Ony

23. října 1998: "Je to právě půl roku co jsem se zamilovala do Davida Jamese Elliotta. Babička má narozeniny. V Jagu padlo slovo Praha. Jak blízko jsou Mnichovice od Prahy!" S tímhle seriálem jsem strávila kus života. Dneska ho vidím jako průměr. .....I když po tom, co jsem se neuváženě podívala na jeden díl z nějaké nechci ani říkat kolikáté řady, tak tedy průměr, no, nooo, berte to jako rozkaz, majore.

Předem jsem se nejvíc bála těch nahrávaných pasáží, ale nakonec dopadly příčetně. Film působí celkem kompaktně, neokázale a nedojímavě. Chápu, že nebylo cílem zfilmovat celé Doležalovy knihy, ale trochu delší a "rozměrnější" to být mohlo.

Že se dělá nějak takhle, ví asi každý. Že skoro každý asi ví i trochu víc, než říká tenhle dokument, je samozřejmě chyba. Že jsem na konci křičela "néé, to už je konec?!", je zároveň klad i zápor. Neinvenční, zjednodušující, ale přesto zábavné. A ok, v jednom bodě pro mě i poučné (přestrojení za bezdomovce). (Viděla jsem necenzurovanou verzi.)

Když jsem tento film viděla před pár lety poprvé (v balkánské společnosti, což asi sehrálo jistou roli), byla jsem z něj unešená. Teď jsem dokonce dohledala na mailu nějakou seminárku, kde se rozplývám nad Fulírem a kajkavským dialektem. Zato dnes mi to připadalo skoro nesnesitelné. Průměruju.

Nedávno se mi dostal do rukou nějaký tajemný seznam filmů inspirovaných Haškovým Švejkem a titul Heitai yakuza mě na něm na první pohled upoutal. Asi to byl trošku blud – hrdinové sice také vězí v absurditě armádní mašinérie a Šintaró Kacu má poněkud ladovskou fyziognomii, ale přímou souvislost bych tam nehledala. Každopádně děkuji zmíněné náhodě, že jsem tento film objevila. Jeho brutalita často působí spíše nadsazeně než realisticky, ale nijak mu to neubírá na výmluvnosti a zvrácené kráse. A hudba je supr.

Máloco mi před očima proběhlo takovým fofrem jako tento film. Velmi mu prospělo omezení dialogů na příležitostné výkřiky v duchu: "Čo teraz?" "Neviem." a důraz na zbojnické fyzično. Takto hutná akce je, myslím, v československém filmu dost neobvyklá a navíc Paľo Bielik je fakt borec, miluju ten jeho pružný úprk a především ďábelskou scénu pod šibenicí. Když se k tomu přidá stylový slovenský folklór a exteriéry nasnímané bez sklonu ke kýči, stává se z banálního a vytřískaného příběhu opravdu strhující podívaná.

Od premiéry na LFŠ s choromyslným dovětkem RS už jsem stihla trochu vychladnout, ale film se mi pořád příčí. Opatrně a bez emocí konstruovaný Palach na jednoduchém retro pozadí nepůsobí ani tak realisticky a civilně, jako spíš nesoudržně a ploše.

Dle mého názoru film velmi dobře natočený, avšak co se týče obsahu – nějaká pošramocená učebnice dějepisu, rádoby oživená dramatem otce a syna, a jeden velký patos.

Když si člověk přečte název filmu Já, Pierre Rivière, který podřezal svou matku, sestru a bratra, tak mu to prostě nedá a na ten film se podívá, že ano. Že je to natočené podle předlohy Michela Foucaulta, taky nezní špatně... Nápodoba dokumentárního filmu a obsazení neherců nejsou zrovna to, co bych potřebovala, abych snáze uvěřila filmovému příběhu. Naopak, obojí často ruší. Nicméně je třeba říct, že tento film není primárně fikcí, která by si pomocí výše zmíněných prostředků hrála na pravdu. Je to tak trochu experiment, kombinující dochované písemnosti o skutečném případu Pierra Rivièra z první poloviny 19. století a ilustrativní divadýlko. Z písemných pramenů je bezesporu nejpřitažlivější text samotného vraha, který sepsal ve vězení. Začíná právě oněmi slovy „Moi, Pierre Rivière, ayant égorgé ma mère, ma soeur et mon frère...“ a je součástí Foucaultovy stejnojmenné publikace z roku 1973. A je také jednou z perspektiv, ze kterých můžeme sledovat daný případ v Alliově filmu. Jiné úhly pohledu pak reprezentují svědectví obyvatel Rivièrovy vesnice. Spíš než o zločin sám jde ve filmu o jeho příčiny, respektive problém, jak tyto příčiny určit a zhodnotit. Tvůrci si evidentně dávají pozor, aby nepřekročili hranice ilustrace dochovaných dokumentů a nedopustili se nějaké vlastní manipulace nebo interpretace. Samozřejmě, že každý film, tedy i tento, prostě musí být konstruktem. Moi, Pierre Rivière... ale takovou konstrukci vyprávění přímo tematizuje, a tak provokuje víc než tím, že se tam podřezávají matky, sestry a bratři. Jako filmu bych tomu mohla řadu věcí vytknout, ale zkušenost to byla zajímavá.

Jojo, kult, ale co tam uprostřed dělá ten Renoir? La Règle du jeu? Proč? Fuj. Mein Gott.