Ony

Tak nějak to mohlo vypadat v roce 1420 u Sudoměře.

Babička je senilní a zlá, takže zabývat se jejími nápady = nic víc než mít záminku pro natočení tohoto filmu. Podobných vychytávek je ve scénáři víc a bohužel k nim musím připočíst i závěr, od kterého jsem si bůhvíproč dovolila něco očekávat. Určitě se ale dají najít i klady, především depresivní atmosféra venkovské samoty (kameraman Diviš Marek se nezapře) a Pavel Landovský (jeho postava je jako jediná vyšinutá správným způsobem). Během projekce jsem cítila spíš nervozitu než napětí, ale i to se počítá; na nudu si stěžovat nemůžu. Co mě ale rušilo, byly zbytečné a směšné scény. Z toho, jak se vždycky tvářili osudově, když pluli na tom voru, jsem málem mlátila hlavou o zem. Navíc všichni divně mluví a ta holka je divná celá. Ještě otázečku: Proč krájela ten dort?

Režisérka papundeklových televizních pohádek Vlasta Janečková natočila na FAMU koncentrované drama s poselstvím, že příliš mnoho soucitu a poctivosti škodí. Jméno autora předlohy Adrián del Valle mi nic neříkalo, ale nakonec nebylo tak těžké dohledat, že právě Strach vyšel v češtině minimálně dvakrát časopisecky už před válkou. Film vyznívá v podstatě stejně jako povídka, ale přesun děje na český venkov padesátých let mu dodává ještě nečekané vedlejší významy. V neposlední řadě oceňuji vydařenou temnou atmosféru.

Skvostné. "Teta spadla."

eh kletě

Krásné je to. Krásné je především to, že jsem Stříbrný vítr viděla dvakrát, a to dvakrát na plátně, když venku zpívali ptáčci, zelenaly se meze, bylo to veselé a smutné a tak. Znáte to. Předloha na mě měla až zdrcující účinek. Obzvlášť v kombinaci s Tolstého Kreutzerovou sonátou je to nebezpečná četba. Film je oproti knize tak trochu telecí. Chybí mrzáci, rebelantství je ztlumeno, necítila jsem se tak znechucená z prohnilosti světa. Ale příliš ochuzená nejsem, to zas ne. Nevadil mi ani literární jazyk postav. Tomu, co se zde říká, totiž věřím, ať je to řečeno jakkoli, třeba básnicky, třeba pateticky. Navíc Krška se stejnou pečlivostí převádí na plátno i tu vrstvu Šrámkova díla, která se dá nazvat jazykem filmovým. Celky a detaily, proplouvání prostorem, všechno tu je. I ta okna. Ta okna!

Opět se mi potvrdilo, že závěrečné titulky dělají minimálně polovinu filmového zážitku.

Když se to vezme kolem a kolem, zas tak zvrácené to není. Zvrácené je třeba setkání deštníku se šicím strojem na operačním stole, ale pozvracet se, když sním hovno, mi připadá docela normálka. Tím chci říct, že nebylo rozumné očekávat nejšokantnější vizuální vjemy svého života, k čemuž bohužel pověst tohoto snímku svádí. Rozjímalo se mi ale dobře.

Ojedinělý snímek připomínající tvorbu Juraje Herze, s dokonalou atmosférou a hudbou. Kdo nemá doma jako já skripta plná staroslověnských modliteb a nedá tomuto filmu 5 hvězd, riskuje, že ho přijde v noci navštívit Mira Banjac. Pozor, z rolí starostlivých maminek à la Klamné léto '68 už vyrostla, ha ha há ]:->

Liják, opadávající omítky, nemocnice, márnice, utrhané nohy, kamenné herectví s přidušenými emocemi, skrovný hudební podkres. Kameraman by pro studené barvy i přes plot skočil. Trošku to zavání jednotvárností, přehnanou stylizací i patosem, ale pořád je to hlavně výjimečně pečlivě natočený a dostatečně působivý film.