krásná, jen co je pravda, ale to nestačí na 77 minut dlouhý film, který, i kdyby byl o polovinu kratší, bude stále příliš dlouhý. Romantická zápletka pokryje asi deset minut děje a zbytek je balast ve snaze o romantiku a trapnost ve snaze o komedii. Zklamání: Patrick Bruel nezazpívá.

I přes závažnost tématu příjemně uvolněných dvacet minut. K vidění zde.

Nejzajímavější jsou ty poznámky a odkazy vztahující se k dnešní Americe a hezký jsou taky lokace a scény v dešti, jinak toho rovnoměrně za očekávaným cílem plynoucí děj ani upocený Pitt příliš nenabízí.

Značně černobílé ztvárnění politikaření ohledně zrušení otroctví. Nebylo úplně nezajímavé sledovat, co se děje na plátně, ale absolutně se mi nedařilo zasadit to do nějakýho kontextu toho, co se stalo před pěti minutama, nebo toho, co o celý věci vim (v podstatě nic). Nejvíc mě bavilo sledovat těch asi třicet známejch obličejů a vzpomínat, kde jsem je viděl. Při vzpomínce na poslední filmy od Spileberga jsem byl připraven na to, že by to mohlo hodně špatný, ale dalo se to. Jenom je to strašně dlouhý.

Je to zčásti i moje chyba, ale vůbec jsem se do toho nedokázal nějak ponořit. Celé, i když to má potenciál, je to takové odnikud nikam. Skoro bych řekl, že jsem něco přes hodinu nudil a pak byl konec. A Karl Urban je divnej, i když jsem si myslel, že by nemusel být úplně špatná volba.

Vlastně ani nevím, co napsat. Hrozně jsem se těšil, ale i když párkrát zajímavě houstne atmosféra a přijde několik překvapivých momentů, které mají sílu zatlačit hluboko do židle a spustit čelist, tak celek tak zajímavý není. Zklamání.

Všechny (rozuměj oba) filmy Joshe Radnora se vyznačují takovou určitou lehkostí a nenásilnou zábavností a to je přesně důvod, proč první hodina uteče jako voda, aniž bych se třeba chtěl dívat na hodiny. Pak se to sice začne trochu drolit, ale pořád moc příjemná zábava. PS: Co čert nechtěl, hned následující díl How I Met Your Mother poté, co jsem viděl Liberal Arts, má velmi podobnou zápletku.

Obrovsky zábavnej film v tom nejlepším smyslu slova. Spíš než akční film to je thriller, který ale splňuje všechny kritéria akčního filmu z před patnácti let. Má herecky dost nejistou hlavní ženskou postavu, jež překvapivě není moc hezká, na vrátkých základech stojící scénář a hlavně neohroženého hrdinu, který vidí dál než ostatní a hlavně, ačkoli nemám rád tohle slovo, hláškuje. A to skvěle. Poctivá a zasloužená čtyřka.