Stanmi

Superman (Henry Cavill) je po svém souboji s generálem Zodem pořádně žhavým tématem. Jedni jej vidí jako spasitele a skutečného hrdinu, druzí však v něm vidí především hrozbu pro celé lidstvo. Jeho schopností a moci se tak obává nejen Bruce Wayne (Ben Affleck), ale také bohatý podnikatel a filantrop Lex Luthor (Jesse Eisenberg)… Komiksové vydavatelství DC se po vzoru svého konkurenta Marvelu rozhodlo vybudovat své vlastní komiksové univerzum a po snímku Muž z oceli, kde jak už název napovídá, byl představen jeden z nejslavnějších komiksových hrdinů – Superman, tak do kin vyslalo další filmový přírůstek, který nese název Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti. Ten začíná poněkud retrospektivně, protože nám ukazuje závěr Muže z oceli akorát z pohledu Bruce Waynea, takže se dočkáme malého opáčka a navíc se dozvíme důvod Bruceovy antipatie k Supermanovi. Poté však již začíná samotný příběh BvS, který jak jsem výše napsal je především o tom, zda je Superman zachráncem nebo zhoubou lidstva. Musím se přiznat, že mě tvůrci poněkud překvapili, tím, že snímek je z velké části takové to pomalu plynoucí drama, kde se víc mluví, než jedná (byť na akci pochopitelně také dojde) a je fakt, že takové pojetí je mně celkem sympatické. Prim v tomto snímku nehraje úplně Superman (byť je snímek především o něm), ale vydatnou porci stopáže dostává Bruce Wayne (a kupodivu taky Lex Luthor). Netopýři muž je ve své další filmové reinkarnaci už zkušeným bojovníkem proti zločinu, který se s ničím a nikým nemaže. Ben Affleck mě zaujal už ve Zmizelé a i zde je je jeho herecký výkon na velmi dobré úrovni. I díky Benovi se tak ztvárnění Batmana povedlo prakticky na jedničku a svůj díl na tom má také skvělý Jeremy Irons v roli Alfréda, který sic nemá příliš prostoru, ale díky svým trefným hláškám si krade pro sebe prakticky každou scénu, ve které se objeví (jinak ve filmu humorných situací opravdu mnoho není). Co se týče druhého aktéra ikonického souboje tedy Supermana, tak ten dostává o něco méně prostoru než Temný rytíř (což je pochopitelné, protože má svůj restart už za sebou) a ačkoliv zachraňuje, co se dá, tak stejně se setkává s nepřátelstvím (některým lidem se zkrátka nezavděčíte), což se mu pochopitelně moc nelíbí. Henry Cavill tak prakticky zopakoval svůj herecký výkon z Muže z oceli, proti kterému v zásadě nic nemám (byť na Oscara to není), ono taky zahrát takového dokonalého a prakticky neporazitelného borce není jen tak. Zmínit je na místě také Kal-elova tradičního protivníka Lexe Luthora, který je zde výrazně omlazen a je jednou z ústředních postav celého filmu. Vlasatého Lexe si zahrál Jesse Eisenberg, který tedy nepatří mezi mé oblíbené herce, ale jako ne zcela vyrovnaný megaloman není úplně špatný (navíc je místy až roztomile teatrální). Co se týče samotného souboje Batmana a Supermana, tak ten je po většinu času spíše ideologický, ale nakonec dojde i k souboji muže proti muži. Boj pravda není příliš dlouhý, ale je dobře zpracovaný a především Batman je zde Supermanovi prakticky rovnocenným soupeřem. Samotné finále filmu je pak podobně jako v Muži z oceli poměrně výbušné, destruktivní a plné digitálních efektů (Režisér Zack Snyder má prostě svůj styl, kterého se zdrží), ale co bychom po komiksovém filmu taky mohli chtít. Navíc se tady konečně představí také další slavná superhrdinka, a sice Wonder Woman. Slavnou hrdinku si zahrála Gal Gadot a i když v rámci filmu mnoho prostoru nedostala, tak její postava (jakožto WW pochopitelně) má určitý potenciál. Takže zatím jsem sice v zásadě jenom chválil, ale to neznamená, že by se jednalo o dokonalý film. Největší výtky směřuji k samotnému scénáři, jehož problém je v tom, že do něj scénáristé rozhodli dát spoustu různých zápletek, odkazů a postav, ale tak nějak zapomněli, že netočí dva filmy, ale jeden, takže se nejspíš muselo hodně stříhat a pak taky jsou některé dějové zvraty možná až moc rychlé (a ne moc přesvědčivé) a místy by zasluhovaly lepší propracovanost. Takže povedl se BvS nebo ne? Inu já myslím, že ano, pravda má své chybky a rozhodně se nejedná o nejlepší superhrdinský film, který byl kdy natočen, ale film mě svým tématem, postavami a dějem zaujal a dokázal ve mně vzbudit ty správné emoce (což umocinla také hudba Hanse Zimmera a Junkie XL) a já jsem se tak bavil po celou dobu, což mě osobně ke spokojenosti bohatě stačí.

Elitní policista John Spartan (Sylvester Stallone) je po 36 letech v kryospánku probuzen, aby pomohl dopadnout uprchlého zločince Simona Phoenixe (Wesley Snipes). John však brzy zjišťuje, že se svět od jeho časů velmi změnil… První polovina devadesátých let byla pro akční borce ještě dobou příznivou pro jejich tvorbu a krásnou ukázkou je právě futuristický snímek Demolition Man. Už z plakátu je jasné, že tentokrát se dočkáme ikonického souboje mezi Slyem a Wesleyem. Jeden polda, druhý zločinec a oba se probouzejí v budoucnosti, která je prostá všech druhů zločinů (a také soli, sprosté mluvy a výměny tělesných tekutin) a společnost na ně pohlíží jako na násilné primitivy. Příběh tak rozhodně má co nabídnout a navíc se snímek nebere moc vážně, což je poměrně osvěžující a je to rozhodně ku prospěchu celého filmu. Nechybí tak vtipné hlášky, komické situace a povedené popkulturní narážky na 20. století (především však na období 80. a 90. let). Sly zde ztvárnil klasického hláškujícího akčního drsňáka, který se s nikým a ničím nemaže, což je role, která mu naprosto sedí. No a Wesley s blond přelivem si pak svou roli šíleného zločince vyloženě užívá. Jako v každém správném filmu nesmí chybět také ženská hrdinka, v tomto případě je jí roztomilá Sandra Bullock v roli snaživé policistky Leniny Huxleyové. Ústřední trojici navíc doplňuji další známí herci (Nigel Hawthorne, Bob Gunton, Benjamin Brett nebo Dennis Leary). Takže příběh je zajímavý a zábavný, herecké obsazení je kvalitní a celé je to velmi dobře natočeno (klobouk dolů před debutujícím režisérem Marcem Brambillou), přesto k absolutní dokonalosti přece jenom něco schází. Například akční pasáže nejsou vyloženě špatné, ale nejsou příliš dlouhé a vzhledem k účasti hned dvou slavných akčních herců by člověk čekal trochu větší propracovanost i nápaditost. V konečném důsledku tak Demolition Man působí mnohem lépe jako sci-fi komedie, než jako akční film, což je sice na jednou stranu trochu zvláštní, přesto si myslím, že se film povedl a patří mezi mé oblíbené filmy pánů Stallonea a Snipese.

Wade Wilson (Ryan Reynolds) je bývalý voják, který se živí jako nájemný žoldák. Poté co zjistí, že onemocněl rakovinou, se rozhodne využít možnosti experimentální léčby, díky které jeho tělo zmutuje a Wade se tak stane prakticky nesmrtelným (bohužel už ale není takový fešák jako předtím). Protože však ještě má nevyřízené účty se svými „léčitely“, nasadí si červenou masku a vydává se na cestu pomsty jako Deadpool… Vytoužený projekt Ryana Reynoldse ukázal svůj potenciál už v rámci reklamní kampaně k filmu, která byla svěží, vtipná a originální a přesně takový je i samotný film. Debut režiséra Tima Millera je sice v jistém smyslu klasický origin o zrodu komiksového superhrdiny, akorát, že Deadpool není zrovna klasický superhrdina (už jenom proto, že si uvědomuje, že je ve filmu) a navíc není ani hrdina (minimálně se sám za něj nepovažuje, byť zlým hochům dá co proto). Zkrátka Wade rozhodně není žádný správňák typu Stevea Rogerse a jako Deadpool je prostě ukecaný, hláškující, dětinský, sexistický a násilnický vtipálek, díky čemuž je rázem z této komiksovky svěží a zábavné filmové dílo, které se stejně jako jeho hlavní hrdina nebere příliš vážně a fórky, hlášky a všemožné narážky jsou tady prakticky na každém rohu (podobnou kadenci nám nabídnul snad jen Sacha Baron Cohen v Diktátorovi), ale je třeba dodat, že se nezapomnělo i na nějakou tu akci v podobě přestřelek a bitek (těm patří především úvod a závěr filmu). Ryan Reynolds za své ztvárnění Deadpoola (a vlastně i za realizaci celého filmu) zaslouží pochvalu, protože přesně vystihl podstatu své postavy a ztvárnil ji na výbornou. Ale film pochopitelně není jenom o Ryanovi, máme tady krásnou Morenu Baccarin jako Wadeovu holku Vanessu (díky které je Deadpool vlastně love story) a zábavnou dvojici X-menů Colossuse (Stefan Kapicic) a Negasonic Teenage Warhead (Brianna Hildebrand). Akorát záporáci Ed Skrein (mimochodem tomuto herci jsem se postaral o profilovou biografii) a Gina Carano, nejsou tak výrazní, jak by si jakožto Deadpoolovi hlavní protivníci zasluhovali. Když už jsem u těch výtek, tak on by se samotný film dal rozdělit na dvě poloviny (byť ty jsou díky tarantinovské nelinearitě vyprávění pouze teoretické) a sice na tu, kde Wade má masku a tu, kde ji nemá, tedy když je Deadpoolem a kdy je pouze Wadem Wilsonem a asi není příliš překvapivě, že větší šmrnc mají ty pasáže, kdy má na sobě onen červený oblek. Za mě tedy můžu konstatovat, že se Deadpoolova sólovka povedla, není sice úplně dokonalá, ale je to zábavná, neotřelá, vulgární a násilná komiksovka, která má svůj styl a šarm, stejně jako samotný Deadpool.

V blízké budoucnosti lidé žijí v bezpečí a pohodlí svých domovů a své životy řídí pomocí svých robotických náhradníků, které ovládají na dálku. Jednoho dne však dojde ke zničení náhradníka, přes kterého je zavražděn také člověk, který jej ovládá. Bezpečnost lidí je tak ohrožena a případu se ujímá zkušený agent Greer (Bruce Willis)... Náhradníci jsou filmem, u kterého člověk sice pozná, že se tvůrci inspirovali u jiných sci-fi filmů, přesto mu nelze však upřít jistou originalitu. Zápletka o vraždách lidí skrz jejich robotické kopie není vůbec špatná a dokáže zaujmout, ostatně jako celý příběh a film tak uteče jako voda (svůj díl na tom však má také samotná délka filmu, která má kolem osmdesáti minut, což pravda není mnoho). Spojení Bruce Willise se sci-fi žánrem už vyprodukovalo pár povedených kousků (12 opic, Pátý element, Looper) a i v Náhradnících předvádí Bruce velmi slušný výkon (ať už v blond paruce nebo bez). Ono vůbec herecké obsazení skrývá hned několik známých jmen (Rosamund Pike, Radha Mitchell, Ving Rhames či James Cromwell) a je třeba dodat, že každý svůj part zvládl se ctí. Náhradníci jsou tak filmem, který by sice mohl být o něco propracovanější, ale zároveň je to zajímavá, zabávná a sympaticky skromná sci-fi, která pro mě byla příjemným diváckým překvapením.

Antoine Maréchal (Bourvil) se vydává na dovolenou do Itálie, jeho cesta však končí ještě v Paříží po srážce s automobilem pana Léopolda Saroyana (Louis de Funès). Ten nabídne nebohému Maréchalovi možnost poznat krásy Itálie za volantem luxusního kabrioletu značky Cadillac. Antoine s nadšením přijímá, netuší však, že se v autě skryvají drogy, zlato a diamanty, které má nevědomky převézt do Francie... Na začátek se příznám, že snímek Smolař patří mezi mé nejoblíbenější (nejen) francouzské komedie, takže v tomto komentáři chválou šetřit rozhodně nehodlám. Začít můžu u samotného pana režiséra (a také scénaristy) Gérarda Ouryho, který vytvořil vskutku zábavný příběh, vlastně takovou komediální road movie o bandě pašeráků a jednom nevinném dobrákovi, ve které člověk najde spoustu povedených vizuálních nebo slovních gagů. Skvělou volbou pak bylo obsazení ústřední herecké dvojice André Bourvil - Louis de Funès, kteří jsou ve svých úlohách sympatického smolaře a cholerického dareby prakticky bezchybní a svými odlišnými hereckými polohami se skvěle doplňují (což potvrdili také v dalším snímku Gérarda Ouryho Velký flám). Navíc má snímek naprosto okouzlující až idylickou letní atmosféru let šedesatých, čemuž napomáhájí záběry na známé italsko-francouzské památky a také chytlavá hudba Georgese Delerue. Smolař se zkrátka povedl a je přesně tím filmem, který mě dokáže vždy pobavit a zvednout náladu.

Skupina teroristů obsadí během vánočního večírku budovu společnosti Nakatomi. Jejich pečlivě naplánovaná akce však nepočítala s newyorkským policistou Johnem McClanem (Bruce Willis), který přijel do LA navštívit svou ženu a děti… První díl jedné z nejlepších akčních sérií je špičkový filmový kousek, u kterého se nedostatky hledají opravdu hodně těžce, protože v tomto filmu zkrátka všechno funguje tak, jak má. Příběh o poldovi, který v mrakodrapu čelí bandě darebáků je atraktivní už samotným námětem, ale v tomto případě má také skvělé tempo a spád, zajímavé postavy a zvraty a samozřejmě také dostatečné množství akce (přestřelky, rvačky, výbuchy, zkrátka celé menu), to vše v jisté režii Johna McTiernana. Základním stavebním kamenem tohoto filmu je však samotný John McClane, respektive jeho představitel Bruce Willis. Ten dokonale využil potenciál své postavy a de facto stvořil nový typ akčního hrdiny, který není neprůstřelný stroj na zabíjení, ale chlápek, který ani příliš nestojí o to být hrdinou, ale když si to situace žádá, tak jde do boje za správnou věc. Bruce tak střílí, pere se, hláškuje, nadává, krvácí a především díky jeho skvělému výkonu se stal John McClane legendární filmovou postavou. Opomenout však nelze ani druhou stranu, ve které kraluje Alan Rickman jako šéf teroristů Hans Gruber, jo herecké obsazení se prostě povedlo. Smrtonosná past je prostě akční klasika, která ve svém žánru (a nejen v něm) patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo natočeno.

Organizace CI5 byla založena za jediným účelem – boji proti organizovanému zločinu a terorismu. Jejím zakladatelem, je tvrdý, ale spravedlivý major George Cowley (Gordon Jackson), který má k dispozici tým špičkově vycvičených agentů a jeho nejlepšími muži jsou bývalý voják a žoldák William Bodie (Lewis Collins) a ex-policista Raymond Doyle (Martin Shaw)… Bodie, Doyle a Cowley, kdo by je neznal? No je sice pravda, že jejich největší sláva jak u nás, tak ve světe už nejspíš pominula (koneckonců seriál za pár let oslaví čtyřicátiny), nicméně jeho časté reprízy jasně dokazují, že je stále populární (byť možná za tím stojí i nějaká ta nostalgie). Čím si tedy Profesionálové zasloužili svou polaritu? Inu jedním z hlavních důvodů bylo výborně zvolené herecké obsazení ústřední trojice. Lewis Collins a Martin Shaw vytvořili přesně tu správnou dvojici parťáků, kteří si ze sebe sice navzájem neustále utahují, ale když jde do tuhého, můžou se jeden na druhého spolehnout (navíc mají bouchačky, umí se prát, jezdí si ve fordkách a chodí s kráskami – prostě sympaťáci k pohledání), no a tuhle povedenou dvojku jistí Gordon Jackson v roli šéfa Cowleyho, který sice hodně času tráví v kanceláři, ale nebojí se zapojit i do akce (a taky má rád sladovou whiskey). Navíc se v průběhu jednotlivých sérií objevilo hned několik skvělých britských herců, kteří i zde dokázali prodat svůj talent, za zmínku stojí určitě David Suchet, Ian McDiarmid, Charles Dance nebo Steven Berkoff. Dalším trumfem jsou samotné příběhy jednotlivých epizod, které jsou akční, napínavé a především realistické, protože seriál se ve své době často inspiroval od současného dění v Británii i ve světě. Navíc díky tomu, že seriál má (na dnešní dobu) jenom 57 epizod, tak si jednotlivé díly udržují svou kvalitu (byť i zde se najdou slabší epizody). Nesmím zapomenout také také legendární ústřední znělku, o kterou se postaral skladatel Laurie Johnson a bez které si tento seriál ani neumím představit. Profesionálové jsou tak i dnes, díky svému námětu, provedení a sympatickému hereckému obsazení, zárukou kvalitní (a zábavné) televizní podívané.

Generál Cypher Raige (Will Smith) a jeho syn Kitai (Jaden Smith) jsou po ztroskotání vesmírné lodě jedinými přeživšími na planetě Zemi (kterou lidstvo opustilo už před tisíci lety). Cypher je však těžce zraněný a tak se Kitai vydává přes nebezpečnou divočinu s cílem nálezt signální světlici a přivolat pomoc... Sci-fi rodiny Smithových Po záníku Země se všeobecně netěší příliš velké popularitě, ale i přes tento fakt jsem rozhodl tento snímek zkouknout (jednak proto, že si rád udělám vlastní názor a druhak proto, že mám rád sci-fi i Willa Smithe). A po zhlédnutí musím uznat, že se nejedná o vůbec špatný film. Samotný příběh, který sice je akční sci-fi, ale více se věnuje vztahu otce a syna, má nápad a umí zaujmout a i když se najdou slabší pasáže (a místy je děj poměrně očekávatelný), nemůžu říct (chcete-li napsat), že bych se příliš nudil (což je dané také rozumnou délkou snímku). Dobře na mě působílo také prostředí, efekty, kamera, hudba Jamese Newtona Howarda a v konečném důsledku také režie M. Nighta Shyamalana. Co se hereckých výkonů týče, tak tento film je především show otce a syna Smithových. Will zde má spíše mentorskou úlohu, ale zvládá ji se ctí, nu a na jeho syna Jadena připadla hlavní role i akční pasáže a i když se kluk snaží, tak ještě má na čem pracovat. Po záníku Země je tak celkem slušná sci-fi, která sice vyloženě nenadchne, ale dá se celkem v pohodě zkouknout.

Náš starý známý vietnamský veterán John Rambo (Sylvester Stallone) si odpykává svůj trest ve vězení (a čas si krátí prací v kamenolomu), když jej navštíví jeho bývalý velitel plukovník Trautmann (Richard Crenna), který chce Johna přesvědčit, aby se zúčastnil tajné akce, jejíž cílem je záchrana amerických válečných zajatců… Zatímco první Rambo byl v zásadě regulérní drama (byť s pořádnou dávkou akce), tak teprve jeho pokračování udělalo z Johna Ramba skutečného akčního hrdinu a popkulturní ikonu, jakou je až do dnešních dnů. Rambo II je tak v zásadě ukázkovým akčním filmem 80. let se vším, co k tomu patří. Příběh zde už není tak významný, jako v prvním díle, ale zase o to víc je tady akce (především tedy v závěru filmu, kdy John se svými šípy rozpoutá pěkné inferno). Scénáristé, kterými byli samotný Sly a jistý James Cameron (ano ten James Cameron) do příběhu přimíchali taky nějakou tu zradu ve vlastních řadách a John si střihne i malou romanci (což je ingredience v rámci série poměrně ojedinělá). Rambo již tentokrát proti sobě nemá šerifa z amerického zapadákova, ale spoustu vojáků v čele se Stevenem Berkoffem, typickým to představitelem záporáků v 80. let. Takže abych to zkrátil, Rambo II sice není tak kvalitní jako jeho předchůdce, ale pořád je to akční, napínavý a zábavný film, který společně s Arnoldovým Komandem patří ke kultovním akčňákům 80. let.

Jeff Glass (Leonardo DiCaprio) přišel o svého syna a těžce raněný byl pohřben zaživa. Ve svém hrobě však neumírá a vydává se na dalekou cestu s jediným cílem - pomstít se... No musím se přiznat, že před shlédnutím REVENANTa jsem moc nevěděl, co od snímku očekávat, protože jsem doposud neměl tu čest se potkat s prací pana Iñárritu a i Leova tvorba se mně v poslední letech docela vyhýbala. Nicméně už první minuty snímku naznačili, že tohle žádný průměr určitě nebude. Film totiž dokáže zaujmout prakticky od začátku, možná ani ne tak tím co se děje na plátně (tedy ne, že by se nedalo na co koukat), ale tím jak je to natočeno. Zásluhu na to má skvělá kamera Emmanuela Lubezkiho, která překrásnou zimní krajinu, doplňuje detailními záběry na tváře jednotlivých protagonistů (za pochvalu však stojí také bojové scény). Právě vizuál snímku patří mezi jeho největší přednosti (společně s hudebním doprovodem pánů Sakamota a Nicolaie), ten však podporují také povedené herecké výkony. Leo nám zde toho sice moc nenamluví, předvádí spíš takové živočišné herectví, plné běhání, plavání a plazení se, které kombinuje s výrazy plnými vzteku, bolesti a zoufalství, ale pro samotný příběh to bohatě stačí. Herecké výkony však nejsou jenom o Leovi, kvalitní herectví zde předvádí také Tom Hardy, který sice asi nikdy nebude mým nejoblíbenějším hercem, ale jeho ztvárnění (v rámci příběhu vlastně hlavního záporáka) Johna Fitzgeralda je velice věrohodné a člověk se sice příliš nemůže ztotožnit s jeho činy, ale na druhou je docela chápe. Dobrou formu i zde poté potvrzuje Domhnall Gleeson. Co se týče samotného příběhu, tak ten sice není příliš komplikovaný (koneckonců je to v zásadě jen cesta za pomstou s několika zastávkami), ale co je důležité je to, že jsem se za celých 156 minut ani jednou nenudil, takže příběh určitě dokáže zaujmout (a místy až pohltit). Jediné co se snad dá vytknout je onen prostý fakt, že ačkoliv se snímek tváří být co maximálně věrohodný (koneckonců je inspirován skutečnými událostmi), tak Jeffova schopnost přežít v tvrdých podmínkách bez toho aby vykrvácel, umrzl, nebo nechytil nějakou nepěknou infekci, je vskutku obdivuhodná, ale na druhou stranu nepříliš reálná. I přesto je však REVENANT: Zmrtvýchvstání bezesporu kvalitním snímkem (a audiovizuální podívanou), který má v sobě pořádný kus poctivé filmařiny, takže by si nějakého toho Oscara určitě zasloužil (což pochopitelně platí i o Leovi).