cocrHeLL

Fenomenální vzdání holdu největšímu hybateli světa, který se stále mění a s tím se mění i všeobecný lidský pohled na něj... Za hudební pomoci Australian Chamber Orchestra se na povrch (na vrchol?) vynořilo tohle audiovizuální album panoramat, přírodních pohybů i fyzicky téměř nemožných činností, které tak přes 70 minut masírují kompletní smyslovou soustavu diváka. Nejen, že jsme dostali do obličeje a ušních bubínků perdu dechberoucích záběrů, ale bylo nenásilně nastíněno povícero problémů, spojených s lidským vnímáním hor jako cíle a poukázáno bylo i na změnu vnímání hor od pocitu nebezpečí, posedlosti, šílenství a touhy po strachu, až po dnešní, ne zrovna neznámý, turismus a byznys (neuvěřitelné zástupy na Mount Everestu jsou tomu nejzdářnějším příkladem). Skládám velkou poklonu tvůrcům.

Tommy Caldwell a Kevin Jorgeson jsou machři každým coulem a tento dokumentární snímek je parádní. Poutavý i pro nelezce a životní příběhy a rozkouskované sekce lezecké a životní nejsou rušivé, jak je to běžný. K The Dawn Wall jsem se dostal až po velmi proslaveném Free Solo Alexe Honnolda a neubráním se tedy ani srovnání, že The Dawn Wall je opravdu mnohem lepší, než narcistický pohled do Alexovy duše. Oba filmy jsou ovšem silně motivační záležitostí.

Absolutní blbost pro pejskaře... doporučuji

Reklamní kampaň tohoto filmu nabudila jako kráva, obzvláště pro někoho, kdo má k horolezení velké sklony. Ale výstup na El Capitan natáhnutý na 100 minut je docela blbost. Spousta nudné omáčky, narcistické pobleptávání Alexe a románek s jeho Sonni (tělem i duší typickou americkou pipinou) doprovázen romantickou hudbou celý "dokumentární" zážitek srážely. Nicméně výkon pěknej, chyty a pazáže El Capitana dobře vysvětleny i laikovi a záběry taky stály za to (kdo má strach z výšek, i v kině by se mu dělalo nevolno). Celé Free solo lezení tady však postrádá prapůvodní smysl, když k tomu je celý štáb, ale řekněme, že když už měl potřebu to ve filmu zmínit, tak se tím živí a tak to chtěl prostě zachytit.

Od Bohemian Rhapsody se nějak uchytil trend životopisných filmů s nějakou legendární hudební postavičkou nebo kapelou. Tentokrát šli na paškál homofetky Mötley Crüe, kteří vládli hlavně v osmdesátkách. Byť jsem to období nezažil a ještě jsem přeskakoval z varlete do varlete, Dr. Feelgood jsem hrnul do uší ještě když jsem hovnu říkal koko a už tenkrát mi mohlo jasný, že jinak než na drogách to celé vzniknout nemohlo. Heslo sex, drogy a rock'n'roll je v The Dirt vystihnuto fakt výsostně. Vypravovací systém různých postav nebyl zmatený a drželo se to správnýho tempa a laikovi je pak kapela krásně představena v nejjasnějším světle. S Ozzym, který jim v určitou chvíli dodal manuál Etikety a společenského chování pak proháněli rypáky a žíly všelijakým sajrajtem a ukázali světu, zač je toho party.

Plný počet jsem nedal, bo se první polovina táhla jak sopel plačícímu dítěti. Ale dobrej mindfuck... a taky mě potěšily veškeré odkazy na kultovní horror movies.

Příjemná španělsky mluvící detektivka. Ve flashback sekvencích se člověk semtam ztrácel, ale to se dá prominout, když to celé pěkně plynulo jako Paraná (nebo chcete-li, tak Ebro) a když mě semtam potěšili i zajímavým mordem. Palec hore Alejandro.

Fakt rozporuplný snímek. Dvě violoncellistky (teda Elizabeth je asympatická hysterická kráva) z úchylné Bachoffovy akademie se potkaly po nějaké době (dejme tomu těch 10 let, co bylo uvedeno). Spolu si zatančí takový podivný 90minutový tango, kde se předhání, kdo bude vést. Některý scény super a hlavně šok v nečekaném vyobrazení jednotlivých plánů fungoval efektivně (opravdu mě to šokovalo a vydal jsem ze sebe dokonce kombinaci zájmena a vulgarismu)... Jako celek taková patlanina - vypointování hlásalo solidní sračku. Fakt rozporuplný snímek.

Hmmm... Dost dobrý! Škoda toho pozlátka a laciných triků, které se vyskytují ve všech dnešních hororech (fakt potřeba aby k nahnání strachu bylo nutno otevřít potvoře tlamu a vydat hlasitý zvuk, vytvořený ve free audioprogramech, nebo stažený z kompilace "top horror sounds of 21st century"?). I tak super a neobvyklá pitvačka s dobrou atmoškou a postupným rozuzlením. Fakt příjemný překvápko.

Adrenalinová jeba připomínající nejadrenalinovější akční videohru, kde se úrověň obtížnosti zvedá s každým dalším patrem. Serbuan maut považuju za nejlepší akčňák 21. století.