Adam's

Zdaleka nejsabší díl trilogie, satirický humor ošklivě přebit estrádním. Režisér Papoušek se k filmu nechtěl znát a dobře věděl proč.

Nejlepší román Michala Viewegha se dočkál důstojného filmového zpracování. Především první "hravější" polovina snímku hrající na nostalgickou strunu má své kouzlo, kdežto temnější druhá část o tuto možnost přichází. Svou roli v tomto sehrává zejména neodolatelný šarm Kvída coby dětského intelektuála, jehož konverzační obraty vůči dospělým se staly součástí lidové mluvy.

Seriál? Možná. Film? Rozhodně ne. Soustavné útrapy hlavních hrdinů je sice zajímavé sledovat, ale postupem času se jejich tragické osudy okoukají a zoufalé výrazy svědčící o prožívaných útrapách nevzbudí žádné emoce. Škoda velmi kvalitní předlohy...

Skvělý Ivan Trojan je hlavní devizou Václava. Celý film žel trpý schizofrenní ambicí autorů zdokumentovat pohnutý osud mentálně zaostalého hlavního hrdiny a přitom se zavděčit českému publiku, navyklému na žánr hořká komedie. Škoda, poslední třetina filmu ukázala, že lze jít i do hloubky jednotlivých charakterů, namísto klouzání po povrchu. Všechny postavy tak tvoří stafáž pro Trojanovu one-man show. Přičemž Jiří Lábus, Emílie Vašáryová a zejména Jan Budař by si zasloužili daleko více prostoru. Ku prospěchu celého snímku...

Velmi povedená adaptace veleúspěšné divadelní hry Dejvického divadla z pera Petra Zelenky. Mozaika lidských charakterů a osudů, z nichž každý je svým způsobem zvláštní. Či řekněme šílený. Ve srovnání s hrou však film působí krotčeji a soustřeďuje se na situace spíše než na postavy a jejich motivy. Vřele však doporučuji shlédnutí obojího.

Na české poměry nevídaná věc - vybočení ze zažitého stereotypu komedií s poselstvím směrem ke crazy komedii, což je (až na několik nešťastných pokusů) samo o sobě věc hodná pozornosti. Duo Taclík-Macháček rozhodně mělo potenciál pro výrazný komediální úspěch, čemuž neškodí ani chatrný scénář s nedotaženou hlavní zápletkou, týkající se hlavního "záporného" hrdiny Ivana Trojana. Věčná škoda, že skončilo jen u jednoho společného filmu, nabytého hláškami s přídomkem kultovní.

Varování: tento příspěvek popisuje mnoho scén ze skutečného filmu. Jakákoliv podobnost není náhodná... Na šesté pokračování filmového Harryho jsem se těšil rozhodně více než na předchozí. Prince dvojí krve považuji za jeden z nejvydařenějších dílů a byl jsem zvědavý, jak se s touto látkou popasovali tvůrci filmu. Bohužel se mi nepodařilo na poslední chvíli sehnat jiné než dabované promítání, což od počátku srazilo několik pomyslných bodíků filmového prožitku. Hlavně hlasy dětských (dětských ?) postav tahají za uši, většina z nich by potřebovala o pár let starší namluvení. Tahle výtka ale rozhodně nesměřuje k filmařům, spíše k politice místních distributorů... Efektní útok smrtijedů na Londýn odstartoval přes dvě a půl hodiny dlouhou podívanou, během níž jsme se, alespoň dle knižní předlohy, měli dozvědět něco víc o původu lorda Voldemorta. Bohužel, ani tato stopáž zdaleka nestačila, takže z nosného obsahu knihy zůstaly dvě vzpomínky, v nichž se setkáváme s Tomem Raddlem, coby malým chlapcem a později sebevědomým studentem. Kde se nacházely kořeny jeho povahy, z jakého prostředí vycházel a proč se stal čím se stal, zůstane neznalcům literární předlohy utajeno. Škoda. A to je hlavní problém filmu. Rozhodně se do něj nemohlo vejít vše, autoři se ale poněkud nešťastně rozhodli nacpat do stopáže co nejvíc rovin vyprávění knížky, ve stylu od každého přiměřeně a ono to nějak dopadne. Zároveň chtěli natočit drama, akční film, romantickou komedii i horror. Čemuž odpovídá výsledek, více než ucelený film připomínající rychlý sled videoklipů, jehož jednotlivé sekvence jsou propojovány postavou Harryho, který jimi po dvě třetiny filmu jen tak proplouvá a teprve v závěru začne hrát v ději aktivnější úlohu. Jednotlivé obrazy si nelze dost dobře vychutnat. Působivá horrorová scéna uřknutí Katie Bellové, pro mne jeden z nejsilnějších momentů filmu, vyzní do ztracena, když se vzápětí postavy střihem přemístí na jiné místo v čase i prostoru. S takovým zadáním mají herci jednotlivých postav velmi omezené možnosti vtisknout svým hrdinům skutečnou osobnost, řada emocí, odehrávajících se na plátně, tak nevypadá věrohodně. Sblížení Harryho s Ginny působí jako něco, co prostě má být a hotovo. Kdy k sobě začali cítit náklonost z filmu nevyčtete. Druhý ostře sledovaný pár, v podání Rona a Hermiony, se na filmovém platně vytváří už od třetího dílu. Působí tak o poznání opravdověji a herci ve svých rolích uvolneněji. Nebylo by ale fér vinit Daniela Radcliffa z mizerného herectví, neboť jeho postava je tentokrát prostá jakýchkoliv postranních emocí jak z pera Jaroslava Foglara. Jeho kolegové jsou na tom o poznání lépe a především Rupert Grint se v komediální úloze neohrabaného mládence dokonale našel. Odhlédneme-li od faktu, že úroveň jejich romantických pokusů připomíná dnešní jedenáctileté, můžeme se vcelku slušně bavit. Tenhle film není cílen na náročnějšího diváka a tento fakt si je třeba připomenout během jeho promítání několikrát. Kdo může být se svou rolí velmi spokojený, je Tom Felton coby Draco Malfoy. Po hubených letech tentokrát dostal přležitost znázornit něco jiného než přímočaré zlo a zhostil se jí dokonale. I na omezeném prostoru dokáže vydolovat soucit nad svým zoufalstvím a z přebytečné postavy se mění v tragického hrdinu. Skvěle zahraná je především závěrečná scéna s Brumbálem. Z dospělého osazení filmu potvrdil šťastnou ruku tvůrců při shánění nových učitelů Jim Broadbent, coby nový učitel lektvarů. Více prostoru dostal koněcně i Snape Alana Rickmana, za což si tvůrci zaslouží jen plusové body. Samostatnou kapitolou je Helena Bonham Carter, která si natáčení vyloženě užívá a její Beatrix dokáže hravě opanovat každou vteřinu filmu, v níž vystupuje. Celkové hodnocení hereckých výkonů tedy velmi slušné. Výsledný dojem z filmu? Rozpačitý. Snaha vměstnat všechny žánry do jednoho balení se nevyplácí a na snímku je to navzdory výkonům většiny hereckých představitelů znát. Má však jednu přednost, zaručující, že tento snímek nezklame. Během 150 minut promítání nespustíte oči z plátna, děj se odehrává ve strhujícím tempu, s několika přestávkami na oddech, a znalce i neznalého předlohy donutí hltat děj do posledního záběru. A to je, myslím, vcelku slušný výsledek.

Neznali se svými jmény, jen podle přezdívek, každý měl svou barvu. A jeden společný úkol, vykrást diamanty napěchované klenotnictví. Plán byl takřka dokonalý, přepadení ale skončilo katastrofou. Policajti byli na místě brzo. Zatraceně brzo. Někdo je musel varovat. Někdo, kdo plán dobře znal. Někdo z nich. A teď se scházejí v opuštěném skladišti, snaží se vypátrat mezi sebou krysu. Čas se krátí a poldové jsou na cestě. Kdo tedy zradil? Tarantinův skvělý vstup na filmové plátno. Částečně retrospektivní styl vyprávění předznamenal jeho pozdější nevázané zacházení s dějovou linií. Výborný scénář doplňují skvělé výkonu sehrané party protagonistů, nad kterými ční vydatně krvácející Tim Roth a chladnokrevný psychopat Michael Madsen. Psychologické drama i akční thriller v jednom balení...

První polovina filmu: tři hvězdičky. Zajímavě načrtnuté dějová linka. Skupina příbuzných se sjíždí na pohřeb "hlavy rodiny". Dlouho se neviděli a bylo jim dobře. Uposlechnou však poslední přání zemřelého a společně vyrazí vlakem do Limoges, kde si přál být pohřben. Ve vlaku se rozehrávají stěźejní dramata, dovídáme se kdo s kým a proč se nemá rád. Emoce dosud udržované pod povrchem doutnají a filmové postavy se ucházejí o naše sympatie. Není jich moc k rozdělení... Druhá polovina filmu: půl hvězdičky (za herecké výkony). Děj se přesunuje po pohřbu do starobylého sídla. Režisér promarnil možnost ukončit se své dílo se ctí. Nastupují zdlouhavé scény, v nichž si hlavní aktéŕi jeden po druhém vylévají svou zlost a nenávist vůči ostatním. Zuří, uráží a ničí vše co jim přijde do cesty. Nebo se zpovídají ze svého zoufalství spřízněné duši. To vše se ale odehrává v mikrosvětě filmového plátna. Divák nemá ani tušení, proč se tak děje. Ví jen, že jsou všichni z nějakého důvodu na sebe naštvaní. Vydržet usledovat proč se chovají tak jak se chovají vyžaduje mnoho sil. Až příliš mnoho. Hodnocení: dvě hvězdičky. Jedním slovem zdlouhavé.

Jedno klišé na začátek: dokonalá pocta žánru blaxploitation sedmdesátých let. A teď strohá fakta: od traileru, ve kterém rapuje režisér a dj v jedné osobě Scott Sanders, a úvodní sekvence s reklamou na fiktivní anakondacolu, super cool nápoj pro super ještě víc cool černochy, je to jedna velká nekončící jízda odrovnávajících hlášek, proprsených holek, mrtvol, mrtvol a zase mrtvol a především one-man show Michaela JaI Whitea. Postava lepší jak Arnie zamlada, černý pásek údajně sedmi bojových umění a notně drsné řeči v každé scéně. Pod touto drsnou skořápkou se ale skrývá citlivé a zranitelné srdce. A když zlí oškliví bílí muži zabijí jeho bratra hned v úvodní scéně filmu, nenechá nikoho na pochybách, že pomsta bude hodně, hodně moc bolet. Jak už to tak u správného superhrdiny bývá, nejenže svou misi splní, k tomu ještě zachrání malé děti ze závislosti na heroinu, vrátí svým bratrům ztracenou hrdost a zlomí tolik ženských srdcí, o kolika se agentovi 007 ani nesnilo. Celý film je jedna velká nekončící párty. I když to tak nevypadá, tvůrci se snažili držet scénáře a až na pár výjimek (scénka setkání pasáků a za oceánem již legendární hláška "prodávám drogy komunitě") neimprovizovat. Samostatnou kapitolou je hudební doprovod. Kromě nesmírně vlezlého pokřiku "Dynamite", avizující příchod hlavního hrdiny na scénu, v duchu balancování na hraně parodie protíná hlasitým výkřikem prakticky každou hlášku a nenechá adrenalin na chvíli vydechnout. Sklouznutí k zkarikování žánru černošských snímků se tvůrci oprávněně obávali, ale naštěstí se nekoná. I když narážky na Tarantina či scénky prakticky okopírované od Bruce Leeho prošly s odřenýma ušima. To však Dynamitovi neubralo ani půl hvězdičky. Zkrátka a dobře, dokonalý půlnoční nářez. p.s.: poprvé jsem byl svědkem trojího aplausu po skončení filmu. Kdokoliv tenhle film chce vidět, nebude zklamán. Tak jako já drtivá většina velkého sálu hotelu Thermal.